My hrdinové, my zbabělci

Češi bývají obviňováni ze zbabělosti. V roce 1938 vydali Hitlerovi bez boje pohraničí a k většímu ozbrojenému povstání se odhodlali až na samém konci války. Není to ale klišé? Podle čeho se lidé rozhodují, zda budou riskovat život, či přežívat v závětří? Několik příběhů z doby německé okupace ukazuje, že dělení na kladné odbojáře a záporné kolaboranty může být velmi složité.

V září 1938 chtěl bojovat jako všichni, ale nedostal šanci. Jmenoval se Jan Kasík a v době Mnichova sloužil v československé armádě. Jeho jednotka měla střežit Záolší, odkud pocházel. Po odstoupení pohraničí zabrali tuto část Těšínska Poláci. Kasík se stal polským občanem, a v československé armádě již nenašel místo. Nevzdal to a v lednu 1939 utekl na Slovensko, kde našel svoji bývalou jednotku a připojil se k ní. Měl ale opět smůlu. Zakrátko Slováci vyhlásili svůj stát a znovu ho propustili z armády.

Kasík potom žil na Moravě a tajně jezdil do Záolší k matce. Poláci na to přišli a 22. srpna 1939 jej zatkli. Na soud už nezbyl čas, za deset dní vypukla válka. Kasík konečně mohl bojovat. Připojil se k československé jednotce v Polsku a s ní se dostal do Sovětského svazu. Tam byl vybrán podplukovníkem Svobodou k výcviku pro tajné úkoly ve vlasti.

Po absolvování výcviku byl v září 1941 vysazen do protektorátu, ale při přistání se zranil. Gestapo ho zatklo a zlomilo ke spolupráci. Nasazen byl mimo jiné na rodinu Ludvíka Svobody.

Tenká linie

Tím Kasíkův příběh nekončí. Už ale jenom tato část ukazuje tenkou linii mezi hrdinou a zbabělcem v každé extrémní době či situaci. Kdo byl Jan Kasík? A co ostatní? Kasík možná selhal, ale co ta většina, která téměř vždy mlčí, nic nedělá, vyčkává a žije své životy? "Většina byla těch, co se nechtěli do ničeho moc zapojovat... Šlo o krk, o hlavu, o rodinu. Okupace byla dost podobná komunismu." Třiadevadesátiletý Václav Lukáš mluví ztěžka, ale srozumitelně. Sedí v křesle v rohu místnosti mezi dvěma knihovničkami. Nejprve studoval práva a potom, když Němci zavřeli univerzity, archivní školu. Válku strávil v Praze v Národním muzeu jako zaměstnanec numismatické společnosti.

K tomuto místu mu, stejně jako dalším studentům, dopomohl profesor Vojtíšek. V muzeu se Lukáš zapojil do odboje jako spojka, ale jak dnes říká: "Byla to naivní věc. My jsme byli všichni náramně naivní, ti Němci nebyli zas tak pitomí, aby o nás nevěděli. Byla řada zrádců."

Historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu sedí na velkém nafukovacím balonu ve své kanceláři na pražském Žižkově, která je plná dokumentů a knih, a rozhazuje rukama, když vypráví Kasíkův příběh. Pár desítek metrů nad budovou, v níž má kancelář, sedí Jan Žižka na koni a přísně shlíží na Prahu. Co on by si pomyslel o Kasíkově příběhu? O snaze alespoň něco udělat, o selhání a následném trestu?

Jan Kasík zakrátko ztratil pro gestapo jako konfident význam. Němci ho přesunuli do železáren v Třinci. Kasík se tam zamiloval do jedné německé úřednice. Aby si ji mohl vzít, zažádal o říšské občanství, které dostal. Měli spolu syna. Jako německý občan však musel narukovat do armády. Po krátkém pobytu v Berlíně jej odveleli na italskou frontu, kde padl.

"Nezávidím těm, kteří by jej chtěli soudit. Jeho štěstí, že padl. Ale to je střední Evropa," říká Jakl, na chvíli se zarazí a pak dodá: "Tenhle příběh je naprosto neuvěřitelný, i když ve srovnání s ostatními mi přijde jenom malinko nadprůměrný. V té době to nebylo tak výjimečné. Osudy byly opravdu šílené."

