První dáma českého jazzu

Jednou připustila: "Jazz se nedá naučit, s ním se musíte narodit. Černoch ho ve své duši najde sám, ale bílý se k němu musí proposlouchat. A když o mně někdo řekne, že jsem bílá černoška, beru to jako poklonu." Šedesát let kraluje české jazzové scéně, a i když jí v posledních měsících nemoc brání, aby téhle muzice dávala to, co byla zvyklá dávat, nepřestává k ní patřit. Není to tak dlouho, co novinové titulky hlásily, že Vlasta Průchová zdvihla svoje publikum ze sedadel.

Uměla to odjakživa. Hlasem, ve kterém je víc lehkosti a radosti než smutku, temperamentem, znamenitým kontaktem s posluchači a hlavní tím, čemu jazzmani říkají feeling. "Zpěv je schopnost cítění, rozfrázování," tvrdí sama. "Muzika vnitřního pocitu. Souhry s kapelou. Mám ráda moderní jazz, tvořivý, jak ho zpívala Ella Fitzgeraldová a Luis Armstrong. Když si muzikanti rozumějí, když spolu na pódiu tvoří, jeden druhého hecuje a graduje jim to pod rukama, rodí se a košatí, a každý večer je vlastně premiéra, pak je to ten pravý jazz."

Nemá žádné hudební vzdělání, ale narodila se do rodiny, kde hudba patřila k samozřejmostem. "Maminka byla z Ostravy, ve Vídni studovala operní zpěv. Bydleli jsme na Slovensku v Ružomberku, pak v Trenčíně a naši tam organizovali hudební život. Doma jsme zpívali lidovky, taneční písničky, všechno." V roce 1938, kdy se poprvé dělilo Československo, museli Průchovi jako "Čehúni" ze Slovenska pryč a usadili se v Praze. To už Vlasta poslouchala gramofonové desky s jazzovou zpěvačkou Billy Holiday.

Nauč se pár písniček a přijeď

Osudový moment přišel v roce 1941. Jako patnáctiletá jela se sestrou do Zlína na festival Filmové žně. Sedly si k limonádě v jazzové kavárně Morava, kde hrála kapela mladých muzikantů z Prahy. Dvě světlovlásky se mladíkům zalíbily, a tak se Vlasta Průchová potkala s Janem Hammerem, svým budoucím manželem. Jan Hammer byl medik, ale když Němci české vysoké školy zavřeli, živil se jazzem. "Jednou těsně po válce dali studenti dohromady jazzovou skupinu a hráli v Mariánských Lázních. Přemluvili Honzu, aby mě přizval, a mně napsali: Pořiď si šaty, nauč se pár písniček a přijeď! Na zkoušce jsme sedli k pianu a večer jsem měla premiéru v hotelu Evropa Grill. V roce 1946 se s Janem Hammerem vzali a rok nato se jim narodil syn. "Honza konečně mohl dokončit medicínu." Zařadil se mezi přední kardiology, ale muziky se nevzdal. Vlasta vystupovala v klubech takřka každý večer. Hammerovi patřili k motorům pražského jazzového života. Spoluzakládali v paláci Fénix na Václavském náměstí jazzový klub Pygmalion, byli u toho, když se v 50. letech zrodila soutěž Hledáme písničku pro všední den. Její swingová znělka v podání Průchové se stala hitem. Celá Praha si zpívala: "Docela všední, obyčejný den, k večeru o půl šesté, ulice do tmy září neonem…"

Jenže pak přišly zákazy. "Jednou jsme tak rozparádili Lucernu, že lidé stáli na židlích a řvali." Dva roky pak do Lucerny nesměli, ale Vlasta vystupovala dál po malých klubech mimo Prahu, přestože oficiální kultura téhle muzice nepřála. (Mimochodem, vůbec první deska jí vyšla až v 90. letech!)

Po roce 1989 zpěvačka pokračovala navzdory těžkostem: zemřel jí muž, začalo ji zlobit zdraví, těžce onemocněla dcera, musela se starat o domácnost a dva vnuky. V polovině 90. let zpívala v klubu Agharta. Mladý muž ji o přestávce americkou angličtinou pochválil: "Jste skvělá, já mám jazz rád." "Jste z Ameriky?" ptala se Vlasta. "Možná jste slyšel o mém synovi. John Hammer." "Jasně že slyšel!" zkoprněl mladík celý vzrušený tím, že sedí s mámou známého jazzmana (mimo jiné autora hudby k americkému detektivnímu seriálu Miami Vice).

Obě děti Vlasty Průchové, Jan i Andrea, zdědily po rodičích cit pro jazz. Malý Honzík se brzy vyšplhal na židli u klavíru, u něhož pak dlouho zůstal. "Byl jazzman jako my. Založili tehdy s klukama Junior trio. V polovině 60. let jsem trio sebrala a vyjeli jsme do Západního Berlína. V angažmá tam byly americké jazzové hvězdy a mezi nimi já s klukama. Ale prosadili se, dostali stipendium na bostonskou Berkeley School a náš Honza už tam zůstal."

Duší stále mladá a vitální

V Americe si párkrát zazpívala v jazzovém klubu, ale velké hvězdy potkala v Praze. Byla u toho, když tu zpívali Ella Fitzgeraldová, Luis Armstrong. K velkým zážitkům patří chvíle, kdy se v Lucerně po koncertě sešla u piana s černošským klavíristou Oscarem Petersonem.

V 90. letech se spojila s mladšími muzikanty kapely Swinging Qartet a už s nimi zůstala. Ještě před časem byla vidět na všech jazzových a swingových setkáních. Když se koncem minulého roku konal velký koncert swingujících zpěvaček, přijet nemohla, zradilo ji zdraví. Zůstává však optimistkou: "Jazz je radost, kterou muzikant předává dál. Dívejte se po sále, jak ty lidičky zdviháme ze židlí. Dívejte se pianistovi na ruce a nestačíte je sledovat. Pozorujte kytaristu, saxofonistu, jak zavřou oči a nechají se tou hudbou unášet, jak jsou vzájemně propojení a šťastní."

MARIE HOMOLOVÁ

obsah | osobnosti