Americká vlna v české metropoli

Poprvé jsem jejich přítomnost v Praze intenzívněji zaznamenal koncem roku 1992. V pátek pozdě večer tři z nich vtrhli do malostranského Joe´s baru, který ve stejném roce otevřel kanadský grizzly Glen Emery. Pražští američtí pionýři. Nikdo nevěděl, kdo jsou a kde se vzali, ačkoli ve městě žili už přes rok. Nepůsobili však jako cizinci. Z jejich zad zmizely krosny a do baru vešli jako do míst, kde je všichni znají. Byli prostě tady a rychle se stali kvintesencí nově se rodící multinárodnostní metropole. Američané se lišili od jiných národností, jež hned počátkem devadesátých let zaplavily metropoli. Pořád jako by jich byly plné ulice, hospody a bary, kde nešlo přehlédnout jejich přirozenou suverénnost a znělejší, afektovanější jazyk. Ti, co vtrhli do Joe´s baru, sem nepřišli náhodou. Jeden z prvních pražských barů s angličtinou jako oficiálním jazykem, mexickou kuchyní a ryčným rockem se stal jejich oblíbeným místem. Američané se zde u burrita a piva dělili o čerstvě nabyté zkušenosti ze světa, který vypadal jako naruby ve srovnání s jejich. Případně si řekli, jestli kokain od nového dealera a partnerka z předchozí noci stály za to. Naskočili do hektické doby, jíž vládl dnešek, a rychle a rádi se přizpůsobili. Zlaté časy to byly i finančně, rok bezstarostnosti se dal koupit za pár dolarů výhodně pro měněných na koruny. Ceny pronájmů ještě nevyhnali nahoru jiní Američané, dobře placení manažeři z nadnárodních korporací, kteří se na obzoru vynořili záhy. Bylo to jako let concordem s letenkou do tupoleva, jejíž cenu budete muset dorovnat v cíli. Pokud tam ovšem doletíte.

Pubická koláž

Zdálo se celkem automatické, že se zmíněná trojice z baru vypotácela po pár pivech i s dvojicí mladých Češek. Jak o pár let později, když ke svému velkému překvapení dostal do postele modelku (pravda, začínající), trefně poznamenal můj chicagský kamarád LeRoy Pinto, vystudovaný ekonom: "Tohle by se chudákům, jako jsem já, v Americe nikdy nestalo. Taková holka by se se mnou vůbec nebavila." Nutno říct, že v tom zdaleka nebyl sám a že synergie fungovala oboustranně.

Hromadná přítomnost Američanů, jejichž počet se tehdy odhadoval až na pětadvacet tisíc, neunikla ani dokumentaristovi Janu Kaplanovi. Když dva roky po Listopadu přijel do Prahy na návštěvu z Velké Británie, kam emigroval v roce 1968, řekl s nadsázkou Alanu Levymu, tehdy i dnes šéfredaktorovi anglicky psaného deníku The Prague Post: "Když jsem odsud odcházel, okupovali Prahu Rusové, zatímco teď ji okupují Američané." Na rozdíl od Sovětů ovšem nevěděli, proč sem přišli a co tu hledají. "Každý z nás sem přišel z jiného důvodu a bez představy na jak dlouho. Ale bylo těžké nezůstat," vzpomíná na ranou dobu Američan Glenn Spicker. Do Prahy přijel v roce 1991 jako pětadvacetiletý bez jakékoli představy, dnes zde spoluvlastní několik restaurací a s českou přítelkyní nově i Muzeum komunismu.

