Čechoslováci ve stalinském gulagu

Psalo se září 1955. Rychlík Praha-Moskva čekal na čs. hranici na nové širokorozchodné podvozky. Obyčejně se čekalo několik hodin. Bylo horko, krátili jsme si čas chozením po perónu. Strávil jsem v SSSR již pět let a připravoval nováčka, Jozefa Kvasnicu, pozdějšího profesora teoretické fyziky na Karlově univerzitě, co ho čeká na druhé straně hranice a v Moskvě. Snažil jsem se ho připravit na šok, který si každý z nás při první cestě do Sovětského svazu nutně prodělával, a myslel si, že mne, zkušeného veterána, již nic nemůže překvapit. Překvapilo. Na druhé koleji stál vlak v opačném směru. Kolem něj se procházelo několik pohublých mužů v podivných teplákových soupravách. Měl jsem v ruce české noviny. Jeden z mužů mě najednou oslovil: Vy máte české noviny? Mohl bych si je od vás půjčit? Neměl jsem je v rukou skoro devět let… Dal jsem mu noviny a muž začal mluvit:

Vrací se ze sovětského koncentráku. Za války byl v Mauthausenu, po osvobození začal pracovat jako odborář někde na Karlovarsku. Někdy v roce 1946 ho v noci zatkla čs. Státní bezpečnost, po několika dnech ho předala KGB, ta ho přes Vídeň odvezla do Moskvy. Odtud po několika dnech byl převezen do jednoho ze stovek a snad tisíců sovětských gulagů. Zůstal tam až do léta 1955. Chtělo se mu vymluvit. Byli jsme snad první Češi, které po tolika letech viděl. "Když jsme přišli do koncentráku, řekl nám dozorce, abychom zapomněli, že jsme kdy byli lidmi, že jsme měli rodiny a abychom přestali doufat, že se odtud kdy dostaneme. Přežil jsem to díky Švejkovi, ale bylo to hrozné. V roce 1954 se poměry začaly lepšit, zacházení bylo slušnější, strava lepší. Za celých devět let jsem neměl žádnou zprávu o rodině a nevím, zda se vůbec dozvěděla, kam jsem se najednou ztratil…"

Jeho vyprávění bylo těžko věřit. Věděl jsem o několika podobných zatčeních, ale šlo o ruské emigranty, z nichž mnozí požádali po válce o sovětské občanství - ale tady šlo o Čecha, navíc vězněného v koncentráku. Rozhovor s neznámým vězněm stalinského koncentráku mnou otřásl. Vracel jsem se k němu mnohokrát. Na čs. velvyslanectví v Moskvě mi jeden ze známých diplomatů soukromě potvrdil, že v létě bylo propuštěno několik skupin čs. občanů, kteří byli mnoho let vězněni. Nikdo mi však ani tenkrát, ani později nemohl vysvětlit, jak mohla toto do nebe volající bezpráví předúnorová vláda připustit.

Vzpomínal jsem na toto setkání i v roce 1968, ale zřejmě ne dost aktivně a důrazně: chyběly mi také podrobnější informace. Rozhodnutí čs. parlamentu odškodnit české oběti stalinského gulagu vítám jako málokteré z jiných. Lepší pozdě než nikdy.

(Autor je předsedou Správní rady Nadace Charty 77)