Umělec, který hněte lidské slabosti

Je to velmi jednoduché, dělám lidi, na které myslím, říká sochař Olbram Zoubek. V pátek oslavil osmdesáté narozeniny.

Pražský Ovocný trh, náměstí za Stavovským divadlem, obsadila počátkem dubna více než stovka soch. Znehybnělé lidské postavy, nakročené, v gestu. Ta svérázná jarní výstava pod širým nebem je dar jejich autorovi Olbramu Zoubkovi k jeho dnešním osmdesátým narozeninám.

Václav Havel jednou napsal: "Olbrama Zoubka znám už poměrně dlouho z někdejšího nekonformního disidentského prostředí a vždycky mi byl ohromně milý. Přiznávám se ale, že trvalo určitý čas, než jsem si zvykl na jeho sochy. Ze začátku, když jsem tu a tam solitérně nějakou viděl, míval jsem k ní ambivalentní vztah. Hlavně ke zlatu, které ty dámy měly na hlavě. Potom jsem ale potkal u Olbrama v ateliéru mnoho jeho soch pohromadě, a najednou na mě působily zvláštním sugestivním dojmem." Jedna z nich zdobila i Havlovu prezidentskou kancelář - rozběhlé děvče se zářícími vlasy. Typický Zoubek. Není u nás další sochař, který by měl tak rozpoznatelný rukopis. Sochy jako odlité ze dvou tří forem, útlé dlouhé figury ve dvou třech variantách pohybu. Zdají se zaměnitelné, ale paradoxně v momentě, kdy jsou v houfu, jejich účinek roste.

Kritik Sergej Machonin vzpomínal, jak poprvé přišel do Zoubkova ateliéru v Salmově ulici a na dvorku narazil na shluk zkamenělých lidí: "Některé sochy se chránily pažemi zdviženými proti blížící se zkáze. Zároveň se však rozpínalo množství jiných paží, otvíraly se náruče v gestech rozsévačů nebo bezelstné důvěry… Jedny sochy tíhly těžce k zemi, jiné po ní kráčely... Ale byla tu i potrhaná těla, puklá až po útroby. Vedle vítězství tu byly porážky, osekaná těžká těla padlých vítězů, zkáza v pohybu. A skoro všude po povrchu každého těla malé krátery, rány, jizvy. Těla zbombardovaná útokem všeho - času, zhoubného záření, neviditelných meteoritů, morseovkou denních zpráv, lhaním ideologií, kyselými dešti, paprsky procezenými přes smog, okvětními plátky stromů ze sousedství… Než jsem sáhl po klice ateliéru, otočil jsem se zpátky do dvora. Stálo za mnou lidstvo a zdvihal se les rukou v tázavých gestech."

Pohled na pušky ho vyléčil

Olbram Zoubek se narodil v Praze a k poněkud exotickému jménu přišel prostě: "Maminku napadlo, když četla jakousi novelu o středověkém olomouckém biskupovi Olbramovi." Pokud dnes hledá kořeny toho, jak přemýšlí a jak pracuje, nechybějí tam dva momenty: vděčná vzpomínka na rodiče a rozporuplná na Pražské povstání, kdy lítal po ulicích s pancrfaustem a intenzivně se bál.

Výtvarný talent, přesněji řečeno schopnost hníst hmotu, v něm objevil středoškolský profesor Kužela, a tak se - povzbuzován jím i rodiči -těsně po válce přihlásil na Akademii výtvarných umění. Nevzali ho, přihlášku poslal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou - a uspěl. V roce 1945 nastoupil do ateliéru sochaře Josefa Wagnera a dodnes o něm mluví s respektem: "Neučil nás, ale vedl. Wagnerova škola byla to nejlepší, co jsem mohl dostat."

Politická atmosféra na vysokých školách byla v těch předúnorových letech dost vzrušující. Také VŠUP zasáhla vize sociálně spravedlivé společnosti velmi silně a podlehl jí i Zoubek. "Po tom okupačním mlčení, kdy jsme mohli být jenom proti Němcům, jsme najednou mohli být chvilku pro něco, a to nás spletlo," přiznal později. V únorových dnech 1948 byl dokonce připraven bránit se spolužáky tu správnou linii. Vyléčil ho pohled z okna na armádu milicionářů a lesknoucí se hlavně jejich pušek.

V témž roce přerušil studium a šel na vojnu. Když se na VŠUP vrátil, našel už jinou školu. Ovládal ji socialistický realismus, což nebylo to, o čem on a velká část jeho generace snili. A tak se díky profesoru Wagnerovi, který je prozíravě vedl i k restaurátorské práci, začal po promoci v roce 1952 živit opravováním památek: sochy ve Vrtbovské zahradě, Matyášova brána na Pražském hradě, sgrafita na Míčovně tamtéž…

Cesta k mýtům

Tehdy už žil se svou první ženou, kolegyní ze studií a sochařkou Evou Kmentovou. Postupně se jim narodily dvě děti, starší Polana a mladší Jasan (také sochař). O tom, že tohle soužití bylo šťastné, podávají svědectví Zoubkovy sochy: muž, žena, rodina jsou jedním z nečastějších námětů.