I on si užil své. Nějaký čas bydlel s Glenem Emerym ve velkém bytě s pivní pípou, který proslul hlučnými mejdany, během nichž se nedoporučovalo otevírat zavřené dveře. "Bylo to pro nás něco úplně novýho, občas trochu divokýho a drsnýho. Všichni jsme potřebovali pár let, abychom z toho vystřízlivěli a rozhodli se, jak se svými životy naložíme dál." Jen tehdy mohl americký kluk jako Spicker přijít do slovenské banky a odnést si z ní miliónovou půjčku. Alan Levy, jenž v Praze v roce 1968 zažil jako reportér srpnovou invazi sovětských vojsk a později o Československu napsal dvě knihy, vycítil magnetismus Prahy už v říjnu 1991. Hned v prvním vydání The Prague Post napsal s odkazem na literární kvas Levého břehu Paříže dvacátých let minulého století: "Žijeme na Levém břehu devadesátých let. Pro některé z nás je Praha městem druhých šancí; (...) Včerejšek je pryč, dnešek je mlhavý, a kdo ví, co bude zítra. Někde uvnitř však všichni cítíme, že žijeme v historickém čase na historickém místě." Když mu později redaktor Christian Science Monitor Radio položil celkem logickou otázku, kde je tedy první román od pražského Hemigwaye nebo Fitzgeralda, nemohl Levy, jenž v Praze viděl dost na to, aby po barech hledal nového Hemingwaye, odpovědět jinak než následovně: "Zřejmě to nebude první román, ale spíš koláž pubických chlupů."

Byznys

V polovině devadesátých let časy zvážněly. Praha přestala být levným městem a spoustě Američanů vyschl pramen. Ve čtyřiadevadesátém roce, kdy začala uvadat popularita i libido Joe´s baru, otevřeli tři kluci z Chicaga restauraci Jáma. Mexickou kuchyní a hlučným rockem se podobala Emeryho místu, u baru ovšem neseděli odrbaní dobrodruzi, ale převážně američtí manažeři v oblecích, kteří sem zaskočili, když skončili v kanceláři. Max Munson, jeden z majitelů, si v Praze podobně jako jeho krajané záhy opatřil českou přítelkyni, již si později vzal a s níž má dítě. Na rozdíl od nich sem ale přijel s jasnou představou: podnikat. Po Jámě následoval klub X v prostorách Gagu, do půlnoci otevřené vinohradské knihkupectví s kavárnou U knihomola, australská restaurace Boomerang a vydávání pražské kulturní revue.

Munson předběhl dobu. Kvůli problémům s nájmem se klub X musel přestěhovat do podzemí pod Dětským domem, jehož rekonstrukce spolkla další peníze, ani tam však dlouho nevydržel a zanikl. Dostatečný zájem nebyl ani o kulturní revue a obdobně dopadlo knihkupectví s Boomerangem: obě místa změnila majitele a Munson, jenž zbyl nakonec z původní trojky v Praze sám, skončil s restaurací, s níž začal. Éru nejen Jámy, jejíž původní personál i hosté se dávno prostřídali, jako by symbolicky završila svatba jedné ze servírek (nebyla jediná, jež se pro vdala za amerického hosta). Pošmournou únorovou sobotu sedmadevadesátého roku si v malém městě kousek od Brna brala mladého Američana, tuším z Kalifornie. Ceremonie v kostele měla zpoždění, a tak si hosté, převážně osazenstvo Jámy, začali dlouhou chvíli na vesnickém náměstí krátit vtipy. Někdo tehdy do mrazivého vzduchu pronesl: "Chudák, odnesl to za nás za všechny." Nikdo se nesmál moc nahlas.

Ve stejném roce přijela do Prahy chicagská novinářka Nadine Ekreková, kamarádka LeRoye Pinta, aby mimo jiné zjistila, jak tu její krajané žijí. Svého kamaráda našla spolu s dalšími dvěma Američany - Matthewem Zolanem a Johnem Hetzelem, reprezentanty přistěhovalecké vlny druhé poloviny devadesátých let - v bytě v Haštalské ulici, jen pár metrů od jejich oblíbeného baru Chapeau Rouge. Její kamarád předstíral, že píše pro The Prague Post, zatímco přečerpával z kreditní karty, Zolan s Hetzelem zase předstírali, že se živí malováním interiérů (Zolan, jenž vystudoval umění, měl být mozkem, Hetzel zase ovládal štětku a váleček). Ve skutečnosti utráceli víc, než vydělávali. Všichni tři trávili nejvíc času v baru, odkud si domů vodili holky. Ekreková nakonec o džungli, kterou kolem sebe viděla, napsala článek pro českou edici Playboye a po pár měsících se radši rychle vrátila do Chicaga.

