Pomocí reality show proti diskriminaci

Moje známá mi se zhnusením popisovala komentáře, kterými lidé na veřejných diskusích častují vítězství v různých reality show. Výroky nešetřily narážkami na homosexualitu, barvu pleti a jiné nepřímé známky odlišnosti.

To je nepochybně opravdu ukázka závisti a ubohé úrovně diskutujících. Ale už fakt, že tito "odlišní" lidé v TV soutěžích - jako například Rom Vlastimil Horváth v SuperStar a homosexuál Vladko Dobrovodský ve VyVolených - zvítězili, nasvědčuje, že s diskriminací to na faktické úrovni není tak zlé.

Je třeba si uvědomit, že svou odlišnost si člověk nemůže vybrat. Buď je odlišný, nebo není. Pokud nemáte nadání, tak ze sebe geniálního umělce neuděláte. Stejně tak se nerozhodujete o barvě své pleti či sexuální orientaci. Ze všeho plynou výhody i nevýhody.

Být velký znamenalo moci trhat třešně, na které většina spolužáků už nedosáhla, ale zase vám koukají nohy zpod peřiny. Obecně odlišnost od průměru je spíše zdrojem problémů než výhod.

Na druhou stranu neexistuje úměra - čím větší jsou rozdíly mezi menšinovou a většinovou skupinou, tím více ta utiskovaná bojuje za emancipaci. V tomto se mýlili i klasici marxismu-leninismu.

Revoluce, zde boj za emancipaci, se neobjevuje, když je národu nejhůře. Boj za zlepšení podmínek utlačovaných je paradoxně nejsilnější ve chvíli, když se lidem začne dařit lépe.

Tohoto jevu si všiml již klasik Alexis de Tocqueville ve své knize Starý režim a revoluce (1856) nebo sociologické teorie náhlé sociální změny či relativní deprivace. Tedy neexistuje úměra mezi tím, jak určitá skupina trpí, a tím, jak halasně bojuje o svá práva na veřejnosti.

Například z psychologie je známo, že hluchota je horší postižení než slepota. Nevidomí se totiž dokážou poprat o svá práva mnohem lépe než hluší - stále mohou dobře komunikovat. Zkuste porovnat, kolik znáte akcí za nevidomé (Bílá pastelka ap.) a kolik znáte analogických akcí za neslyšící.

Stejně tak se zanedbávají jiné minority (děti v ústavech, staří lidé). Rozdíly mezi muži a ženami nikdy nebyly tak malé, jako jsou dnes v bohatých zemích. Stejně tak nikdy nebyli homosexuálové bráni tak bez předsudků jako dnes, když jejich registrovanému partnerství fandí obrovské procento populace.

Naproti tomu všimněme si, že právě tyto dvě skupiny jsou nevíce slyšet v médiích. Samozřejmě žádné lobby není možno vyčítat, že si prosazuje své zájmy, ale existují jiné menšiny, které trpí a jsou utlačovány mnohem více.

Navrhoval jsem poslancům, aby zvážili mírnou úpravu zákona o registrovaném partnerství. V stávajícím návrhu zákona jde vždy o pár stejného pohlaví. Avšak všimněme si, že homosexuály trápí problém, který může mít kdejaká jiná skupina lidí, jež má k sobě silné citové vazby: nemohou po sobě dědit, nedostanou informace v nemocnicích, musí mít na všechno papír ověřený notářem atd. Tyto skupiny nejsou slyšet, ale to přeci není důvod, aby tento zákon na ně nepamatoval.

Například mladý pár se přistěhuje do města, kde nikoho nezná. S péčí o děti jim pomáhá sousedka, která sama nikoho nemá. Stala se "citovou babičkou", i když jinak k této rodině nemá žádné biologické ani právní vazby.

Neocenila by taková skupina lidí, kdyby existoval právní institut (nazvěme ho například registrovaná skupina až pěti lidí bez rozlišení pohlaví), který by umožňoval vytvořit jakousi "rodinu" na základě citových či situačních vazeb?

Zákon o registrovaném partnerství neustále předpokládá sexuální vazby, ale tento sexismus přeci není podmínkou nutnou k tomu, abychom pomohli homosexuálům i jiným lidem.

Já vím, že to není obvyklá úvaha, ale mnozí katoličtí kněží žijí celý život v jedné domácnosti s kuchařkou, se kterou nemají sexuální vztah, přesto mají stejné legislativní překážky jako homosexuálové, když přijdou do nemocnice zeptat se na zdravotní stav či když mají vyřídit pozůstalost. Proč je tedy v návrhu zákona podmínka dvou lidí stejného sexu, když stejný problém může mít i pět lidí zcela bez sexuálních vazeb?

Buďme féroví a stejný luxus dopřejme nejen homosexuálům, ale všem, kteří se mohou dostat do podobné situace. Úroveň menšiny totiž nepoznáme podle toho, jak halasně je slyšet v médiích, ale podle toho, jak je tolerantní a solidární s těmi, které trápí podobný problém jako ji.

Samozřejmě žádné lobby není možno vyčítat, že si " prosazuje své zájmy, ale existují jiné menšiny, které trpí a jsou utlačovány mnohem více

JERONÝM KLIMEŠ

obsah | publicistika