České komunity v zahraničí budou v éře globalizace stále důležitější

17. listopad je v našich dějinách spojen hned se dvěma totalitami. V roce 1939 znamenal počátek rozsáhlých nacistických represí. O padesát let později, v roce 1989, byl naopak začátkem konce komunistického režimu. Oba totalitní režimy vyhnaly ze země tisíce lidí. Podle demografických propočtů odešlo z Československa do exilu po roce 1948 až půl milionu lidí. Mnozí se po roce 1989 vracejí domů, narážejí zde ovšem na spoustu překážek. Znovuzískání českého občanství, volební právo, restituce - to jsou pro krajany i čtrnáct let po sametové revoluci stále ještě bolavá témata. A k tomu se připojuje i určitá nevraživost české společnosti vůči těm, kdo odešli.

"Našinec si často namlouvá, že mu nemá co kdo vyprávět, on ví přece všechno nejlépe. A nejméně mu toho řekne našinec, který se sem přijel nejspíše ukazovat. Je to pošetilé, hloupé, i když snad pochopitelné. Podle mého je tato silácká povznesenost ve skutečnosti obranářským postojem svého druhu. Byli jsme po desetiletí doslova zavřeni v kleci a teď se leckomu z nás nechce přiznat, že se světa tak trochu obáváme, protože ho neznáme, neumíme se v něm pohybovat, jsme v něm nejistí. A tedy předstíráme, že nám nemá kdo co vykládat, my přece víme svoje," uvedl na nedávném Týdnu zahraničních Čechů, který proběhl na přelomu září a října v Praze, předseda Senátu Petr Pithart. "Vždycky jsem byl přesvědčen, že se vzájemně potřebujeme. Vy jste přeci jaksi za nás ve světě, my jsme zase za Vás doma, přičemž se všichni hlásíme k češství a měli bychom si co říci."

Takový dialog ale není bez problémů. Komunistickému režimu se podařilo vytvořit mezi českou společností a zahraničními Čechy propast, založenou na nedůvěře, závisti a neochotě si vzájemně naslouchat a porozumět. I tento postoj se ale mění, uvedl Petr Pithart. Mladá generace nemá mindráky starších ročníků, je sebevědomá a světa se nebojí. Podle premiéra Vladimíra Špidly, který krajany na jejich setkání také pozdravil, je třeba bariéry mezi domovem a exilem postupně odstraňovat.

"Protože pro nás je velmi důležité, abychom nezůstali uzavřeni za svými pohraničními horami, ale abychom se otevřeli civilizačnímu rozvoji celého světa. Prostě abychom byli tam, kde se skutečně něco civilizačně hodnotného a kulturního děje. Musíme si vážit toho, že v současné době, a jak doufám ani v příštích letech, nebude exil jako odchod z vlasti, kde se prostě nedá žít. Kde se žije tak těžko, že řada lidí se musí rozhodnout odejít," řekl premiér a přitom poukázal na to, že je rozdíl mezi politickým exilem a běžnou migrací, kdy lidé odcházejí do světa za studiem, za prací, kvůli vztahům, které navázali, nebo kvůli tomu, že se jim prostě zalíbila kultura jiné země. Taková migrace je přirozená a bude k ní docházet i nadále. Není proč se jí obávat, Českou republiku naopak obohacuje. Podobný názor vyslovil i profesor Kruliš-Randa, působící ve Švýcarsku.

"Exil skončil. Z této země se už nebude utíkat. Což je ohromné, zaplať pánbůh. Ale budou emigranti, a ti jsou ještě důležitější. Jsou důležitější v tom, že se integruje Evropa do unie. A tam my potřebujeme mobilitu našich lidí, nejenom aby přišli do jiných evropských zemí jako turisté, ale aby tam žili a přinášeli nám zpátky jejich kulturu. A také aby v těch zemích, kde žijí například Češi ve Francii, ve Švýcarsku, v Polsku, cizincům vysvětlovali, jací jsme, jaké jsou naše hodnoty a naše identita."