Ivan Horník, muž v ofsajdu

Pro jedny je to odstrašující tragédie fotbalového zločince, který rozpoutal korupční peklo. Pro jiné legrační sitkom malého českého člověka ze Žižkova, který se jen choval jako druzí a ještě pobavil celý národ kuriózními "hláškami". Kolik tváří dokázal bývalý fotbalový boss Ivan Horník nastavit, tolik výkladů nabízí jeho dramatický příběh plný nevšedních peripetií, který v středu dospěl před soudní tribunál.

Ty věty vstoupily do dějin. Zlidověly díky přepisům policejních odposlechů zveřejněným v novinách i divadelnímu představení Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse. S ukrutným potěšením se jimi častují malí kluci na fotbalovém plácku, solidní manažeři v drahých oblecích i vysokoškolští profesoři.

"Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?" začali se lidé hlásit do telefonů. "Dobrý, draku, dáme zejtra kávičku," zvou se na oběd.

"Dyť já to nedělám pro sebe, ty krávo vole," ubezpečují se - a vyprsknou smíchy. Horník se nad tím jen smířeně usmívá. "Nepřeceňoval bych to. Drtivá většina národa mé jméno nezná." Zmýlená neplatí...

Superman z Brandýsa

Špína, která se vylila z kanálů fotbalového podzemí, by neměla zakrýt jednu skutečnost: bývalý sportovní ředitel Viktorie Žižkov se ve světě, nad nímž vychází kožené slunce, vyznal jako málokdo. Bez ohledu na to, že to podle mnohých jen vypovídá o úrovni prostředí, v němž se pohyboval. "Fotbalem žil čtyřiadvacet hodin denně. On ho měl přímo v sobě, to se nedá naučit. Byl to jeden z největších profíků, netají se uznáním trenér Jiří Kotrba, jenž na Žižkově působil. "Neznal pracovní dobu, dělal od rána do večera. Byl to superman," souhlasí bývalý kouč Brandýsa nad Labem Jaroslav "Manda" Linhart.

Právě v malebném městečku sbíral někdejší průměrný, ale zarputilý obránce první zkušenosti. Již v Radotíně, kde končil svou hráčskou kariéru, působil zároveň jako sekretář, v Brandýse však složil maturitu fotbalového "šíbra". Základem úspěchu byly známosti. Hodiny strávené v pražských vinárnách i na nejrůznějších utkáních byly investicí, která se mu měla bohatě zhodnotit. Zanedlouho ho znali všichni funkcionáři i rozhodčí z Prahy a okolí. Jen s mírnou nadsázkou lze říct, že Horníka vlastně ani nešlo přehlédnout - vždy měl slabost pro elegantní i poněkud výstřední oblečení. Jednou do šatny přišel celý v modrém. Na týmové fotografii Brandýsa je zase komplet v bílém. Později proslul košilemi sytých barev a koženými saky.

Bratrstvo kočičí pracky

Historických úspěchů Brandýsa, se kterým slavil postup do druhé ligy a v ní dvě pátá místa, by Horník těžko dosáhl bez peněz z černých fondů. Ale ani bez toho, kdyby záhy nepochopil, jak moc potřebuje rozhodčí. A jak je důležité, aby alespoň neškodili, když už přímo nepomohou. Horník si proto vybudoval síť kontaktů, fotbalové chobotnici rychle přibývala další a další chapadla. Na scéně se objevují staří známí z korupční aféry. "Ve druhé lize začínala spousta mladých rozhodčích. Vyrůstali jsme spolu a pak jsme se potkávali v lize," vzpomíná Horník.

To je příklad sudího Miroslava Liby. Když jednou Brandýs vyrazil na soustředění do Tater, najednou se k týmu připojil jiný sudí, Lubomír Puček, přezdívaný "bezbolestná vrtačka". "Kámoš, dobrý kluk. Chce si vylepšit kondici," vysvětloval Horník. Jindy se v hotelu v Luhačovicích, kde tým přespával, objevila večer celá parta moravských arbitrů. Přijeli jen tak na skleničku...

