Jiří George Suchánek: Začínal s deseti dolary

Do emigrace se dostal v roce 1965 vlastně náhodou. Jako brigádník Československého svazu mládeže pomohl socialistickému zemědělství tím, že zachraňoval doutnající stoh slámy. Za odměnu jej predáci poslali na dvoudenní výlet do Rakouska, kde zůstal. Dostal se do USA, kam přijel s deseti dolary v kapse. Dnes má v centru New Yorku vyhlášenou restauraci.

Z uprchlického tábora je to do USA ještě kus cesty. Jaká byla ta vaše?

Poměrně rychlá. Asi po měsíci v lágru jsem v novinách objevil inzerát jakéhosi pana Vašaty, který vlastnil v New Yorku restauraci a hledal do ní kuchaře. Protože jsem se kuchařinu vyučil, napsal jsem mu dopis. Pan Vašata mi zdvořile odepsal, že mi sice přeje hodně štěstí, ale že s Čechy nemá dobré zkušenosti. Jenže za týden přišel druhý dopis s tím, ať tedy přijedu. Sbalil jsem si svých pět švestek a vyrazil. Když jsem tu restauraci konečně našel, majitel mi řekl, ať se osprchuji a za hodinu ať jsem v kuchyni... U Vašaty jsem pak dělal tři čtvrtě roku sedm dní v týdnu minimálně čtrnáct hodin denně.

To byla docela pěkná škola života.

To určitě. Pamatuji si, že se mě šéf po třech měsících zeptal, jestli bych nechtěl s jeho rodinou na víkend na chatu. Byl jsem šťastný, protože jsem za tu dobu prakticky nevytáhl paty z kuchyně. Vašata mi také nabídl, ať si s sebou vezmu nějakého kamaráda: ten, kterého jsem si vybral, se mu zdál příliš hubený. Teprve po příjezdu na chatu jsem to pochopil: celý víkend jsem tam štípal dříví...

Do Spojených států emigrovalo v šedesátých letech mnoho Čechů. Bylo to v New Yorku nějakým způsobem znatelné?

Česká komunita v New Yorku byla velmi silná. Čtvrť York-ville byla taková malá Praha. Bylo tam sedmnáct českých restaurací a dvaadvacet barů. Dnes jsem ve městě se svou restaurací v podstatě sám. Sami starousedlíci přitom mluvili americkou češtinou, komolili anglická slovíčka do českých variací, ale pořádně anglicky v podtatě neuměli.

Slyšela jsem, že jste se nachomýtl i k atentátu na senátora Boba Kennedyho. Je to pravda?

Ano. Po své první zkušenosti z New Yorku jsem odjel do Los Angeles, kde jsem několik let pracoval jako šéf banketu v hotelu Ambassador. Boba Kennedyho zstřelili v kuchyni. V tom kritickém okamžiku jsem tam nebyl, veškerý personál byl totiž tou dobou v hlavním sále, kde se slavilo Kennedyho volební vítezství. Najednou tam vběhl nějaký Mexičan a začal křičet: Zastřelili Boba! Všichni jsme tam utíkali... není to moc hezká vzpomínka.

Tou dobou pobýval na několikaměsíčním pracovním pobytu v Los Angeles i Karel Gott, kterému jste v loňském roce zorganizoval koncert v Carnegie Hall. Odtud se znáte?

V podstatě ano. Já si zašel na jeho vystoupení a pak jsme spolu několikrát vyrazili do ulic. Mimochodem, právě tehdy jsem přišel na myšlenku otevřít si českou restauraci.

Tu máte nyní desátým rokem. Co tomu tedy předtím bránilo?

Samozřejmě peníze. Když jsem začal nad hospodou v českém stylu přemýšlet, zjistil jsem, že stavební úpravy jsou tak drahé, že by se mi spíše vyplatilo si vše udělat sám. Tak dlouho jsem se všechno učil, až jsem se jednoho dne přistihl při tom, že mám již 27 let vlastní stavební firmu. Prodal jsem ji a za utržené peníze konečně otevřel Zlatou Prahu.

Amerika je pověstná naprostou absencí polohrubé mouky, tolik potřebné pro výrobu knedlíků i českého chleba. U vás v restauraci ale děláte houskové, bramborové, ovocné i chlupaté knedlíky, chleba je čerstvý a jídlo jak od M. D. Rettigové. Kde sháníte potřebné suroviny?

Známe pekařství v New Jersey, kde vyrábějí dost podobnou mouku té české polohrubé. Jednou za měsíc se tedy s ženou vypravíme na nákup. K dalším potravinám, které k vaření českých jídel potřebujeme, jsme přišli v běžných supermarketech metodou pokus-omyl. Zbytek je již pouze "kuchařina".

Ve Zlaté Praze se setkávají jak čeští starousedlíci, tak mladí češi, kteří v New Yorku pracují nebo studují. Pozorujete mezi nimi nějaký rozdíl?

Ano, ten největší tkví v patriotismu. Ten mladým lidem naprosto chybí. Tradiční české věci jako keramika nebo sklo považují dnešní mladí za kýč. Hltají globální umělou kulturu, ztrácejí výraz. Mám čtyřletou dceru, mluví lépe česky naž anglicky, a to i přesto, že se v New Yorku narodila. Na druhou stranu znám bohužel v New Yorku české rodiny, jejichž děti neumějí říct svým mateřským jazykem ani ahoj. To je smutné.

Vy jste si svou pozici tvrdě vypracoval, myslíte, že to dnes mají mladí lehčí?

Ano i ne. Já jsem se dostal tam, kde jsem protože jsem za sebou nikdy nepálil mosty. To někteří mladí dělají. Často se ale stává, že vám životní příležitost může dát váš bývalý šéf nebo spolupracovník. Jestliže za sebou prásknete dveřmi, máte smůlu. Životní příležitost má totiž každý, otázkou je, zda jste si před ní již dopředu nezamkl.

Platíte za velkého mecenáše české kultury v zahraničí, pomáháte českým umělcům vystupovat v Americe. Mám pocit, že se vedle vás pohybují i lidé, kteří vás chtějí využít pro vlastní prospěch. Co vy na to?

Také to pociťuji, ale beru to jako věc, která je v tomto byznysu běžná. Dřív mne účelová kamarádství trápila, byl jsem naivní a dost jsem se spálil. Dnes jsem poučen.

A co česká závist?

Ta bohužel jen tak nezmizí. Je to dědictví minulého režimu, k jehož odstranění bude zapotřebí dvou dalších generací. Víte, když v americe něco dokážete, lidé vám přejí úspěch a motivuje je to k vlastním výsledkům. V Čechách můžete očekávat pomluvy nebo auto "objeté" korunou. Nechci se stavět do role proroka, ale i česká závist jednou zmizí.

Máte české i americké občanství. Půjdete volit?

Českých voleb se nezúčastňuji, volil bych něco, v čem se neorientuji. Žiji v Americe, a tak volím americké politiky. Kdybych žil tady, samozřejmě bych volil. Umím si představit pouze jednu situaci, která by mne donutila jít v New Yorku volit: v případě, ohrožení demokratického systému, když by nad zemí visel Damoklův meč v podobě opětovného příchodu komunistů k moci.

Jak si představujete své stáří?

Chci pokračovat v tradici šíření české kultury v americe. Organizovat další koncerty, družbu přes oceán s pražskou restaurací Mánes. Ale možná budu v Mánesu vařit pro své kamarády-důchodce...

ZUZANA PITROVÁ, METRO

obsah | osobnosti