Otevřené oči Jana Šibíka

Série sportovních snímků indických zápasníku kuští přinesla Janu Šibíkovi v roce 2004 třetí cenu v "oscarové" soutěži World Press Photo. V Česku je však znám zejména jako válečný fotograf. Jako člověk, který neúnavně dokumentuje násilí, války, revoluce, smrt i přírodní katastrofy ve všech horkých a těžce zkoušených místech naší planety.

Jako kluk fotil Jan Šibík motýly. Běhal dlouhé tratě a hrál fotbal. Chodil do přírodovědného kroužku a fotografické školičky k profesoru Jánu Šmokovi. A pak v roce 1988 vyhrál se svým cyklem Lidé v metru konkurz na místo fotoreportéra do tehdy snad nejlepšího časopisu Mladý svět. Porazil konkurenci šedesáti dalších zájemců, přestože do té doby nepublikoval ani jedinou fotku.

Dnes už má na kontě více než dvě stě cest do všech koutů světa. Poprvé vycestoval v roce 1988 fotit následky zemětřesení v Arménii. Dokumentoval pád berlínské zdi i listopadovou revoluci, války v Náhorním Karabachu, Moldávii, Čečensku a dalších oblastech v prostoru bývalého Sovětského svazu, zaznamenával vraždění v bývalé Jugoslávii, genocidu ve Rwandě, válku dětí v Libérii, nemocnici pro nemocné AIDS v Oděse... A tolikrát již zažil revoluci se všemi jejími atributy: euforie davu na náměstí, viktorky, cinkající klíče, vtipné politické plakáty, naděje v očích, víra, že teď už to bude lepší - a posléze postupné zklamání, deziluzi. Tolikrát viděl zkázu a neštěstí, které působí přírodní katastrofy. Tolikrát stál jako bezmocný svědek nesmyslného zabíjení, nepochopitelné krutosti, které dělají lidé lidem, dokonce i děti dětem.

Pokud bychom chtěli zapomenout na některé temné nebo převratné události ve světě, které se odehrávaly na různých místech světa v posledních letech, jeho fotografie nám to nedovolí. Dojímají, nepříjemně šokují, zkrátka nenechávají lhostejnými.

Zůstal věrný

"Když jsem nastoupil do Mladého světa, nebylo zvykem někam jezdit, a já nevěděl, co fotit. Pořád jsem hledal, co by vyhovovalo mému naturelu, a zároveň abych našel svou pozici, svou parketu. A vyšly z toho mé cesty," vzpomínal před lety na své začátky v rozhovoru pro časopis Koktejl. Vroce 1992 Jan Šibík opustil tehdy již upadající Mladý svět a šťastnou nohou vkročil do nově vzniklého časopisu Reflex.

Zpočátku si platil některé cesty ze svého, postupně dostával na letenky, na diety, dnes tu má podmínky na naše poměry až výjimečné. A uvědomuje si to. Úspěšnou symbiózu nenarušila ani nabídka od světové agentury AP. Zůstal věrný - protože svobodnější - v domovském Reflexu.

Jedinečný fenomén

Osobnost Jana Šibíka a jeho fotografie jsou zato výraznou tváří a neodmyslitelnou součástí časopisu. Ve službách tohoto listu přináší nové a nové reportáže z horkých míst světa. Jeho práci však korunují i úspěchy na fotografických soutěžích. Třetí cena v kategorii Sportovní příběhy na World Press Photo v roce 2004, čtyřicet různých ocenění v soutěži Czech Press Photo, z toho dvakrát cena hlavní, třikrát byl oceněn v soutěži Fuji Press Photographer (v roce 1997 cena hlavní).

"Jan Šibík představuje v českém kontextu jedinečný fenomén. S minimálním zázemím se mu daří dělat práci, kterou jinde obvykle obstarávají zaměstnanci mamutích agentur nebo mezinárodní hvězdy na volné noze," napsal o něm nedávno časopis Respekt.

