Jindřich Štreit fotí obyčejné situace
Tento mimořádně pracovitý autor svá témata většinou zpracovává několik let, nafotografuje stovky filmů a výsledek představuje formou výstav a knih. Jeho díla jsou v prestižních galeriích a ve významných veřejných i soukromých sbírkách. Je jedním z mála českých autorů, kteří mají dokument jako "hlavní pracovní poměr" a které neživí reklama ani novinové reportáže. Komercí si nechce kazit to posvátné, co k fotografii cítí.
Fotoaparát za deset let bez cigarety
Peníze na svůj první fotoaparát dostal v roce 1964 od otce, za což mu musel slíbit, že nebude minimálně deset let kouřit. Cigaretu nikdy v životě neměl v ústech, fotografování však propadl už po několika exponovaných filmech. Jindřich Štreit intenzivně fotografoval už během studia výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V první polovině sedmdesátých let zahájil práci na svém dokumentárním souboru s názvem Vesnice je svět. Zaznamenával každodenní život ve vesnicích na Bruntálsku, a to včetně jeho absurdních stránek. Tyto fotografie jsou kromě uměleckého díla také unikátní a upřímnou zprávou o společnosti sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.Vždy měl tu výhodu, že umí splynout s fotografovaným prostředím. Tvrdí, že být nenápadný je jednoduché - nesmí se tvářit jako umělec. Fotografovaní lidé ho po chvíli přijmou za svého, přestanou na něho nahlížet jako na vetřelce z vnějšího světa a plně se mu otevřou.
Soustředěná práce na dokumentárním souboru byla přerušena v roce 1982, kdy se Štreit zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy progresivních umělců v Praze. Upozornil na své dílo tehdejší tajnou policii, jejíž příslušníci Štreita zatkli, provedli detailní prohlídku jeho archivu. Tři měsíce strávil ve vyšetřovací vazbě a nakonec byl na základě shromážděných "důkazů" odsouzen k odnětí svobody na deset měsíců s odkladem na dva roky za hanobení republiky a jejího představitele. Součástí trestu bylo i zabavení aparátu a byl mu vysloven zákaz "pokračovat v trestné činnosti" - fotografování. Po tomto rozsudku musel opustit místo vesnického učitele a nastoupil jako dispečer na státní statek.
Po roce 1989 Jindřich Štreit začal fotografovat v řadě zemí světa. Snažil se zaznamenávat každodenní život obyčejných lidí. Cílem Štreitových fotografií z České republiky i ze zahraničí je podle jeho slov zveřejněných v časopisu DIGIfoto 4/2004 zobecnění: "Pro mě platí, že čím je prostředí, lidé a situace obyčejnější, tím je to pro mě vzácnější. Žena nesoucí kbelík ho na celém světě nese v podstatě stejně. Zobecnění, to je to, co celý život hledám, a to považuji za své krédo."
Domluva beze slov
V některých zemích se Štreit domlouval cizím jazykem s fotografovanými sám, jinde měl asistenty, v Japonsku s lidmi hovořil beze slov. K této práci říká: "Nespočívala ve verbálním sdělování, ale v soužití s těmi lidmi. Když jsem s nimi šel na pole a dlouho tam s nimi pracoval, přestali mě vnímat."Jindřich Štreit i dnes, v době rozmachu digitálních technologií, pracuje s manuálními kinofilmovými zrcadlovkami a s černobílým filmem. V jeho obnošené kožené tašce se skrývá klasická dokumentaristická výbava - otlučené aparáty Leica M6 a Nikon FM-2 s širokoúhlými objektivy 35 a 28 mm.
On sám tvrdí, že jedním z důvodů, proč není řadou lidí při fotografování vnímán, je jeho drobná a starodávně vyhlížející leica. Drtivá většina lidí považuje tuto špičkovou fotografickou výbavu za amatérskou a zastaralou. Proto je ani nenapadne, že v danou chvíli exponovaný snímek bude možná jednou viset na zdi prestižní galerie.
