Kdyby nezabili arcivévodu

Zkusme si známý příběh o sarajevském atentátu představit trochu jinak - že by se kulka zavrtala do "vedlejšího" těla a arcivévoda František Ferdinand by přežil. Možná by se pak celé dějiny odvíjely docela odlišným směrem.

Davu shromážděného na křižovatce sarajevského Appelova nábřeží a ulice Františka Josefa se zmocňovalo těžko popsatelné vzrušení. Zdálky se již ozýval hukot motorů a zdvihal se oblak prachu. Do města zavítala Jeho císařská a královská Výsost, arcivévoda František Ferdinand, následník trůnu.

Z podívané však nebylo nic: kolona se prohnala kolem přítomných. Nikdo zde ještě netušil, že několik desítek minut předtím arcivévoda bez zranění přežil první, Čabrinovičův pokus o atentát a po krátké přestávce na sarajevské radnici se rozhodl opustit město a Bosnu vůbec.

Přesto další z atentátníků, Gavrilo Princip, intuitivně zamířil a několikrát vystřelil do roztažené střechy jednoho z vozů. Jedna z kulek smrtelně zasáhla následníkovu manželku Žofii, rozenou hraběnku Chotkovou. Arcivévoda, zajíkající se nad tělem milované ženy, zůstal nezraněn.

S končícím dnem ve městě vypukly nepokoje. Mísila se v nich dlouho potlačovaná etnická zášť mnohonárodnostní Bosny a Hercegoviny s rozhořčením nad atentáty i s nejnižšími zločineckými pudy. Nepokoje během dvou dnů zachvátily většinu země. Počty mrtvých a zraněných rostly. Hranice se Srbským královstvím byly uzavřeny a objevily se první pohraniční incidenty.

Uhry na nohou

První kroky žalem pološíleného následníka vedly po příjezdu do Vídně k Františku Josefovi. Císařovo okolí sice před stařičkým mocnářem už léta tajilo všechny negativní zprávy, ale atentát ani masové nepokoje zamlčet nešlo. Následný výstup s následníkem, který jej učinil nepřímo odpovědným nejen za atentát a život své milované ženy, nýbrž i za pokračující rozklad říše - a tedy svého dědictví - Františka Josefa zdrtil. Záhy po následníkově hřmotném prásknutí dveřmi se dostavil první záchvat mrtvice, ztráta mluvy a ochrnutí těla. Krátce nad ránem 30. června 1914 Jeho Veličenstvo po "požehnaných" 66 letech vlády tiše skonalo.

Úřední deník Wiener Zeitung toho dne ve svém mimořádném vydání přinesl nejen léta dopředu vypracované smuteční oznámení o mocnářově skonu a chvalozpěvy na jeho vládu, nýbrž i manifest nového císaře Františka II. k Mým národům. František zde předestřel vizi zásadní rekonstrukce říše, v níž hodlal znovu otevřít státoprávní otázku a výslovně zpochybnil rakouskouherský dualismus. Do doby konečné úpravy této otázky proto odkládal svoji uherskou korunovaci, a nechával si tak otevřená dvířka k dalekosáhlým rozhodnutím.

Veřejné mínění posledních dnů bylo paralyzováno přívalem ohromujících zpráv. V Uhrách vyšly do ulic desetitisíce Maďarů a protestovaly proti zpochybnění dualismu. Demonstrace se vzápětí zvrhly v útoky na symboly panovnické moci. Okamžitě se prosadil návrh na bezodkladné zasednutí uherského sněmu, který se sešel 2. července a přijal usnesení, v němž "následníka" žádal o neodvolatelné uznání rakouskouherského vyrovnání z roku 1867. Usnesení obsahovalo i pohrůžku, že pokud se tak nestane, nedojde ze strany uherské politické reprezentace k uznání nástupnických práv Františka Ferdinanda a bude mu odepřena královská korunovace. Následníkovou odpovědí bylo vyhlášení výjimečného stavu na celém území Uher a rozkaz c. a k. armádě k zajištění pořádku a internaci předních maďarských politiků. Vzápětí František II. "císařsko-královským patentem" zrušil rakouskouherské vyrovnání, pozastavil platnost uherské ústavy a rozpustil uherský sněm. Správy země se měla ujmout vojenská diktatura.

Stanné právo v Praze

Situace se komplikovala i v jiných zemích. České i německé politické strany byly smrští událostí zaskočeny. Zatímco Františkův manifest oznamující připravenost k státoprávním změnám rakouské a české Němce znepokojoval, Čechy naplňoval nadějí, že dojde naplnění požadavek obnovy historického českého státu v rámci federalizované říše. "Vůdce národa" Karel Kramář jen s nevrlostí odložil svůj každoroční odjezd na Krym, aby inicioval schůzi Národní rady české, orgánu všech českých politických stran s výjimkou sociálních demokratů. Národní rada v loajální rezoluci uznala Františka nejen "českým králem", ale vybídla jej i k okamžité korunovaci a s tím spojenému uznání státoprávního postavení Českého království. František II. vyjádření české loajality s díky přijal, k otázce korunovace však tajuplně mlčel.

