Čas strachu, udavačů a kolaborace
Češi se však nechovali o nic hůře, než jiné národy.Bylo toho dne velmi ošklivé počasí, vzpomíná se... Kupříkladu Václav Černý: "O šesté hodině ranní následujícího dne nastoupilo sychravou sněhovou vánicí německé letectvo a motorizovaná pěchota k obsazování zbytku Čech a Moravy. Stávala se z nich část říše, Protektorat Böhmen und Mähren..."
Přehlídku okupačního vojska na Václavském náměstí komentoval pro rozhlas novinář František Kocourek. Hovořil ironicky a v jinotajích o černých havranech nad Prahou.
O dva roky později byl zatčen za odbojovou činnost a v roce 1942 zahynul v Osvětimi.
Jiný novinář, Vladimír Krychtálek, se již chystal na svou oslnivou kolaborantskou kariéru, jejíž první zásadou bylo, že jediná správná cesta je spolupráce s Němci. "Apeloval na rozum českého dělníka heslem 'Svůj k svému', tj. k německému socialismu," napsal historik Tomáš Pasák v knize Pod ochranou říše.
Paradox: Lidem se po 15. březnu ulevilo
Leccos bylo jinak, než jak to zůstává v povědomí národa. Ne všichni byli z nacistické okupace zoufalí a málokdo si uvědomoval, jak vážné nebezpečí Čechům hrozí. "Tak docela to nebylo," říká historik Stanislav Kokoška, "u mnoha lidí se po 15. březnu paradoxně dostavil pocit úlevy. Vyjasnila se situace. Pro české národovce, jako byl například Albert Pražák, pro lidi spojené se vznikem republiky v roce 1918, to byl skutečně šok. Ale například Edvard Beneš okupaci chápal do jisté míry jako ulehčení, byl na tento okamžik připraven, dostal za pravdu ve svých prognózách."Období takzvané druhé republiky, tedy od Mnichova k 15. březnu, bylo pro mnohé dusivé. Byť navenek zdání samostatnosti, ve skutečnosti všechno fungovalo podle jednoduchého vzorce: Berlín měl přání, československý ministr zahraničí František Chvalkovský vyslechl říšské napomenutí, přijel zpátky do Prahy a tady se utáhly šrouby.
Odboj proti nacistům vznikl velmi rychle
Často se traduje, že chování většiny národa bylo během okupace velmi ponížené, ba kolaborantské. Hovoří se o tisících placených udavačů gestapa a dalších okupantských bezpečnostních složek. O bezzubosti malého a dosti krotkého odboje. Pokleslé nehrdinskosti. "Ostatně my to máme v genech, v národní povaze," dodává se. Ostrá tradiční národní sebekritičnostse na době po 15. březnu velice vyžívá. "S neuvěřitelnou rychlostí začal vznikat domácí odboj. Hned po 15. březnu," konstatuje Kokoška. "Například plukovníci Balabán s Mašínem se na něj připravovali ještě před okamžikem okupace. A důstojníci generálního štábu, kteří tvořili elitu předmnichovské armády a i společensky se stýkali vlastně jen mezi sebou, najednou začínají spolupracovat s odborovými funkcionáři poštovních a železničních zaměstnanců, činovníky Sokola, učiteli, novináři..."Obrana národa má už v létě 1939 několik tisíc členů. Ilegální časopis V boj v září 1939 vychází týdně v nákladu tří tisíc výtisků. Píší pro něj profesionální novináři. Ustavují se další odbojové organizace, například Petiční výbor Věrni zůstaneme.
Lidé se báli, ale ne všichni podlézali
To však je pořád jenom řeč o skrytých náladách a o boji elit. Občané, "muži a ženy z ulice", rychle ohnuli hřbet do slizké poklony před okupanty. Tvrdí se..."Ani to není tak docela pravda," oponuje Kokoška, "Samozřejmě, bezprostředně po okupaci byla česká společnost ochromena. Jenže už v dubnu se lidé začali vzpamatovávat a začalo docházet k demonstrativním projevům národní jednoty. Stačí vzpomenout demonstrativního chování obecenstva při představeních Libuše v Národním divadle nebo uložení ostatků Karla Hynka Máchy na Slavíně. Tento akt se 6. května 1939 změnil v mohutnou národní manifestaci." Pak přišel 28. říjen 1939.