Život v pasáži

Po více než deseti letech americké přítomnosti v Praze je celkem na místě podívat se na Levý břeh devadesátých let - nyní už minulého století - střízlivějšíma očima. Trojka z Joe´s baru, který už nevlastní Emery, z města dávno zmizela stejně jako LeRoy Pinto, jehož hlava nevydržela kunderovskou nesnesitelnou lehkost bytí. Pryč jsou i ti, kteří pobyt zde brali jako dočasnou zkušenost, jež jim pomůže akcelerovat kariéru zpět doma. Někteří z nich, jako například právník Michael Shaheen, jež Levy nazývá rexpats (vedle tunnelingu další slovo, k jehož autorství se hlásí), se z USA po čase do Prahy vrátili. V metropoli dnes podle odhadů žije okolo deseti tisíc Američanů a několik česko-amerických rodin, v centru existuje mnoho amerických barů. Zmínění Glenn Spicker či Matthew Zolan stejně jako Keith Kirchner, vydavatel magazínu Think, zde stále žijí.

Spickerovo vystřízlivění bylo jedno z nejrychlejších. Od roku 1994 násobí své podnikatelské aktivity. Pryč je doba, kdy zadarmo dělal v pekárnách, aby se naučil péct bagely, které dnes ve svých restauracích prodává. Stejně tak opustil byt, kde bydlel s Emerym. Nyní žije na Malostranském náměstí s českou přítelkyní, s níž chodí přes dva roky, a většinu energie spotřebuje na to, aby do Muzea komunismu přišlo co nejvíc lidí. Když jsme se sešli v kavárně v pasáži Černá růže, místo o holkách mi vyprávěl o poutačích na muzeum, které mu právě vyhodil majitel budovy. "Řekl mi, abych tady nezaváděl americký móresy," rozčiloval se. "Ale co mají poutače společného s Amerikou, ne? Když lidi nevědí, kde muzeum je, nikdy do něj nepřijdou." Do muzea investoval několik miliónů a bojí se, aby neprodělal. Zeptal jsem se, jestli chodí ještě tolik po barech a s kým. "Mnohem míň," odpověděl. "Nemám tolik času, tvrdě pracuju. Pořád chodím se svými starými známými, většinou Američany, ale mám i české kamarády." A jestli by v Praze zůstal, kdyby sem přijel dnes? Spicker se zamyslel: "Nejsem si jist. Ale spíš ne." Pro dat své firmy ale určitě nehodlá, svou budoucnost stále spojuje s Prahou.

V kavárně se k nám připojil třicetiletý Matthew Zolan, stále stejný klaun jako před sedmi lety, kdy do Prahy přijel. Před třemi roky zrealizoval plán, o němž mluvil tak dlouho, až mu snad nevěřil ani sám: s Glenem Emerym otevřel v centru bar-klub Železné dveře, jehož vnitřní design sám navrhl a který jeho bývalý spolubydlící Hetzel skutečně vymaloval. Bar začal celkem slibně, pak ale následoval osud mnohých pražských barů. Přitáhl nejtvrdší jádro anglosaských i jugoslávských pařičů a jednonočních Češek a po občasných rvačkách s flaškou od bourbonu nebo něčím ostřejším zde nakonec došlo k vraždě spáchané opilým synem asijského diplomata. Zhruba před rokem bar kvůli nedbale uzavřené nájemní smlouvě zavřel dveře.

Zajímalo mě, proč Zolan z USA přesídlil do mnohem chudší země v době, kdy už bývalý komunistický skanzen nebyl tolik v kursu. Rozhlédl se po navoněné nákupní pasáži v americkém stylu a s ironickým úšklebkem podotkl: "Kvůli tomuhle. V Americe jsem si připadal, že žiju v podobné pasáži." Proč tedy zůstává? Se Spickerem otevírají nový bar, zatímco s jiným společníkem zakrátko dodělá další klub, symbolicky nazvaný Nebe. Peníze měl částečně své a z Ameriky. Ostatně půjčku by dnes stejně nedostal.

