Genmjr. Josef Souček: Z Čech do Brazílie

přes francouzskou a britskou frontu

Voják se pozná. I dnes, kdy má hlavu stříbrnou, osm křížků na stále rovných zádech, je Josef Souček jasný generálmajor. Vypráví mi svůj příběh, který by klidně mohl sloužit jako námět pro akční film, a mých otázek, poznámek si moc nevšímá. Ostatně nedovolila jsem si promluvit.

Už jako kluk chtěl být vojákem. Trenčín, Slovensko a horské myslivce si po maturitě vybral, protože si myslel, že bude lyžovat. Místo toho šel už v roce 1938 do války. Do Polska. "Náš poručík Opálka, ten, který se pak jako jeden z prašutistů proslavil v souvislosti s atentátem na Heydricha, se tam vyznamenal, dostal Válečný kříž. Jenže, když Slováci vyhlásili svůj štát, odzbrojili nás a poslali domů do Čech. Já ale hned hledal cesty, jak se dostat do zahraničí." Podařilo se to až v roce 1940. Bylo mu dvaadvacet, když s kamarádem ze skautu konečně přešli na Slovensko a odtud do Budapešti. Šestkrát ho Maďaři zavřeli, ěkolikrát vykázali, ale nakonec přeplul Drávu, dostal se do Bělehradu, odtud už jako příslušník budoucí československé jednotky do Istambulu. Cesta lodí do Marseille byla ve srovnání s předcházejícími zážitky spíše "výletní plavbou". Na jejím konci však místo opalování čekal tvrdý výcvik v cizinecké legii. "Na bráně jsme četli nápis Vítám vás, pošlu vás tam, kde se umírá," vzpomíná i po mnoha letech na první dojem generál Souček.

Víno a sýr místo menáže

Budoucí Československá armáda, muži, kteří dodnes sklízejí uznání za svou statečnost na bojištích Francie a později Velké Británie, dostali své uniformy a dřeváky. "Když jsme pochodovali, mnohdy nám zůstaly boty v blátě. Pušky jsme měli z první světové války, já jsme si nakonec koupil od jednoho francouzského četaře za svých osmdesát franků novější," usmívá se dnes generál Josef Souček. Vzpomínky mají kouzelnou moc odfiltrovat hrůzu, bolest i tragédie a ponechat spíš "veselé histroky z natáčení" jako třeba tu o německém bombardéru, který viděl kouř z vojenské kuchyně, tak ji zlikvidoval a a vojsko pak žilo 30 dní o sýru a víně.

Před patnácti lety pozvali Francouzi československé vojáky, aby si znovu prošli místa, kde bojovali. Loni v létě se ti z 5000 Čechů a Slováků, kteří přežili válkou i komunistický režimsešli v Cholmondeley na severu Anglie, kde v létě a na podzim roku 1940 položili základy Československé armády ve Velké Británii. Generálmajor Souček ani tentokrát nechyběl. Přijel až z Brazilského Sao Paula, aby se setkal s dávnými kamarády a zavzpomínali na ty, kteří už dorazit nemohou.

Načichl kapitalismem

Josef Souček si z války přineslod řeky Loiry našrěstí jen jedno zranění. Byl mladý a plný energie. Pracoval na hlavním štábu a začal studovat Vysokou školu vojenskou, kde zároveň přednášel chemii. Byl ženatý s půvabnou a elegantní Miladou, čekali dítě. Svět byl krásný, a i když Evropa už dávno netančila valčík, ani foxtrot se nezdál špatný.

"Načichli jste kapitalismem," oznámil jednoho jarního dne roku 1948 velitel školy shromážděným "zápaďákům" a poslal je k útvarům "přeškolit". Josef Souček byl odvelen do Vyškova k tankové rotě. Nedorazil tam. Přešli se ženou v sedmém měsíci těhotenství a s kamarádem a jeho dívkou hranici v lese na Šumavě. měsíc byli v Německu, pak přešli do Anglie. "Tam jsme měli ještě z války hodně přátel." Sn Josef (či spíš Joe - 52) a dcera Davina (50) se narodili v Anglii.

Znovu od píky k maršálské holi

V Anglii začal Josef Souček od píky - jako dělník gumárnách. "Majitel továrny se na nějakém setkání průmyslníků, kde byli i Češi z Argentíny a Brazílie, pochlubil, že má dobrého pracanta z Prahy. Já jsem se tehdy naučil novou technologii - už jsem byl šéf výzkumného oddělení, a když mi přišel dopis od dvou podnikatelů, majitelů továrny na pneumatiky v Brazílii, jestli tam nechci přijet, souhlasil jsem. Zase jsem byl na začátku." Josef Souček uvedl do provozu postupně pět továren, pneumatiky šli na odbyt, firma vzkvétala...

"V roce 1967 majitel zemřel a zanechal dvě dcery. Chtěli podnik zavřít. Tak jsem řekl, já to zkusím...

Za dva roky mi továrnu nabídli ke koupi. Jdu do toho, prohlásil jsem a uděla tu největší blbost," směje se Josef Souček. "Měli jsme dvěstěšedesát zaměstnanců, máme třicet tisíc čtverečních metrů půdy a osm tisíc metrů čtverečních zástavné plochy. To je přece starost! Naštěstí už ne moje."

Továrnu převzal syn Joe, ale genrál Souček chodí "do práce" stejně každý den. A každý týden se schází s kamarády v "klubu veteránů". Zůstává stále chemikem i vojákem. V roce 1990 byl generál Souček poprvé po letech v Praze. Zdála se mu špinavá, rozbouraná, šedivá a chtěl hned zpátky do Sao Paula. "Po dvou letech jsme pak koukali na ten rozdíl. Vám, co tu žijete, se to možná ani tak nezdá, ale pokaždé, když přijedeme, vidíme zase krok k lepšímu. Jezdíme každý rok a už se vždycky moc těšíme."

EVA HIRSCHOVÁ, KANADSKÉ LISTY

obsah | osobnosti