Krajané, volby a občanství

Krajané, kteří jsou občany ČR, a další občané, zdržující se v cizině, mají po dlouhých tahanicích poprvé možnost volit do parlamentu na českých zastupitelských úřadech. Zprávy o přípravě voleb v zahraničí však dávají tušit, že výsledek bude jiný, než architekti nové zákonné úpravy čekali. Volby zatíží rozpočet ministerstva zahraničí, které je za ně zodpovědné, částkou kolem 57 miliónů korun, a to údajně i při nejvyšší hospodárnosti.

Mnohem závažnější však je, že ve stanoveném termínu se k volbám zapsalo jen 2960 osob. Například v Kanadě je to jen něco přes 100 osob z přibližně 40 tisíc potenciálních voličů. Jinde není situace lepší. To by mělo vést k zamyšlení.

Dosud mohli naši krajané volit, jen když se v den voleb dostavili do republiky. Krajanské organizace se dožadovaly možnosti volit v místě pobytu. Nová úprava jim vychází vstříc jen částečně, protože umožňuje volit pouze na zastupitelských úřadech. To v rozlehlých zemích jako USA, Kanada či Austrálie mnoho neřeší. Proto zákonodárci čelí dalším tlakům, které po dnešních hubených výsledcích ještě zesílí, aby se způsob volby změnil na korespondenční. Jsem přesvědčen, že ani tato případná změna, která bude jistě vzata v potaz, mnoho nevyřeší.

Tak třeba ve zmíněné Kanadě v pohodlném dosahu obou zastupitelských úřadů v Ottawě a v Montrealu žije několik tisíc osob, které prostě neměly zájem se zaregistrovat. Podobné zkušenosti nám ostatně sdělovali polští diplomaté již na počátku devadesátých let, když před námi sklízeli stejně hubené výsledky.

Je jistě možné hledat další způsoby, ale současně je dobré nezakrývat realitu: Velká většina krajanů prostě volí svou vládu v zemi, kde žije, aby tím ovlivnila poměry podle své představy a v posledku také nesla důsledky této volby. Nevidí důvod ovlivňovat poměry ve staré vlasti, kde mnohému nemohou do detailu rozumět. Někteří mají za neetické, aby důsledky jejich volby za ně nesli jiní. Proto ani po případných dalších změnách zákona nebudeme moci pokládat malou účast ve volbách za fiasko.

Spíše by nás měl zajímat problém českého občanství krajanů, který dosud uniká pozornosti zákonodárců. Právě na tomto poli by již delší dobu měli registrovat vážné ztráty. Jde o skutečnost, že od roku 1993 přijetím cizího státního občanství se ve většině případů automaticky ztrácí občanství české. Jestli to bylo v prvém období po rozdělení Československa nezbytné právě proto, aby rozdělení vůbec bylo uskutečnitelné (jinak by si všichni bez rozdílu ponechali občanství české islovenské), dnes tím silně ztrácíme.

Zejména mladí nadaní lidé, kteří studují na zahraničních vysokých školách téměř ve všech případech bez českého stipendia a musí si na studium vydělávat, zůstávají po absolvování školy v místě, aby mohli splatit půjčky a získali praxi. Jestliže v tu dobu mají již rodinu, je přijetí občanství hostitelské země prakticky nezbytné. Tím jsou připraveni o české občanství, ač si je přejí podržet, a jejich návrat do vlasti se stává nereálný nebo velmi komplikovaný. Tím ztrácíme ty, které bychom měli podržet a usnadnit jim návrat.

Vrátit občanství těm, kteří si to přejí, nevylučovat je z národní pospolitosti, by mělo být naším zájmem s vysokou prioritou, který by zákonodárci neměli přehlédnout. Všimne si toho nový parlament?