Nad Zolanovým Nebem se chystá otevřít bar další pražský americký veterán, pětatřicetiletý Kaliforňan s diplomem z ekonomie Keith Kirchner. Do Prahy přijel na týden v roce 1995 a vrátil se do Ameriky. "V letadle jsem si vzal první noviny a přečetl si, že Kalifornie utratí víc peněz za vězeňský systém než za školy. Řekl jsem si, že je nejvyšší čas přesunout se někam jinam, možná do Evropy," vzpomíná. S kamarádem Jeffreem skončil opět v Praze, o čemž definitivně rozhodl moment, kdy jeho kamarád narazil v KFC na "supermodelku". Po půl roce adaptace, v říjnu 1996, začali vydávat anglicky psaný novinový magazín Think, jehož mutaci nyní chystají i pro Amsterodam. Kirchner nostalgicky vzpomíná na léta 1997-99, kdy už například Spicker tvrdě pracoval. "Praha tehdy prožívala zajímavé časy. Zábava ještě nebyla tolik organizovaná a všichni chodili všude. Klubová scéna se nedělila na techno, house a hip hop a do klubů chodila pestřejší směs lidí. Pořád mám ale Prahu rád jako výhodnou základnu pro výlety do Berlína nebo Paříže." Za pozitivní Kirchner považuje, že se v Praze smazávají kulturní rozdíly a že se Češi už tolik nebojí cizinců. "Když jsem sem přijel, někteří lidé se chovali hodně nepřátelsky. I proto jsem začal kamarádit hlavně s Američany." Kirchner neskrývá, že i mezi Američany žijícími v Praze existuje určitá rivalita. "V podnikání je to vždycky tak. Pořád ale - i když celkem volně - držíme spolu. Když něco potřebujeme, zavoláme si." Ani on si není jist, jestli by v Praze zůstal, kdyby přijel nyní. Velkým resentimentem netrpí, momentálně ho tu drží podnikání.

Stále levý břeh?

S Alanem Levym jsem se sešel v kavárně Globe. V jedné ruce držel výtisk The Prague Post, ve druhé velkou látkovou nákupní tašku, s jakou jsme kdysi chodili nakupovat do Pramene. Pro rozhovor o dekádě Američanů v Praze nemohl vybrat lepší místo. Nic oněch deset let nesymbolizuje lépe než skromný začátek americké holešovické kavárny a knihkupectví Globe, jeho pozdější rozmach a proměnu v příliš ambiciózní internetový průvodce Globopolis, jeho následný pád a opětnou proměnu v kavárnu a knihkupectví Globe. V kavárně dokonce seděl i Glen Emery. Prostřednictvím své agentury nyní prodává reklamu na toaletách v barech a restauracích. Samozřejmě i v Joe´s baru.

Jako šéfredaktorovi amerických novin prošlo Levymu za téměř jedenáct let v redakci rukama hodně velmi odlišných Američanů, kteří se v Praze rozhodli zůstat. Jako zlomový uvádí rok 1995. "Tehdy začala být Praha dražší a počet Američanů se smrskl skoro na polovinu. Lidé, kteří sem přijíždějí nyní, už nejsou takoví dobrodruzi a mají mnohem jasnější představu, co tady chtějí dělat." A jak podle něj ovlivnili českou metropoli? "Typické americké přesvědčení, ambice a víra, že všeho lze dosáhnout, skvěle doplnilo geniální improvizační schopnosti Čechů. Bez toho by mnozí, Češi i Američané, nepřekonali překážky, před nimiž stáli." I po dvanácti letech Levy věří ve výjimečnost metropole. "Praha se stala ,městem druhých šancí` tisíců lidí, kteří zde krátkodobě či navždy zapustili kořeny: baťůžkáři, yuppies, profesionálové uprostřed kariéry, omládlí senioři jako já a nakonec - a především - stovky tisíc Čechů, kteří by o něčem podobném před třinácti lety nikdy ani nesnili."

PETR HOLEC, REFLEX

obsah | publicistika