Kdyby Gross nepodal demisi

Stanislav Gross býval dlouhá léta nejpopulárnější postavou sociální demokracie. Ať už jako šéf sociálnědemokratických poslanců nebo později místopředseda Sněmovny či ministr vnitra. Když v létě 2004 střídal v čele vlády odstoupivšího Vladimíra Špidlu, měla to být záruka toho, že se skomírající ČSSD znovu odrazí ode dna.

Jenže: usměvavá tvář mladého politika se najednou ve spojení s nejvyšší vládní funkcí ukázala jako nedostatečná. Nezkušenost, váhavost a příliš mnoho nepřátel na mnoha frontách. To byla výchozí pozice premiéra Grosse, který svou dráhu v čele vlády ukončil po pouhých osmi měsících - v dubnu 2005.

Záchranný kruh od KSČM

Co mu nakonec zlomilo vaz, nebylo soupeření s věčně nespokojeným koaličním partnerem - KDU-ČSL -ani kritikové uvnitř ČSSD, kteří mu vyčítali, že při prezidentské volbě v lednu 2003 nechal potopit Miloše Zemana. Pro Grosse se staly osudovými dvě ryze soukromé věci: nevyjasněné financování jeho bytu v Praze na Barrandově, který si pořídil v roce 1999, a společné podnikání jeho ženy Šárky s Libuší Barkovou, napojenou na erotický byznys. Začalo to v lednu 2005, kdy MF DNES mapovala majetkové poměry členů vlády. Premiér Gross do té doby nikdy neobjasnil, z čeho a jak zaplatil v srpnu 1999 přesně 4 276 076 korun za byt. Z kupní smlouvy uložené na katastru nemovitostí bylo zřejmé, že částku 1,77 milionu korun platil formou hypotéky, zálohu ve výši 2,5 milionu zaplatil ihned. Ale z čeho?

Přesně takovou otázku dostal premiér Gross v polovině ledna 2005 od redaktorů MF DNES. A jeho odpověď spustila lavinu, jež nakonec vedla k jeho odstoupení.

Ve stručnosti: nejprve Gross odpověděl, že mu peníze půjčil strýc František Vik z Jihlavy. Když se pár dní nato ukázalo, že strýc je a byl nemajetný, přišel Gross s druhou verzí: peníze mu půjčili další příbuzní, někteří dokonce prý žijí v cizině. Do týdne tu byla třetí verze: 900 tisíc korun prý poskytl jeho strýci podnikatel Rostislav Rod. Grossovým problémem bylo, že ani jednu z verzí neměl čím doložit.

Případ se ze stránek novin přesunul do "politické arény". Jasné vysvětlení, anebo odchod z vlády nejdřív žádala opoziční ODS. Když se k případu s bytem přidaly ještě informace o napojení Šárky Grossové na provozovatelku nevěstince, začali na Grosse tlačit i jeho koaliční partneři - KDU-ČSL. Ta pohrozila odchodem z vlády, jakmile Gross věci neobjasní a jeho žena neukončí své pochybné podnikání.

Gross byl zahnán do kouta a sociální demokraté s ním. Jejich volební preference se propadaly na 13 procent (jejich hlavní soupeř, ODS, měl o 20 procent víc). Aféra se vlekla přes dva měsíce.

Do parlamentních voleb na jaře 2006 zbýval rok a čtvrt. Sociální demokraté se však rozhodli za žádnou cenu nevzdávat: na sjezdu v březnu 2005 potvrdili Grosse ve funkci předsedy strany a rebelující lidovce vyzvali, ať z vlády sami odejdou, když se jim Gross jako její předseda nezamlouvá.

Nakonec vznikla paradoxní situace: Poslanecká sněmovna 1. dubna 2005 na návrh poslanců ODS hlasovala o vyslovení nedůvěry vládě Stanislava Grosse. Pro nedůvěru byla nejen ODS, ale i lidovci, kteří přitom v téže vládě seděli. Nebýt komunistů, kteří se při hlasování zdrželi, Grossova vláda by musela podat okamžitě demisi. Jinými slovy: kabinet premiéra Grosse, známého odpůrce spolupráce ČSSD a KSČM, drželi od této chvíle při životě komunisté. A to byla předzvěst konce -někteří ministři ze sociální demokracie po hlasování oznámili, že chtějí z vlády odejít.

Tuto neudržitelnou situaci do týdne Stanislav Gross vyřešil radikálně - vzdal se vlády, povolal za sebe náhradníka, dosavadního ministra Jiřího Paroubka, a přenechal mu post premiéra. Ten pak s mírně obměněnou koaliční vládou předstoupil v květnu 2005 před poslance a znovu získal důvěru většiny, 101 poslanců ČSSD, Unie svobody a KDU-ČSL.

Premiérem všem navzdory

Zastavme realitu právě onoho 1. dubna 2005, v den, kdy Grossova vláda přežila hlasování o nedůvěře. Co by se dělo dál, kdyby Stanislav Gross odolal tlaku některých svých ministrů a vládu by udržel až do letošních parlamentních voleb?

Vše, co následuje, je pouhá fikce. Co by bylo, kdyby...

