Když jsi na kluky, tak foť kluky

Proslulý fotograf Robert Vano obletěl celý svět, než se usídlil v Praze. Ze Slovenska emigroval do USA, kde posléze udělal kariéru uměleckého fotografa, prosadil se v Miláně, Londýně, a když se v roce 1990 chtěl podívat na Slovensko, cestou přes Prahu se zamiloval. Do chlapce.

Na chodbě před dveřmi s cedulkou Robert Vano, artdirector Czechoslovak Models, čekají na focení dívky i chlapci, kteří sní o hvězdné slávě. Stejně začínala Eva Herzigová nebo Simona Krainová. "Když jsem občas fotil pro Czechoslovak Models, zjistil jsem, že v agentuře není zahraniční sekce fotomodelů, a ředitelka Milada Karasová mi tedy nabídla, ať oddělení zkusím rozjet. Šlo o krok do neznáma a oddechl jsem si teprve, když pět kluků odešlo ven."

Při práci artdirectora spojuje myšlení a vidění zkušeného fotografa s hledáním možného trendu. "Nikdy nevíte, jak to dopadne… Módní návrhář udělá kolekci a neví, jestli se ujme. Třeba kalhoty do zvonu… Teprve když si jich velká obchodní síť objedná šest milionů, dá se odhadnout, že se z toho stane móda. A vy jako fotograf pak do těch kalhot hledáte vhodné tělo. Musíte najít tvar, který by linii zvonů podtrhl. V případě dívky musí být postava hodně štíhlá. Ke zvonům se nehodí plné ženské tvary, kdy tělo vypadá jako kytara."

Žlutá by prohrála volby

O práci uměleckého fotografa mají lidé často zkreslené představy. Umělce posedne múza, vytvoří dílo, dobře ho prodá a koupí si jachtu. Ovšem aby si fotograf mohl dovolit volnou tvorbu podle svého srdce, musí si na ni vydělat komerčními zakázkami. "Pokud dělám na zakázku, musím fotit tak, aby se to líbilo klientovi… Když ale fotím pro svoji výstavu, musí se to líbit mně. Asi nejhorší možností je, když někoho vyfotím na svoji výstavu a on pak řekne, že tam fotky nechce. To mě fakt naštve, to je jako rozvod -proč tedy se mnou fotil?"

Pro volnou tvorbu Roberta Vana jsou typické spíše nekomplikované figurální kompozice s jednoduchým osvětlením. Často využívá přirozené světlo anebo jeden zábleskový reflektor. Neboť slunce je také jen jedno, jak říká. Tak fotografoval i komerční zakázky v ateliéru české mutace Elle, kde působil sedm let jako artdirector. "První roky to byla fajn práce, myslel jsem, že to někam povede. Ale pak mizela kreativita. Nastoupila éra poradců, kteří začali diktovat, jak má fotka vypadat, aby se časopis dobře prodával. Začalo to být stejné jako v politice, kde musí být portréty politiků na modrém pozadí, protože se žlutým by prohráli volby."

Před půl stoletím Roberta Vana nenapadlo, že by se mohl stát fotografem. Ani tehdy, když mu dal tatínek k vánocům bakelitový fotoaparát Pionýr. "Vždycky jsem dostal něco jiného, než jsem si přál, chtěl jsem tehdy loutkové divadlo." V roce 1967 emigroval do USA, kde pracoval ve sklárnách v New Jersey, myl nádobí v restauraci a nakonec se uchytil v kadeřnictví na 72. ulici v New Yorku. "Říkali mi - lepší mýt špinavé hlavy než špinavé nádobí." Jedna ze zákaznic mu nabídla tvorbu účesů pro fotografování. Trápilo ho však, když po ránu přišel model a zeptal se: "Vy jste fotograf?" On musel říci že ne, že je kadeřník…

Z kadeřníka fotografem

Proto zkusil doma sám vyfotit účes. "Udělal jsem snímek ve stylu fotografa Marca Glaviana. Ten mi ale řekl, že takové kopírování je nesmysl, ať si najdu svoje téma." Marco Glaviano, který fotil dívky pro časopisy, pak Robertu Vanovi poradil: "Když jsem začínal, časopisy s dívkami nebyly, ale já přesto holky fotil, protože je mám rád. A vidíš, po čase takové časopisy vznikly. Když jsi na kluky, foť kluky a uvidíš, že za nějakou dobu budou i časopisy s fotkami kluků…" Robert Vano skutečně proslul snímky chlapců. Jeho fotografie mužského těla oplývají intimitou, dráždivou vitálností a citlivou jednoduchou kompozicí. Kromě výstav (New York, Milán, Londýn, Praha) upoutal dvěma publikacemi - Love You from Prague (1991) a Boys and Roses (1992). Ovšem fotit pro výstavy ještě nedělá fotografa fotografem. "Fotografem se stáváte, teprve když vám nějaký časopis snímky otiskne a vy dostanete honorář." V duchu tohoto hesla se Robert Vano stal fotografem až ve čtyřiatřiceti letech, kdy začal pracovat pro prestižní italské časopisy portréty, celebrity a modelky jako Cindy Crawfordovou, Paulinu Porizkovou či Naomi Campbellovou.

"Potýkal jsem se s problémem stylů, ve kterých by se fotograf či vizážista měli orientovat. Když jsem kupříkladu měl pro Bazaar nalíčit portrét ve stylu zpěvačky Marie Callas z jejího pobytu vMexico City v roce 1947, nevěděl jsem, o co jde. Tak mi řekli - a to chceš pracovat pro Bazaar? Šel jsem do knihovny a tam jsem nastudoval, jakým způsobem tehdy nosila stažené vlasy… Něco podobného jsem zažil i jako asistent Horsta P. Horsta, který fotil celý Hollywood. Měl jsem upravit účes ve stylu Grety Garbo, tak jsem modelce stáhnul nagelované vlasy dozadu, ale Horst povídá - ty neznáš tu moji fotku Grety Garbo? Ta přece měla vlasy vzadu na krku podseknuté." Na problém stylu naráží Robert Vano i tady v Čechách, i když z opačného konce. "Čtyřiadvacetiletá šéfredaktorka časopisu po mně chtěla, ať nafotím fotky ve stylu šedesátých let. Když jsem je přinesl, tak povídá, že tohle nejsou šedesátá léta. Jenže ona v nich nežila, ale já ano, tak jak si může být tak jistá…"

I když Robert Vano používá digitální zrcadlovku i kompakt, hlavní sílu pořád ještě nachází v klasických technologiích. Používal a používá nejen středoformátový a kinofilmový přístroj, ale i fotoaparát 10 x 13 cm na materiál polaroid pro okamžitou fotografii. "Snímky mají krásné okraje, navíc se zachová i negativ. Také jsem teď začal se specialitou - na ruční papír z Velkých Losin natírám stříbrnou nebo platinovou emulzi. Na stříbrné papíry se dá negativ normálně zvětšovat, platinové exponuji kontaktním způsobem."

Nohama na zemi

Zkuste se Roberta Vana zeptat na umělecké krédo a jen se pousměje… "Mám jedno krédo - nesmím přijít pozdě a musím být milý. A taky musím stát nohama na zemi, když stoupáš nahoru, musíš počítat, že ty, které potkáš, můžeš potkat i cestou dolů. Proto nikdy o nikom neprohlásím - z tebe nic nebude, protože zítra z něj může být BruceWillis nebo Marilyn Monroe."

Svůj tvůrčí potenciál čerpá nejen ze zkušeností, které nabyl ve světě, ale i z dětství na Slovensku, kde to prý vypadalo jako ve filmech Federika Felliniho. "Jezdili k nám Romové Olahové a byla s nimi i krásná holka, načesaná, v kroji s vypasovaným dekoltem. Nás dětí se ptala, jestli víme, co má pod sukní. Za korunu si ji vyhrnula, já se vyděsil a vyprávěl jsem to pak babičce a tami vysvětlila, že cikánky nosí pod sukněmi černé kočky. A teď jsem fotil pro Playboy pictorial v cikánském stylu, a tak jsem se snažil do fotek promítnout celou tu atmosféru z dětství."

Život v datech

1948 - narodil se v Nových Zámcích na Slovensku
1967 - emigroval do Spojených států, kde pracoval jako vlasový stylista. Později se stal asistentem fotografů portrétů a celebrit pro časopisy Vogue, Bazaar, Donna, Seventeen, Mademoiselle, Elle, ve volné tvorbě se zaměřoval především na mužské akty a portréty
1984 - začal pracovat jako volný fotograf v New Yorku, Paříži a Milánu
1990 - přestěhoval se do Prahy, kde byl uměleckým ředitelem magazínu Elle, nyní je artdirectorem agentury Czechoslovak Models Tvorba: Měl 15 samostatných výstav, vydal knihy Love You from Prague (1991) a Boys and Roses (1992).

OLEG HOMOLA

obsah | osobnosti