Po úspěšných letech v Brandýse začala slavná žižkovská éra. Horníka, který ve čtvrti proletářů odmala bydlel a sám za Viktorii hrával, zlákaly smělé plány mecenáše Vratislava Čekana. Šikovný sportovní ředitel pomohl vytáhnout klub ze dna třetí ligy až do nejvyšší soutěže a na trávník sevřený maličkými tribunami pod televizním vysílačem vyběhli v Poháru vítězů pohárů dokonce i borci londýnské Chelsea.

Horník naplno rozehrál všechny finesy, které ovládal. Předně uměl výborně poskládat mužstvo. Když bylo potřeba, okamžitě sedl do auta, ujel i stovky kilometrů a bleskurychle vyřídil přestup vyhlédnuté posily. V tom měl náskok před konkurencí. "Využil každé vaší chyby," přitakává Kotrba. Horník neváhal investovat vlastní peníze, za útočníka Marka Kincla později vysázel v Liberci ze svého tři miliony. Příznačně se choval i k trenérům. "Když cítil, že mu člověk pomůže, podržel ho i v těžkých situacích. Ale když si myslel, že to klubu prospěje, dokázal se také každého nemilosrdně zbavit," říká Kotrba.

Za Spartu! Proti Spartě!

Když Čekanovi v půli 90. let došly peníze, dostal se Horník na vrchol -oslovila ho pražská Sparta, jíž veleli slovenští majitelé z VSŽ Košice v čele s mocným milionářem Alexanderem Rezešem. Ten mu posléze dokonce nabídl křeslo generálního ředitele, ale Horník odmítl. "Chtěl jsem být s mužstvem, moje místo je tam," vysvětluje. Při zápasech vždy sedával na lavičce s trenéry, kde měl dokonalý přehled. S týmem žil, staral se o to, aby hráči dostali peníze, ve svízelné situaci jim uměl pomoci tučným bonusem.

Na Letné s rudým kolosem třikrát převálcoval všechny ligové soupeře a vytvořil nerozlučnou dvojici s trenérem Zdeňkem Ščasným. Několikrát si při dostizích o hráče vychutnal v cílové rovince odvěkého rivala ze Slavie, kterému odloudil kromě jiných výborného slovenského obránce Vladimíra Labanta. "Bylo to bombasticky zrežírované. Zrovna jsme si s trenéry přiťukli po skončené sezoně - a v televizi běžela zpráva, že Sparta má Labanta," vybavuje si tehdejší sportovní ředitel Slavie Jaromír Šeterle.

I Horník však utrpěl několik proher. Značný podíl na tom mělo skomírající ocelové impérium a vnitřní rozbroje na Letné. Na jaře roku 1999 pak VSŽ musely nejslavnější český klub prodat. Horníkovy dny byly sečteny, i když nový majitel, zastupovaný nynějším místopředsedou fotbalového svazu Vlastimilem Košťálem, zprvu naznačoval, že by mohl ve Spartě zůstat - spolu s jinou hvězdou fotbalového zákulisí Miroslavem Peltou. "My dva bychom asi byli neporazitelní," usmívá se Horník.

Jenže mu nebylo přáno. Odchod ze Sparty byl pro něj bezbřehým zklamáním. "Byla to pro mě rána, která se dá srovnat s dnešní situací," přiznává. Dlouho také pomýšlel, že se na stadion u třídy Milady Horákové vrátí. "Byl to jeho obrovský sen," potvrzuje hráčský manažer Pavel Zíka.

Z Letné si Horník donesl tučné prémie, ale i nezapomenutelné zážitky. "Za milionové bonusy se nestydím, byla to tvrdá práce. Ale největší odměna byla, že jsem mohl sedět na lavičce v Parmě, v Dortmundu nebo v Istanbulu na Galatasaray," přesvědčuje.