Dobrodružství ''Nepolapitelného Jana''

Příběh Jana Smudka, který měl přezdívku "Nepolapitelný Jan", patří mezi téměř zapomenuté kapitoly odboje. Smudek se narodil v roce 1915 v Bělé nad Radbuzou. Když přišli 15. března 1939 Němci, navštěvoval vyšší mistrovskou školu v Kladně. Okamžitě se zapojil do odboje. Podařilo se mu ukrást na zábavě služební zbraň německému poddůstojníkovi, ale pak při neúspěšném pokusu o krádež další zbraně zastřelil se svým přítelem Františkem Petrem německého policistu Wilhelma Kniesta. Reakce Němců byla tvrdá - stanné právo, zatýkání či odzbrojení a pozastavení činnosti kladenského oddělení policie. Petr byl později zadržen, odsouzen a 14. září 1940 jako první Čech za německé okupace popraven. To už byl Smudek za hranicemi. Ještě předtím se ale pokoušel získat výbušniny, aby vyhodil do vzduchu muniční vlak, směřující do německého Furth im Wald. Smudka navštívili 17. března 1940 kvůli vyzrazenému plánu útoku na vlak tři gestapáci. Hledali u něj třaskaviny. Smudkovi se podařilo jednoho z gestapáků při potyčce zastřelit a zmizet. Dostal se až k hranicím, kde 19. března narazil na hlídku německých celníků. "Byl jsem od ní poznán a zadržen. Šel jsem mezi dvěma finančními strážníky po několik kroků, pak jsem náhle vytáhl pistoli a strážníky po pravici i levici zastřelil," praví se v protokolu, který nadiktoval Smudek 11. dubna 1940 v Bělehradě po svém útěku z protektorátu.

Nakonec se mu podařilo uprchnout, zapojil se do bojů ve Francii, putoval po koloniích, až se dostal do Británie, kde sloužil u bombardovacího letectva jako navigátor. O Smudkovi lze jednoduše říct, že byl hrdina, ale mnoho lidí na něj nahlíželo podobně, jako se dnes díváme na bratry Mašíny. Objevují se názory, že byl dobrodruh a že to, co provedl v roce 1939, byla klukovina, na kterou doplatilo zbytečně mnoho lidí.

Názory na to, jak Češi obstáli během okupace, se různí. Je velice těžké hodnotit chování celého národa. Historici upozorňují na dvě věci: Výzkum v tomto směru u nás na rozdíl od jiných zemí teprve probíhá. Musíme také brát v úvahu, že každá země šla do války s jinou zkušeností, v jinou chvíli, za jiné situace a hlavně v jiném prostoru, který předurčoval její možnosti.

Udavačů v protektorátu bylo mnoho, ale opět je těžké říct přesně kolik. "Jednou jsem mluvil s člověkem, který po válce v květnu dělal bezpečnostního referenta v jednom okresním městě. Ptal se, kolik si myslím, že jsme měli na Táborsku fízlů, kteří pracovali pro sicherheitsdienst a gestapo. Myslel jsem si, že tak padesát, ale podle něj jich bylo dvě stě. A to bylo jenom Táborsko," vzpomíná profesor psychologie Milan Nakonečný. Motivy ke kolaboraci se také různí - velké množství udání pocházelo od lidí, kteří si chtěli vyřešit třeba spory se sousedem. Udavačů, kteří pomáhali Němcům z přesvědčení, bylo méně.

Za zlomový moment, určující chování českého národa během války, bývá považována mnichovská dohoda. Podle jedněch byla tím, co "zlomilo národu páteř", podle jiných pouhým "mýtem". Nakolik Mnichov způsobil "demoralizaci" národa, který dával sám sebe po dvě desetiletí za vzor? Historik Jan Tesař vidí počátek problému už v první republice. Mnichov byl podle něj pouze pokračováním "divadla", ke kterému mají Češi sklony, důsledek "servility", obav ze sdělování tvrdých pravd, intrik či jinými slovy reziduum politiky Masarykovy, Benešovy... A na toto chování během okupace podle Tesaře plynule navázalo stejně ostudné chování za komunismu.

Profesor Nakonečný tvrdí, že "Češi jsou v podstatě realističtí a adaptabilní". Chování za protektorátu lze podle něj rozdělit do několika fází. První se datuje od ztráty pohraničí v září 1938 až po demonstrace 28. října a 17. listopadu 1939. "Zpočátku, když přijel wehrmacht, to bylo spíše rozhořčení, pocit ztráty svobody, ale i zvědavost. K velkému zlomu v prožívání okupace došlo v říjnu a listopadu, kdy nacisté ukázali svou pravou tvář, tvrdě zasáhli a lidé se stáhli," říká Nakonečný. Toto "stažení" později podpořil také pád Francie, kdy se zdálo, že Němci válku vyhrají. Odboj nebyl příliš silný, zapojili se do něj hlavně vojáci, legionáři, sokolové. Obyčejní lidé vyčkávali, aniž by hledali napojení na odboj.