Mění nějak Šibíka jeho cesty? Rozhodně se nestává lhostejným, i když už mnohokrát potkal smrt. "Nedá se na ni připravit, nedá se na ni zvyknout. Dodnes si zakrývám oči při krvavé scéně v kině." Zato se stává čím dál větším pesimistou. "Víra v Boha? Každá cesta mi pořádnej kousek ubere..." A nad svou nejnovější knihou fotoreportáží Stories (Příběhy), která mapuje klíčové události posledních pěti let v Íránu, Iráku, Afghánistánu, Palestině, Šibík varuje: "Obávám se, že za dalších pár let bude situace ve světě ještě horší. Bojím se, že do některých muslimských zemí už vůbec nebudeme moct jezdit. Když jsem byl v Iráku v roce 2003, bylo možné se ubytovat v hotelu, projít se po ulici, pronajmout si auto, člověk mohl jezdit a fotit a vlastně to nebylo ani tak nebezpečné. V současné situaci si nedovedu představit, že bych tam odjel, ubytoval se v hotelu. To by byla sebevražda."

Nejde o to zachytit masakr

Nad fotografiemi, jaké přináší Šibík a další váleční fotoreportéři, se často vznáší otázka: Není té krutosti příliš? Výstava World Press Photo by skoro měla být dětem nepřístupná, tolik je na ní k vidění smrti, násilí a krve... "Nezlobte se na fotografy, ale na tenhle svět," oponuje Šibík. "Že vyhraje drastická fotka? Proto, že je silná. A ukazuje na drastický problém, který ve světě existuje."

Člověk musí dát Šibíkovi za pravdu, když upozorňuje: čím dál častěji se na této prestižní světové soutěži oceňují snímky, které propojují akčnost, aktuálnost, emoce, ale také jsou silné i svou kvalitou, výtvarnou stránkou. A o to se snaží i Šibík. "Princip není ukázat masakr, ale tu danou situaci tak, jak ji normální člověk nevidí. Využít schopnosti fotografa. Pak i z místa, které je synonymem války a utrpení, lze udělat fotku, kterou si lidé chtějí pověsit na zeď."

Několik takových už má Jan Šibík na kontě. Do popředí se cele dostává výtvarná stránka. Těhotná žena klidně sedí a hladí chlapce ležícího v jejím klíně. Slzy pomalu stékají po tváři staré ženy stojící uprostřed trosek. Z těch snímků vyvěrá neuvěřitelně silný pocit smutku. A vryjí se do paměti. To jsou jedny z posledních fotografií Jana Šibíka ze Srí Lanky po úderu tsunami. Dítě za ušmudlaným oknem. To je Pchjongjang. Proud světla dopadající na hlavy zahalených mužů, jak na barokním obraze. To je vězení bojovníků teroristické sítě Al-Kajda.

Šibík jako by na sebe stále víc přebíral i starosti o osudy lidí, které na svých cestách potkává. V roce 2000 zorganizoval humanitární akci Podejte ruce dětem ze Sierry Leone a o čtyři roky později uspořádal humanitární akci Chci ještě žít! na pomoc nemocným AIDS v Oděse. "Možná tím někoho až rozčiluji, že to dělám tak angažovaně, že jezdím po besedách a vyprávím příběhy, které vidím na vlastní oči. Ale já musím. Naštěstí je pořád dost těch, kteří nezavírají oči před bolavými místy planety. A pro mě osobně je mnohem smysluplnější připomínat bolesti světa, hrůzy, které se v něm odehrávají, než fotit třeba rozkvetlé louky..."

Život v datech

15. dubna 1963 - narodil se v Praze. Vystudoval gymnázium a poté se krátce živil jako stavební dělník v Metrostavu, operátor ve středisku výpočetní techniky, asistent kamery v televizi
1988 - vyhrál konkurz do Mladého světa
1992 - stal se členem redakce časopisu Reflex
2000 - zorganizoval humanitární akci Podejte ruce dětem ze Sierry Leone
2004 - dostal třetí cenu v soutěži World Press Photo v kategorii Sportovní příběhy za sérii snímků indických zápasníků kuští
2005 - uspořádal akci Chci ještě žít! na pomoc nemocným AIDS v ukrajinské Oděse

Knihy: Kdyby všechny slzy světa (1997), Ďábel v nás (2001), právě vydaná kniha fotoreportáží Stories (stejnojmenná výstava probíhá do 5. srpna na Staroměstské radnici)

Ceny: v soutěži Czech Press Photo, získal celkem čtyřicet ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu