Jan Werich: Zklamaný prorok lepších časů

Proslavil se už za první republiky ve dvojici s Jiřím Voskovcem, s ním po boku přežil protektorátní hrůzy v americkém exilu, po roce 1948, už bez svého "dvojčete", jež před znesvobozeným domovem dalo přednost svobodné cizině, usiloval o kompromis mezi vlastními uměleckými ambicemi a direktivami komunistické kulturní politiky. Jméno, jež u nás stále ještě znají všechny generace: Jan Werich.

JNarodil se v Praze jako jediné dítě svých rodičů. Otec pracoval v pojišťovně a patřil mezi nižší úřednictvo, matka "hrozně rozmazlovala Jeníčka", jak po letech prozradil Jiří Voskovec, charakterizuje rodinné poměry svého nejbližšího přítele slovy velmi tvrdými: "Janova maminka byla dosti hloupá paní, která se vyznačovala pýchou nevzdělaných lidí. Byla hrozně choulostivá na to, aby se jí říkalo milostpaní, v podstatě to byla hodná ženská. Děsně moc mluvila. To má Jan po ní. Za mlada byla Sokolka, veliká vlastenka, národně demokratická. Česká žena. Pan Werich, otec, byl cynik. Děsně protivný. Když jsme začali mít úspěch, byl hrozně nafoukaný na naše divadlo. Měl nás oba hrozně rád. Seděl vždycky v první řadě a byl hrdý na syna. (...) Werichovic, to bylo tedy opravdu švejkovské, staropražské manželství."

Z tohoto prostředí, z ponurého dejvického bytu, se snažil mladý Jan Werich utíkat. Už jako žák obecné školy byl, řečeno s Voskovcem, "strašně podnikavý": "Za první světové války Jan provozoval černý obchod. Byl opravdu trochu grázl. Šmelil. Sbíral vajgly. Otevřel je, popel a oharky odstranil, papír vyhodil a všechno to smíchal do směsi. Veliká práce. Pak z toho udělal obrovskou kouli, přikoupil trochu čerstvého tabáku a bylo to. Pak si pořídil nacpávátka a dutinky a vyráběl cigarety. To potom prodával. Číšníkům v kavárnách."

S Voskovcem (mladším o čtyři měsíce) se Werich poprvé viděl jako malý kluk, později se sešli v téže třídě reálného gymnázia v Křemencově ulici, ale přátelství mezi nimi vzniklo až později. Spojovala je láska k filmu (Chaplin!) i dobrodružné četbě, hltali Dumase, Vernea i Kiplinga, Maye i Haška.

Kvůli drzému chování musel Werich školu opustit, maturoval roku 1924 na Smíchově. Oba (Voskovec ovšem s maturitou z francouzského Dijonu, kde studoval tři roky) se potom zapsali na pražskou právnickou fakultu. Cestu k absolutoriu jim však zkřížilo divadlo. Jejich životní dráhy dostaly orientaci, jakou si snad ani sami nedovedli představit:

"My jsme divadlo nikdy dělat nechtěli," vypravoval po letech Werich, "protože jsme ho považovali za mrtvý útvar. Věřili jsme filmu, studovali práva a udělali jeden večírek pro srandu, který byl Voskovec dlužen klubu svých bývalých spolužáků. A večírek jsme pak opakovali dvěstěpadesátkrát a bylo z nás divadlo." Zrodila se Vest Pocket Revue, poprvé uváděná 19. 4. 1927.

V Lidových novinách tehdy vyšla pochvalná recenze Marie Fantové, okouzlené "štědrou marnotratností diletantů, kontrolovanou přísnou autokritikou profesionálů". Voskovec s Werichem prý do své hry "naládovali nezřízenou spoustu vtipů a zábavnosti a persifláže a živoživoucí veselosti". Začátek se povedl nad očekávání, cesta k profesionální divadelní tvorbě byla nastoupena.