Druhou fází je heydrichiáda, kdy se teror ještě zvětšil. "Většina lidí se během heydrichiády chovala bojácně - a potom nastal rok 1944. Šlo o období totální války, začalo se projevovat, že vše jde na válečnou výrobu. Bylo jasné, že se blíží konec nacismu, takže lidi už byli odvážnější, osmělovali se mluvit," říká Nakonečný. To byla třetí fáze, která trvala až do jara 1945, až do květnového povstání, kdy nastal čas zúčtování.

Vojáci, četníci, studenti, dělníci Český národ za okupace se dá v zásadě rozdělit do několika skupin. V každé z nich byli hrdinové i zbabělci a každá byla vystavena jinému tlaku. Jde o politiky a úředníky, armádu a četnictvo, inteligenci, studenty a dělnictvo. Politici v čele s protektorátním prezidentem Háchou kolaborovali otevřeně. Někteří z nich spolupracovali ve víře, že jedině tak ochrání národ (a do jisté míry to fungovalo, třeba se podařilo zachránit některé studenty), jiní z přesvědčení. Bezpečnostní složky se ocitly ve složité situaci. Z armády se rekrutovalo nejvíce odbojářů. Po obsazení Československa v březnu 1939 se ozbrojené síly začaly rušit, až na několikatisícové vládní vojsko. "V podstatě se likvidovala armáda, předávaly se věci atd. Spousta lidí to kritizuje, ale ... oni museli. Němci by je jinak hnali k zodpovědnosti," říká Robert Speychal z Vojenského historického ústavu, který se zabývá rolí četnictva a policie za protektorátu. "Naopak si nechávali skulinky ve skladech. Skoro v každé posádce se ulily zbraně a střelivo. Dělalo se to tak, že se předal sklad, zapečetil se a oni tam vlezli někudy jinudy... přes noc vytahali zbraně, kulomety, náboje. Takže odboj na počátku protektorátu byl neuvěřitelně dobře vyzbrojený, měli i vysílačky."

Ale znovu se potvrdilo, že vojáci neumějí vést ilegální boj. První garnitura podzemní Obrany národa připravila povstání, které mělo vypuknout, když Němci napadnou Polsko. Mělo však slabinu: bylo propracované do nejmenších detailů a bylo do něj zapojeno příliš mnoho lidí. Jak říká Speychal: "Němci nebyli blbí. Ostatně vždycky to někdo položí, a nejenom u nás." A podobný osud potkal i druhou garnituru Obrany národa. Až ta třetí dotáhla válku do konce. Za květnovým povstáním stojí zejména vojáci, ale také četnictvo a policie.

Četníci se za činnost za války dočkali mnoha odsudků. Sloužili Němcům, věnovali se obvyklé policejní činnosti, prošetřovali udání, ale také sloužili u transportů či jako dozorci v táborech v Letech, v Hodoníně u Kunštátu, ve Svatobořicích a v Terezíně. Někteří pomáhali Němcům z přesvědčení. Byla mezi nimi řada kolaborantů, i když se opět nedá říct kolik. Na druhou stranu jsou případy, o které se vedou spory. Například zastřelení horkokrevného odbojáře, generála Vojtěcha Borise Luži četníky u Přibyslavi. Či případ četníka, který zastřelil spícího parašutistu v lese, když viděl, že ho Němci zatknou. Po válce se hájil, že jej chtěl ochránit od toho nejhoršího mučení.

Existují však případy, kdy četníci házeli do koše udání a pomáhali odboji. Bez nich by byl "odboj ještě menší. Nebyl by tak propracovaný. Nebyly by falešné průkazy, nebylo by krytí... Byla spousta policejních odbojových organizací - nejznámější byla v Praze v Nuslích, která byla vyvražděna," hájí své oblíbené četníky a policii Speychal. Důležitou součástí odboje se stali studenti a příslušníci inteligence. Mnoho z nich na odbojovou činnost doplatilo. Tomáš Jakl tvrdí, že i to připravilo po válce půdu pro nástup komunismu. "Elita národa byla prakticky vyvražděna. Máte vyvražděné sokoly, starosty, intelektuály, vojáky. Takovou tu vrstvu, která je solí národa... Ti lidé, kteří byli nějakým způsobem na výši, se většinou zapojili do odboje a byli také terčem preventivní perzekuce," říká Jakl.