Místo dalších výletů po evropských stadionech se vrátil na Žižkov. A dal se znovu do práce. Obnovil spojenectví se Ščasným a spolu katapultovali maličký klub mezi ligovou smetánku. V sezoně 2001 - 2002 měl tým dokonce na dosah titul, v posledním kole by mu stačila i remíza, ale pět minut před koncem utkání se Slavií o pohár pro mistry přišel.

To byl začátek konce. Z mužstva musel odejít obránce Tomáš Hunal obviněný z toho, že zápas prodal. Kolaps Žižkova byl v životním zájmu Sparty, která se zoufale drápala na druhé místo. "Sparta musela udělat všechno pro to, abychom prohráli. Její tlak byl nemilosrdný," naznačuje Horník.

Bárka jde ke dnu

Žižkov se zapletl do hry mocných -a doplatil na to. Aféra byla prvním příznakem dlouhodobé nemoci, která klub zachvátila. Už nikdy to v něm neklapalo jako dřív. Horník sám se přitom mohl zachránit, už byl jednou nohou v ambiciózních Teplicích. Na poslední chvíli však grandiózní "přestup" zrušil, což byla životní chyba. "Katastrofa," souhlasí.

Osud Žižkova přesně vystihuje jeden z nejznámějších Horníkových výroků. "Titanic se potápí, je to v prdeli." Bárka šla opravdu ke dnu rybníka, jak zní parafráze dalšího legendárního citátu, či spíše do druhé ligy. To Horníka deptalo. "Já už nemůžu žít, mně nic nechutná," svěřoval se. Nemohl se smířit s představou, že Žižkov padne. "Viktorka je pro mě srdeční záležitost. Sestup byl mou největší sportovní prohrou," říká.

Zoufalí muži dělají zoufalé věci. Horník ztratil poslední zbytky opatrnosti. "Byl jsem zmagořený, už jsem nevěděl, kde hledat oporu. Udělal jsem i hodně chyb včetně toho, že jsem mluvil nesmysly do telefonu," vzpomíná.

Nakonec se nejvíc vymáchal v korupčním bahně. Protivníci využili šance zadupat ho do něj co nejhlouběji, z jeho případu nápadně uniklo nejvíc odposlechů. Ukázaly, kolik hodin hovorů byl schopen absolvovat, aby si připravil sudí i delegáty. Sliboval desetníky, hrušky i jablka, aby mu "zachovali přízeň". "Poctivě" obvolával všechny rozhodčí nominované na zápas, aby se navzájem neošidili.

Fotbal bral jako krutou válku a podle toho volil zbraně - stejně jako ostatní. Jeho smůlou bylo, že se nechal chytit. Když dostal od fotbalové disciplinární komise trest zákazu činnosti na dva roky a pokutu sto tisíc korun, nezpěčoval se. Přestože to pro něj byla rána.

"V první chvíli to pro něj muselo být, jako kdyby umřel," myslí si Kotrba. Další verdikt vynesl soud, kam za sebe Horník vyslal advokáta Tomáše Sokola. "Nejsem Pilát ani Jan Hus," vzkázal jen. Včera dostal Horník od soudu podmíněný trest na sedm měsíců a pokutu 900 tisíc korun. Pokud jde o fotbal, z něj neutekl. Spekuluje se, že pomáhá prvoligové Příbrami. "Jsem podnikatel. A jsem rád, když můžu někde fotbalově pomoct, samozřejmě bez smluvního vztahu," tvrdí.

Život v datech

Narodil se 3. června 1951 v Praze. Vyučil se zámečníkem. Působil jako funkcionář ve fotbalových klubech SK Radotín, Brandýs nad Labem, Viktoria Žižkov a Sparta Praha. Je "hrdinou" divadelního představení herců Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse "Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?" Je ženatý, má dceru Lucii.