Znepokojení čeští Němci svolali do Liberce zasedání své neparlamentní politické organizace Volksrat der Deutschen in Böhmen. I oni vzdali hold novému panovníkovi, rezolutně však odmítli český stát a naopak vznesli požadavek na okamžité hospodářské a politické sblížení "Rakouska" se sousedním Německem!

Vzájemné odcizení Čechů a Němců podtrhly i nepokoje ve smíšených česko-německých oblastech. Česká lůza rabovala obchody a domy pražských Němců a Židů. Poté, co se němečtí studenti zabarikádovali na pražské německé univerzitě a byli obleženi svými "kolegy" z univerzity české, došla trpělivost místodržiteli Hunovi. Vyhlásil výjimečný stav v celém království a stanné právo nad Prahou a okolím.

Koncem července 1914 Rakousku vyhlásilo válku Srbsko, které tak reagovalo na obvinění ze státního terorismu (zorganizování atentátu), ale především na muslimské a chorvatské útoky vůči rakousko-uherským Srbům. Občanskou válkou a rozkladem oslabené c. a k. jednotky byly pro srbskou armádu postupující do centra Bosny jen minimální překážkou. Nepřehledná situace v Uhrách přerostla v regulérní chorvatskomaďarskou válku. Rusko "preventivně" mobilizovalo. V pohotovosti byla i Itálie, která připomněla své nároky na Italy obývané oblasti Tyrol, Přímoří, Dalmácie, Terstu atd. Ve střehu bylo rovněž Německo, které s obavami sledovalo vnitřní rozklad svého spojence, zvlášť vývoj v Čechách ústící v stále častější požadavky českoněmeckých radikálů na anšlus k Německu. Německý císař Vilém zvažoval, zda má vojensky intervenovat ve prospěch Františka Ferdinanda.

Francie a Británie vyzvaly ke svolání mezinárodního diplomatického kongresu, který by vyřešil středoevropský problém. Tuto iniciativu torpédovala šokující zpráva: 23. srpna 1914 se sešli německý a ruský ministr zahraničí a uzavřeli pakt o vzájemném rozdělení "Rakouska". Rusku připadla rakouská Halič a Bukovina; ruskému spojenci Srbsku Bosna, Hercegovina. Němci naopak získali české a rakouské země. Na své si měli přijít i Italové. Po ruské pacifikaci poměrů v Uhrách měl na zdejší trůn dosednout mladičký arcivévoda Karel Habsburský s manželkou Zitou. František Ferdinand měl být odškodněn vytvořením samostatného Chorvatského království. Německé obsazení českých a rakouských zemí proběhlo bez obtíží.

Říjnový příjezd císaře Viléma II. do Vídně byl velkolepou podívanou, naopak v Praze bylo přijetí rozpačité; Češi totiž zůstali doma. Na konec však i oni měli důvod k radosti. Nový český král Vilém I. vyhlásil národnostní a politickou autonomii Čechů v rámci českých zemí začleněných do federalisticky uspořádané Německé říše! Zradou, neúspěchem a vztekem sžíraný František Ferdinand odmítl opustit domácí vězení na Konopišti a odjet do Záhřebu. O jeho osudu nakonec rozhodla mezinárodní konference svolaná do Madridu. Ta vzala na vědomí nové uspořádání střední Evropy, Chorvatské království postavila pod mezinárodní dohled až do dospělosti Františkova syna Maxe a Františka Ferdinanda nechala eskortovat do exilu na španělské Madeiře.

Hovory s F. F.

Krátce před Vánocemi 1929 se rozezněl zvonek u dveří madeirské vily. Sluha Emanuel Rak příchozího muže požádal o vizitku, kterou vzápětí předal svému pánu - Jeho Veličenstvu Františku II., císaři a králi "v záloze". Na vizitce stálo jméno "Karl Czapek, Redaktor der Národní listy in Prag". V křesle schoulený stařec nápadně ožil: "Voni sou ten Čech?", "Ano, Veličenstvo!", "Na gut, posaděj se túchle a pověděj mi, co dělaj moji milí Češi!" Oba muži našli v sobě jisté zalíbení a strávili v debatách několik dní. Na jejich základě vznikly Hovory s F. F., kniha plná zklamání, zrady a výčitek na všechny strany... V Praze však nikdy nevyšla, jen se do ní pašovala.

Několik týdnů poté František II. umírá v záchvatu chrlení krve. Mlhavé podnebí madeirských hor totiž vedlo k recidivě kdysi vyléčených souchotin. V posledních okamžicích svého života viděl v šerém oparu jen nekonečné zástupy jím skolené zvěře a mezi nimi v podivném reji masek tvář své tolik milované Sofi!

Co se stalo

Arcivévoda František Ferdinand nemusel 28. 6. 1914 zahynout. Smrt byla spíše důsledkem velké shody náhod. Rakousko-uherské úřady podcenily bezpečnostní rizika a atentátníci měli ohromné štěstí. Po prvním nezdařeném útoku vojenské velení nepřijalo žádná dodatečná opatření. Jedinou změnou proti plánu byla jiná trasa návratu. Velitelé však o ní zapomněli informovat řidiče vozů. Atentátník Gavril Princip měl štěstí: následníka smrtelně zasáhl.