A nakonec dělnictvo, největší skupina. Někteří dělníci byli samozřejmě zapojeni do odboje či se snažili škodit na vlastní pěst. Většina ale pracovala, žila své životy a vyčkávala. "Třeba Heydrich dělal politiku cukru a biče hlavně vůči dělníkům. Dělníci, kteří pracovali ve zbrojním průmyslu, měli zvláštní příděly či lázně za odměnu, a aby je dostali, tak pracovali," říká Nakonečný. "Češi jsou takoví: mají starost o sebe, aby přežili, aby měli relativní jistotu, že nenarazí, že je nezavřou... Za komunismu to bylo totéž. Naprostá většina lidí chtěla přežít."

Jiní lidé zase dělníky hájí s tím, že neměli moc na vybranou. Zapojit se do odboje nebylo jednoduché a odchod do zahraničí komplikovaný. Obyčejný dělník nebyl dostatečně vojensky důležitá osoba, aby byl někdo kvůli němu ochoten ohrozit pracně vybudované kanály do zahraničí.

Pud sebezáchovy

Co člověka žene do odboje a proč je většina opatrná? Moderní psychologie dospěla k teorii, že člověk je řízen zvenčí - odměnami a tresty. To znamená, že chce maximalizovat příjemné a minimalizovat nepříjemné. Před necelými dvěma desítkami let se ale zjistilo, že tato teorie zcela neplatí. Vyvrátil ji disident, který bez ohledu na trest riskuje a bojuje proti režimu. Od té doby se hovoří o takzvaných vnitřních odměnách a trestech. Zjednodušeně řečeno jde o naučené city vývojově vyššího druhu. V zásadě jsou dva - hrdost a stud ze sebe sama. "Lidé, kteří mají velmi intenzivně zvnitřněné, zinteriorizované nějaké morální city a dostanou se do situace, která je v rozporu s jejich přesvědčením, jsou samozřejmě puzeni udělat něco pro zachování své psychické rovnováhy. Tedy nejednat v rozporu se svým vlastním smýšlením," říká Nakonečný. Podle něj ale tento proces neprobíhá zcela mechanicky. Člověk sice může být pobouřen situací, ve které se ocitl, okupací, totalitním režimem, přesto proti němu nevystoupí. Projeví se totiž kalkul, jestli se mu to vyplatí, nebo ne. Navíc se nedávno zjistilo, že jelikož "předmětem může být cokoli, tak jím může být i vlastní postoj," tvrdí Nakonečný.

Je-li vztah člověka k vlastnímu postoji vyjadřujícímu morální hodnoty charakterizován tím, že věc nepokládá za příliš významnou, tak nic neudělá. "Je mu to odporné, dívá se na to z okna, ale nejde do toho. Kdežto lidi, kteří mají vysoce pozitivní vztah ke svým morálním postojům, se angažují, riskují kriminál, život," dodává Nakonečný s tím, že jde o hierarchii významnosti postojů.

Blaničtí rytíři zaspali, hlídkoval Švejk

Dalším zajímavým rysem extrémních situací je, že se kvůli nim život nezastaví, svět nezboří. Většina lidí je ochotná přijmout situaci takovou, jaká je, jenom aby z ní vyšli se zdravou kůží. Programově nekolaborovat, ale zároveň se do ničeho nemíchat. Pro Brity bylo například šokující chování jejich spoluobčanů na Normanských ostrovech, které obsadili Němci po pádu Francie. "Okupace Normanských ostrovů nezapadá do britské interpretace druhé světové války. Nezapadá do britské kolektivní paměti o válce," píše historička Madeleine Buntingová v knize The Model Occupation. "Obyvatelé ostrovů nebojovali na plážích, na polích, na ulicích... nezabili jediného Němce. Namísto toho se stáhli, více než polovina jich pracovala pro Němce a odpor byl minimální, díky čemuž prožili pět těžkých, ale relativně klidných let okupace." Britská vláda dokonce po válce kvůli zachování obrazu morálky národa některé dokumenty z okupace ostrovů zničila a ostatní dala na sto let utajit.