Další našel v roce 1958 při první cestě do Řecka, kdy objevil řeckou mytologii a mýty vůbec. "Hledám v nich klíč k pochopení současnosti," tvrdil mnohokrát. "Klíč k pochopení sama sebe a svého místa ve světě. Vracím se k pramenům evropské kultury, k mýtům řeckým, k mýtům křesťanským... Se svými postavami se musím nějak ztotožnit, musím se do nich promítnout… Nedokážu se ztotožnit s velikostí božskou. Nikdy jsem se proto nepokusil o postavu Krista. Ani světců. Dokážu se promítnout do postav, které stojí na zemi, které chybují, které mají lidské slabosti."

Když se z Řecka vrátil, v Praze se už politické napětí uvolňovalo. Mladí výtvarníci založili tvůrčí skupinu Trasa a Olbram Zoubek se k nim připojil. V následujících letech se postupně propracovával k charakteristickému tvaru svých soch. A byl umělcem velmi plodným, dost vystavoval, doma i v zahraničí, hodně spolupracoval s architekty.

Pod tlakem moci

V lednu 1969 odlil posmrtnou masku Jana Palacha, byla pak v záplavě květin umístěna tam, kde se pražský vysokoškolák upálil, a lidé u ní drželi tryznu. Tehdy se na půdě Svazu výtvarných umělců zrodila myšlenka, postavit Janu Palachovi v rodných Všetatech pomník. I Olbram Zoubek na něm začal pracovat. Socha, kterou nazval Zlatý Jan, se objevila na tradičním Salonu U Hybernů, ale na zásah ÚV KSČV byla odstraněna.

Dalším pokusem o poctu Palachovi měl být alespoň důstojný náhrobek a jeho hrob na pražských Olšanech. Olbram Zoubek připravil návrh, podle něj byla odlita bronzová deska s reliéfem, na hrob byla dokonce umístěna - a zase musela zmizet.

Trest za náhrobek pro Palacha a o něco později pro Jana Zajíce, dalšího chlapce, který se v roce 1969 upálil, samozřejmě přišel. Nejdřív v podobě výslechů - musel například prokázat, že zjizvený povrch reliéfu na Palachově pomníku je Zoubkovým tradičním rukopisem, nikoli narážkou na Palachovu spálenou kůži.

Ale především postupně přicházel o šance k práci. Deset let nedostal žádnou zakázku, vystavovat mohl sporadicky. Navzdory tomu, že nebyl žádný revolucionář. V jednom z rozhovorů s novinářkou Janou Klusákova na otázku, jestli podepsal Chartu 77, řekl: "Ne. Toho jsem se bál… Asi bych býval musel nechat sochařiny a musel emigrovat. A to by přece jen byla přílišná oběť. Dělám sochařinu strašně rád, a pokud to k něčemu je… nerad bych to obětoval." Přesto na ty roky ústrků nevzpomíná ve zlém. "Byla to šťastná doba. Šťastná lidsky a plodná umělecky. Asi nejpříznivější tvůrčí klima je, když je pod mrakem, když nelákají sluneční paprsky, když se musí pracovat proti nebo navzdory něčemu, když tato práce není konjunkturou, když se dělá z vnitřní potřeby… A když tlak moci není drtivý, když je na ústupu, je možné mu čelit a také trochu vítězit."

Sochy dělal dál, tuhle pracovitost moc neomezil, ale pro živobytí se musel vrátil k restaurátorství. V roce 1974 tak s dalšími kolegy přišel do Litomyšle, kde pak sedmnáct let oživovali psaníčková sgrafita na fasádě renesančního zámku. Tehdy tam s ním ještě pracovala jeho žena Eva, která v roce 1980 zemřela. Že se blíží konec, věděla rodina dlouho a mohla se na to připravit. Přesto smrt manželky Zoubka zasáhla velmi těžce a dodnes s ní - jak sám připouští - vede svými sochami dialog.

Kritizovaný

V těch letech, kdy mnoho nesměl, se sblížil s disidentskou společností a jeho pražský ateliér se stal místem přátelských sezení, podbarvovaných Zoubkovou milovanou slivovicí. Listopad 1989 všechno změnil. Najednou směl pracovat, prodávat, vystavovat a využíval toho se svou typickou činorodostí. Což se časem ukázalo poněkud kontraproduktivní, tak se po prvotní euforii vrátil ke svým sochám. A dál dělí život mezi Prahu a Litomyšl, kde už v roce 1981 našel svou druhou ženu Marii.

Roku 2002 Olbram Zoubek vytvořil ve svahu Petřína nad křižovatkou Újezd památník obětem komunismu: po betonovém schodišti sestupují postavy či spíš jejich torza, mlčící, vyčítající. "Chtěl jsem tak připomenout 248 popravených, 327 zastřelených a čtyři a půl tisíce umučených ve věznicích," řekl tehdy sochař. Svérázné sousoší ovšem vzbudilo svým pojetím tvrdou kritiku, reportér Britských listů je dokonce označil jako "pomník obětem alkoholové závislosti".

Olbram Zoubek má stejně zastánců jako odpůrců. Galeristé tvrdí, že dělá příliš mnoho soch i plastik, a tím je devalvuje. Kritika i laické publikum napadají jejich monotónnost a dekorativnost, Milan Knížák je odmítl zařadit do Národní galerie a údajně ho označil za kýčaře. Zoubek má na to řadu let jedinou odpověď: "Je to velmi jednoduché - dělám to, nač myslím - asi jako každý. Dělám lidi, na které myslím. Při práci se snažím vyjasnit svůj vztah k nim a ke světu a přitom se trochu vyznat v sobě."

MARIE HOMOLOVÁ

obsah | osobnosti