Ve Voskovcovi a Werichovi získala česká kultura "zčista jasna dvojici dramatických autorů, kteří dovedli ve svých kusech i hrát, měla dvojici herců, kteří byli i na výsost muzikální a dovedli také zpívat, měla dvojici zpěváků, kteří se vyznali v tanci..." (Helena Malířová) Dva nedostudovaní právníci, jak po letech výstižně poznamenal Jiří Suchý, "svůj humor vlastně stvořili po způsobu Hospodina, z ničeho. Nebylo u nás nic, na co by mohli navázat." Všichni další tvůrci autorského divadla však nutně navazovali na ně.

Často se opakuje, že Voskovec s Werichem založili Osvobozené divadlo. Ve skutečnosti tato scéna existovala už od roku 1925 (respektive od roku 1923, zprvu pod jménem Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské, hrající s laskavým svolením rektorátu); v roce 1926 ji režisér Jiří Frejka připojil k levicovému uměleckému sdružení Devětsil.

Už tehdy - před příchodem Voskovce a Wericha - se v Osvobozeném divadle objevil talentovaný skladatel a brilantní improvizátor Jaroslav Ježek, Frejkův přítel z konzervatoře. Z odstupu času je stále zřetelnější, že bez jeho spolupráce s Voskovcem a Werichem (od roku 1929) by slovesná tvorba obou nedostudovaných právníků nejspíš nedosáhla tak mimořádné obliby v širokých vrstvách. Intelektuální humor Voskovcův a Werichův by měl stěží mohutnou společenskou odezvu, kdyby nebylo tolika šťastných nápadů v nápěvech Jaroslava Ježka, jenž "sloučil tajemství saxofonu s tajemstvím lidové písně" (Vítězslav Nezval).

Však se také firma Ultraphon činila a na gramofonových deskách šířila jeden hit za druhým: Tmavomodrý svět, Tři strážníci, Píseň strašlivá o Golemovi, Chybami se člověk učí, Na shledanou v lepších časech, Civilizace, Klobouk ve křoví, Pohádka o katu a bláznu, Babička Mary, Hej, pane králi, Potopa, Nebe na zemi, Život je jen náhoda, Ezop a brabenec... Především díky Ježkovi dost písní z repertoáru Osvobozeného divadla svou dobu přežilo.

Zpívat a hrát je ve společnosti znamenalo za německého protektorátu (ba i v letech sovětské okupace) dávat zcela zřetelně najevo kritický postoj k režimu. Navíc byly odjakživa i poznávací značkou intelektuální zábavy. Dlouho ve své kategorii neměly konkurenci, kvalitami hudebními i básnickými stále ještě překonávají tisíce a tisíce plytkostí psaných a šířených od třicátých let po dnešek.

Proč jsme to pomáhali bourat

Osvobozené divadlo bylo po celou dobu své existence (do roku 1938) a ovšem i po válce (jako Divadlo V & W) scénou levicovou. To, že Voskovec a Werich sympatizovali s komunismem v letech, kdy jeho praxi neznali, jim nemá smysl vyčítat.

Zatímco Voskovec své mladické levičáctví už brzy po únoru 1948 bagatelizoval (1950: "Ne, pane Peroutko, věřte mi: myslíte-li jen okamžik, že... ,jsem svým divadlem pomohl Gottwaldovi tam, kde dnes sedí' - je to strašné nedorozumění"), Werich se k němu hlásil do smrti (1974: "Není tajemství ani nepravda, že Osvobozené divadlo pod naším společným vedením - byť pranepatrnou částečkou - přece jen přispělo k instalaci našeho současného státního zřízení"; 1980: "Pamatuju si, co tomuhle zřízení předcházelo a proč jsme to pomáhali bourat. Pamatuju si, že ten historický fakt toho, co tu je, nevznikl násilím, ale dobrovolně. Odhlasoval se. A já pro něj taky hlasoval.").