Skoro totéž se dá říct o Češích, ale nejenom o nich. Třeba i o Dánech a o dalších národech porobené Evropy. Jako by bezezbytku platilo přísloví, že člověk si zvykne na všechno. Nemusí souhlasit, ale dokáže se podřídit a čekat. "Nikdy jsme si nedovedli představit, že bychom byli tak klidní při stálých ranách dělových, střelbě a bombardování. Snad mi to nebudete věřit, ale v 8 h jsem se rozhodla, že budu prát prádlo," napsala si v pondělí 7. května 1945 do deníku Františka Jandová z Prahy. "Nade mnou lítají granáty. Snad se střílí na Petřín, lítá to přes nás odněkud z protějšího kopce. Kolem stále rány z pušek i kulometů. Pomoc žádná nejde." Většina záznamů v deníku se týká rodinných záležitostí či těžkostí života za protektorátu - hlavně cen potravin a obtíží při jejich shánění.

"Život šel dál a můžu vám říct, že tady když zaspali, jak říkám já, blaničtí rytíři, tak hlídkoval Švejk," říká s úsměvem dnes dvaaosmdesátiletá Jiřina Ďoubalíková, která okupaci prožila ve Vysokém nad Jizerou. Její otec Josef Mařatka měl malý hotel. Když Němci zabrali pohraničí, postavili samozřejmě nové celnice. Vojáci tam ovšem neuměli ani slovo česky. Jednou byl v hotelu na návštěvě kamarád Josefa Mařatky Antonín Jiřič. Šel domů pozdě a neměl propustku. O čtrnáct dní později vyprávěl, jak se dostal přes německou hlídku. "Přišel jsem na celnici a oni na mě halt, kam jako jdu. A já jsem jim řekl do prdele a oni vytáhli ty svý lejstra a tam pod P hledali Pšichovic, Ponikla, Přívlach, to byly všechno zabraný obce, tohle tam jako že není, tak že můžu jít ale s... Aber Ausweiss haben Sie? Tak jsem vytáh brakovací průkaz (povolení k prodeji - pozn. red.) na strakatou krávu... a oni koukali na hůlkovým písmem napsaný strakatá kráva, pak na razítko a podpis... a řekli, že je to v pořádku. A představ si, Josef, já už jsem čtrnáct dní strakatá kráva a ti volové na to nepřišli," vypráví Ďoubalíková Jiřičovu příhodu.

Každodenní starosti, rituály, obavy i touhy okořeněné špetkou humoru pomáhají většině lidí přežít, aniž by museli řešit morální problém, zda se mají zapojit do odbojové činnosti, či nikoli. Ale pak se najednou v člověku něco změní. Přiblíží se konec a stejní lidé, kteří předtím obětovali vyšší hodnoty a do ničeho se nemíchali, jsou najednou ochotni riskovat, vzít do ruky zbraň a třeba se nechat i v poslední minutě zastřelit. "Je to tak, že člověk si pro sebe hodnotí míru rizika, které je ochoten podstoupit. Když rozpozná, že se blíží konec jeho strádání a utrpení, bývá připraven podstoupit i vysoké riziko. Často se ve vyhrocených situacích nechává strhnout i davem," říká vojenský psycholog Michal Hummel.

Příběhy lidí z období okupace či doby komunismu, zejména normalizace, ukazují složitost každé osobnosti. Málokdy je možné jednoznačně stanovit, kdo je hrdina a kdo zbabělec. Už jenom proto je tak komplikované definovat odboj a kolaboraci. Na druhou stranu ovšem platí, že se po konci jakékoli krizové situace najednou vyrojí spousta odbojářů, spousta disidentů a lidí toužících po pomstě.

"Němci věděli, co dělají, šířili hrůzu a teror, a takto samozřejmě tu společnost ovládali. A teď si vezměte, že na to shromáždění (pietní shromáždění za Heydricha) nějaký člověk šel, zdvihl tam pravici, vrátil se domů... a druhý den udělal sabotáž. Jak ho posoudíme? Je to kolaborant, nebo je to odbojář, nebo obojí současně? Kolaborující odbojář?" kroutí hlavou Tomáš Jakl. Není lehké soudit, ale je fakt, že většina Čechů nebojovala proti Němcům, stejně jako většina Čechů nebojovala proti komunistům. Pud sebezáchovy je obvykle silnější.

FRANTIŠEK ŠULC

obsah | publicistika