"Šlo o první krizi okupační moci. Nacisté byli zaskočeni mohutností občanského odporu. Na ulicích se rozdávaly trikolory. Kloboučníci měli pravé žně. Čepice, zvané 'masaryčky' byly beznadějně vyprodané. V centru Prahy demonstrovalo třicet tisíc lidí. Situaci se podařilo uklidnit až pozdě večer, a to i za použití střelby. Jeden mrtvý, dvanáct postřelených, z nichž student Jan Opletal o několik dní později zemřel, nespočet lehce zraněných a kolem čtyř set zatčených - taková byla bilance střetnutí s okupační mocí."
Česká policie zasahovala proti demonstrantům liknavě, proto začali zasahovat sami okupanti. Hitler se rozzlobil: "Nemůžeme trpět výtržnosti v protektorátě!" Za udržení klidu podle něj odpovídají protektorátní orgány a úřady. Pokud by situacinezvládly, potom: "Říšský kancléř by byl nucen zrušit protektorátní autonomii a státní sekretář by dosadil osobní standartu SS."
''Nepolapitelný Jan'' nacistům utekl
První týdny a měsíce po 15. březnu přinesly mnohé příhody. Například příběh o "nepolapitelném Janovi": Jmenoval se Jan Smudek a bylo mu v roce okupace dvacet čtyři let. Okamžitě vstoupil do odboje na Domažlicku. Studoval v Kladně, kde 7. června 1939 zastřelil příslušníka německé pořádkové policie. Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Vypsána odměna 100 000 korun za udání, které by vedlo k jeho dopadení. Při útěku za hranice pomáhali Smudkovi nejen pracovníci odbojové Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme, ale i "obyčejní" občané.Lidé nazývali Smudka "nepolapitelným Janem", na úkor zuřící okupační moci se vyprávěly vtipy. Útěk, při kterém zastřelil dva německé finančníky, se nakonec Janu Smudkovi zdařil.
Smudek potom bojoval v zahraničním odboji, vrátil se do osvobozeného Československa, aby po únoru 1948 opět uprchl. Později se našlo ještě dost "Smudků", stačí připomenout například Tři krále - důstojníky Mašína, Balabána a Morávka - nicméně lze říci, že český odboj nebyl tak "akční". Odbojáři nedělali mnoho sabotáží, ale jejich výzvědná činnost byla podle historiků významná.
Pravidelných udavačů bylo jen pár stovek
"Aktivní kolaboranty, kteří okupaci chápali jako svoji příležitost, společnost vyčlenila. Například s příslušníkem Vlajky - fašistické české organizace - se slušný Čech nebavil. I proto vedla Vlajka tajnou evidenci členstva," konstatuje Stanislav Kokoška.Ale co ty tisíce konfidentů gestapa? V obecném povědomí se o nich hovoří jako o velmi černé kapitole v dějinách země...
"Osudy konfidentů a udavačů jsou velmi individuální, ostatně jako vždycky," říká Kokoška, "ovšem mluvit o tisících stálých placených konfidentů je nesmysl. Konfidentský aparát gestapa tvořilo několik stovek důvěrníků a srovnatelně, pokud šlo o české tajné spolupracovníky, na tom byla i nacistická bezpečnostní služba - Sicherheitsdienst.
Něco jiného jsou nárazová anonymní udání. Těch bylo hodně. Udával se například černý obchod, podpultový prodej, často šlo o vyřizování sousedských sporů. A také se objevovala zvlášť zavrženíhodná udání - na Židy, protože nenosili nařízenou hvězdu, navštěvovali zakázaná místa... Na druhou stranu však lze doložit řadu případů, kdy občané svým židovským spoluobčanům pomáhali při ukrývání a shánění falešných dokladů. Byli jsme tedy vzorem kolaborace, jak se někdy říká?
"Opět by bylo možné srovnávat se zeměmi s obdobnou mírou brutality okupačního režimu. Myslím, že žádné podstatné rozdíly bychom nenašli. Nacistická nadvláda v protektorátu byla založena na zastrašování. Akce jako masová shromáždění po atentátu na Heydricha nebo skládání slibů věrnosti Vůdci byly doslova vynuceny a neměly nic společného se svobodnou vůlí."
Mýty o nacistické okupaci zřejmě jen tak nevymizí. Jen o jediné věci se dodnes mluví jako o něčem, co nebylo tak špatné. Hitler okamžitě po obsazení Československa zavedl pravidlo, podle kterého auta jezdí po pravé straně silnice.
Jinak se však také popravovalo.
obsah | publicistika