Po dvacet let tvořil Werich autorskou a hereckou polovinu dvojice V + W, v dalších třiceti letech se na tuto tradici pokoušel navazovat. Ne vždy šťastně. Snad největší úlitbou nedemokratickému režimu byl dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař, natočený na počátku padesátých let.

Režim byl všímavý a za dílo korunované absurdně anachronickou budovatelskou písní Ten umí to a ten zas tohle ("Továrny na kůže,/ peníze na boty/ a do vlasů růže/ a nový kalhoty/ a olej na stroje/ a stroje na práci/ a práci bez boje,/ po práci legraci...") odměnil Jana Wericha státní cenou. Přesto Werich nechtěl být - a nebyl - režimním slouhou. Zkoušel být kritický "v mezích zákona", napsal třeba text o Cecílii, jež "nohou seje, rukou pleje, hubou mele" - a když píseň vyšla na desce, musel čelit kritice téměř udavačské.

Poté, co se z Werichovy blízkosti nadobro ztratil Voskovec (možná významnější korektiv, než tušil sám "tovarišč Gejrup" - tak mu k jeho radosti říkali roku 1935 v SSSR), sledovalo publikum stále oblíbeného Wericha už pouze "nelomeného", neredukovaného, neredigovaného.

Napsal zdařilou knihu pohádek čapkovského střihu Fimfárum a v témže roce (1960) i svěží cestopis Italské prázdniny. Dostal pár příležitostí ve filmu i v televizi. Vždy byl nadprůměrný, často excelentní. Zralým filmovým herectvím se v 60. letech nejvíce (a nejšťastněji) vzdálil svým pitvorným figurám z filmů meziválečných. Vystupoval na scéně či před kamerou sám i ve dvojici (s Kopeckým, Horníčkem, Škutinou, nakonec - roku 1977 - dvakrát se Suchým), vždy jako osobnost přítomného času a současně i jako žijící klasik, tvůrce, který má po stránce autorské vše podstatné za sebou.

Bylo jistě těžké "být Werichem" v nesvobodných časech a vléct za sebou jako výčitku lepší část svého díla. Utěšoval se snad "národní umělec" (od roku 1963) tím, že jeho "dvojče" za železnou oponou je stále při síle a že kdyby oba směli a chtěli, zase by spolu vytvořili nejoriginálnější a nejvtipnější divadlo v zemi?

Ve svém politickém vývoji dospěl Werich k reformnímu komunismu. Radostně přivítal "pražské jaro" roku 1968, mezi prvními podepsal manifest Dva tisíce slov, který polekal vládnoucí garnituru a rozzuřil Kreml. Když byly snahy reformátorů potlačeny 21. srpna vojenskou silou pěti komunistických států v čele se Sovětským svazem, rozhodl se třiašedesátiletý penzista pro exil. V říjnu mu však prezident Svoboda vzkázal do Vídně, ať se vrátí, "že to národ potřebuje". Snad těm slovům Werich věřil. Myšlenku podruhé emigrovat rychle opustil.

V 70. letech byl - tak jako mnoho dalších tvůrců, především spisovatelů a publicistů - zbaven možnosti veřejně vystupovat, případně publikovat nové texty. Starší knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven.

V televizi jsme si na jeho tvář museli počkat až do roku 1977 - zahlédli jsme ji při přenosu z Národního divadla, kde se sešli signatáři "anticharty". Werichův hořký vtip (domníval se prý, že podepisuje prezenční listinu, nikoli prohlášení Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru) se dodnes traduje jako jím zcela vážně míněné vysvětlení kroku pro veřejnost velmi překvapivého.

Následoval epilog v Lucerně (dva vzpomínkové večery k 50. výročí Vest Pocket Revue, manifestační pocta umělců i publika herci už starému a nemocnému), pár interview...

O většině lidí vědí sto let po jejich narození pouze ti nejbližší (natož aby se o ně někdo přel). Jan Werich patří mezi šťastné výjimky.