V momentu fotografování Štreit zapomíná na vše, co je mimo zorné pole hledáčku aparátu. Exponuje jedno políčko za druhým, fotografovaný objekt snímá z různých stran a úhlů. Sám říká, že raději vystaví působivou neostrou fotografii než technicky dokonalý snímek bez emočního náboje. "Někdy trvá silná situace vteřinu, jindy i méně. Když zmáčknu spoušť, budu ji mít. Pokud ne, situace zmizí a už se nevrátí."
"Připadalo mi přirozené, že budu kantorem"
Dosud vystavoval na více než 500 samostatných výstavách. Jen fotografický cyklus o drogách Cesta ke svobodě měl přes 150 repríz. Vydal přes 20 monografií, jejichž názvy výmluvně vypovídají o okruzích jeho uměleckého zájmu: např. Vesnice je svět, 14 regards sur le district de Saint-Quentin, Lidé olomouckého okresu, Mikulovsko, Der Hof, Japonsko - lidé z Akagi, Cesta ke svobodě, Lidé třineckých železáren... Vedle fotografování je druhým životním posláním Jindřicha Štreita pedagogická činnost. Výukou se živil od konce vysokoškolského studia na konci šedesátých let až do svého zatčení v roce 1982. Na tuto zkušenost navázal v roce 1992, kdy začal přednášet na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě a na pražské FAMU. Jako učitel o sobě říká: "Tomu, co dnes ve škole dělám, ani neříkám učení. Spíš je to spolupráce se studenty, vzájemné obohacování a inspirace." Jindřich Štreit je jako pedagog vlivnou osobností. Svým stylem fotografování, způsobem práce s lidmi a zaměřením na každodenní život ve vizuálně neatraktivním prostředí inspiroval nemalou část studentů uměleckých škol - ITF a FAMU. Během přednášek i v rámci realizace studentských projektů (např. Lidé Hlučínska 90. let 20. století) vychoval desítky nadějných dokumentaristů. Ti se po fázi napodobování svého učitele pustili do budování vlastního pohledu na svět.Jindřich Štreit své fotografie staví na pozitivním vidění světa a na úctě k lidem. Jeho snímky obsahují naději, štěstí, bolest i zármutek, nikdy však tyto pocity nejsou bezprostředně akutní. Spíš než zaťaté pěsti, tvář sešklebenou bolestí, radostný výskok nebo bujaré veselí najdeme na jeho snímcích každodenní potěšení z práce i odpočinku, ubíjející i slastné rituály, lásku a zvyk, chuť po poznání v očích mladých a letitou zkušenost v pohledu starších. Takové jsou nejen autorovy snímky z české či japonské vesnice, ale i z prostředí, kde byl na dosah konfliktu - z Čečenska. V tomto kavkazském státě dokumentoval humanitární činnost České katolické charity. Programově se vyhnul fotografování bojů, násilné smrti a rozvalin kdysi krásných měst. Také v této válkou postižené zemi hledal své motivy a svůj specifický pohled na život.
Jindřich Štreit se dokáže vcítit do osudů lidí, jeho pozitivní pohled na svět je naplněný láskou k životu a zdravým nadhledem. Jeho snímky obsahují nepřehlédnutelné poselství o jeho obdivu k univerzálním lidským projevům. Sdělují, že svět je v podstatě dobrý a že i v nejtemnějších chvilkách života je naděje.
Život v datech
5. září 1945 - narodil se ve Vsetíně1963 - maturoval na gymnáziu v Rýmařově
1967 - absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova, poté mj. vyučoval v Rýmařově a byl ředitelem škol v Sovinci a Jiříkově
od 1972 - koncepčně fotografoval vesnický život
od 1974 - vedl galerii v Sovinci
1974 až 1977 - navštěvoval Školu výtvarné fotografie
1982 - vystavoval na nepovolené výstavě v Praze, poté byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců s podmínkou na dva roky
1991 až 1994 - byl zaměstnancem okresního úřadu a muzea v Bruntále
od 1993 - učitel (později docent) na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě a na pražské FAMU
od 1994 - je samostatným fotografem, který mapuje život v řadě zemí
obsah | osobnosti