Stanislav Gross na zasedání vlády ve středu 6. dubna 2005 oznámí svým ministrům, že se nic nemění, kabinet bude pracovat dál tak, jak si předsevzal loni v létě ve svém programovém prohlášení. A jestli se to někomu nelíbí, může odejít. Ještě ten den dostane na stůl demise trojice lidoveckých ministrů - Ambrozka, Šimonovského a Svobody. Ten posledně jmenovaný sice s radikálním postupem své KDU-ČSL nesouhlasí, nicméně vzdorovat stranickému usnesení se neodvážil. Gross bere jejich demise na vědomí a příští den je předá prezidentu Klausovi. Ten, ačkoliv se ještě před dvěma měsíci bránil vyslovit souhlas s odchodem lidovců z vlády, tentokrát demise přijímá. Grossova vláda se opírá o novou důvěru ve Sněmovně a proti tomu prezident nic nezmůže, i když se mu to nezamlouvá.

Nelibě nese současnou situaci i třetí člen otřesené vládní koalice -Unie svobody. Její ministři Němec, Kühnl a Bérová nejdřív kritizují, že se vláda musela spolehnout na hlasy komunistů, nicméně nakonec si další účast ve vládě vyhodnotí jako pro sebe jediný možný krok. Strana s volebními preferencemi 0,5 procenta ví, že její existence je sečtena: raději mít ještě nějaký týden či měsíc vliv na rozdělování státních miliard než v opozičních lavicích odpočítávat vlastní záhubu.

Ani hrozící krize uvnitř sociálních demokratů se nakonec nekoná. Hrstka ministrů, kteří před několika dny oznamovali, že podpora komunistů je pro ně nestravitelná, se nechá Grossem přesvědčit, že v "zájmu ČSSD je zůstat v této těžké situaci jednotní".

Jediné, co tedy musí Gross akutně vyřešit, je obsazení lidovci uvolněných křesel ministrů zahraničí, životního prostředí a dopravy. A této situace využívá k posílení svého vlivu uvnitř ČSSD: nabídne vládní posty takzvanému zemanovskému křídlu v ČSSD: ministrem zahraničí se do voleb stává jeden z největších Grossových kritiků v poslaneckém klubu Laštůvka, ministrem dopravy a ministrem životního prostředí dva někdejší členové Zemanova kabinetu Schling a Kužvart.

Gross zůstává premiérem bez respektu. Veřejnost jej dávno nepovažuje za sympatického politika, je terčem nevybíravých vtipů, čas od času se opakují demonstrace před Úřadem vlády. Už nejde jen o to, že zemi vládne člověk, který neuměl vysvětlit, kde vzal na byt. Najednou je z něj i politik, který ve vlastním zájmu popřel léta hlásané zásady, že s komunisty nejedná. Dokonce ani v ČSSD se mu nepodařilo umlčet rebelující skupinky, a tak se čas od času v různých novinách objeví posměšný výrok některého ze sociálních demokratů o předsedovi, který je na svou funkci příliš nezralý.

Dobře si nevede ani KDU-ČSL. Ačkoliv je už součástí opozice a neustále poukazuje na Grossův závadný morální profil, neumí z toho vytěžit žádné nové politické body. Spíš naopak. Volební preference strany stagnují, popularita jejího šéfa Kalouska uvadá. Důvod: sociální demokraté, ale i novináři neustále přetřásají Kalouskův pozoruhodný způsob nabytí luxusního bydlení v Praze na Veleslavíně.

Pozorování vývoje volebních preferencí v době od léta 2005 je vůbec zajímavá disciplína. Jediné dvě strany, které dokázaly bodovat u voličů, jsou ODS a komunisté. Popularita Topolánkovy strany se dotýká magické hranice 40 procent, komunisté oscilují kolem dvaceti. Sociální demokraté se museli smířit s tím, že do voleb jdou prohrát. Po osmi letech u vlády je bylo ochotno volit kolem 15 procent lidí.

Karty se zdály pro příští politickou sezonu jasně rozdané: jednotný blok ODS s lidovci versus levicová sestava ČSSD a komunistů.

ČSSD míří do opozice, Paroubek jde vládě po krku

Na jaře 2006 se na scéně objevuje nečekaný nováček: Strana zelených se stává pro řadu voličů vítanou alternativou. Do boje o sestavení příští vlády tak vstupuje zatím neznámý hráč. Témata volební kampaně určuje především ODS: nabízíme budoucnost bez dluhů, bez komunistů, bez prolhaných premiérů.

ČSSD nemá šanci vést kampaň na podobné vlně. Žádné ODS minus, žádné strašení tím, co přináší konkurence. Sociální demokraté sázejí na úspěchy hospodářské politiky posledních osmi let, kdy byli u moci. 2. a 3. června 2006 voliči rozhodnou: většinovou vládu dokáže sestavit ODS Mirka Topolánka s lidovci Miroslava Kalouska. V opozici zůstávají tři strany: nejsilnější komunisté, v celkovém pořadí třetí ČSSD a nováček mezi parlamentními stranami - zelení.

V neděli 4. června Stanislav Gross rezignuje na post předsedy ČSSD a zůstává řadovým poslancem. Co se bude dít v příštích čtyřech letech, je poměrně jasné: radikální reformy pravicové vlády budou ve Sněmovně vcelku hladce procházet hlasy poslanců ODS a lidovců za čím dál hlasitějšího burácení nového lídra opozice: novým šéfem ČSSD se totiž stal exministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek...

JIŘÍ KUBÍK, MF DNES

obsah | publicistika