Václav Klaus o komunismu

Když jsem někdy v lednu letošního roku, ve chvílích prezidentského klání, lehce odbyl otázku ohledně antikomunismu slovy, že je to postoj, který mi nikdy nebyl blízký, začali to antiklausovci vydávat za mé smiřování se s komunismem. Slíbil jsem tehdy, že to někdy blíže vysvětlím, i když jsem měl a mám i nyní obavu, že to tito lidé stejně nebudou číst, resp. že mé argumenty nebudou vnímat. Přesto chci určitou odpověď dát. Pro jednoduchost - a pro ty, kteří už dále číst nebudou - bych chtěl předeslat, že bych velmi striktně odděloval antikomunismus od nekomunismu. První nezastávám, druhé ano.

Dva významy pojmu komunismus

Spolu se všemi standardními encyklopediemi (a kontroloval jsem si to, co mám doma po ruce - Encyklopedii Britannicu, mezinárodní Encyclopedia of Government and Politics [Routledge, London, 1992] a náš Encyklopedický slovník z roku 1993) přijímám jako praktické východisko to, že je slovo komunismus používáno minimálně ve dvou významech:

1. komunismus je na straně jedné ideologie založená ve své podstatě na marxismu-leninismu. Tato ideologie bývá základem názorové výbavy různých revolučních hnutí a politických stran, nesoucích obvykle slovo komunismus ve svém názvu a usilujících o jistou, z této ideologie vycházející organizaci státu a společnosti.

2. komunismus je na druhé straně v realitě uskutečněný systém politické a ekonomické organizace společnosti charakterizovaný státním (či všelidovým) vlastnictvím všeho mimo osobní předměty (zdráhám se použít vhodný marxistický termín výrobní prostředky) a totalitárním systémem jedné strany.

Předpokládám, že je toto vymezení jasné a každému, kdo o to usiluje, srozumitelné. Jako pracovní definice určitě stačí. Za naprosto nezajímavé považuji novodobé scholastické debaty o tom, zda je ten či onen programový dokument té či oné komunistické strany v souladu s tou či onou stránkou textů mladého či starého Marxe. Toto vymezení považuji navíc za natolik "robustní", že se nemusíme pouštět do debat o tom, zda všechny reálné komunistické systémy měly jen jednu politickou stranu, zda existovaly tvrdší či měkčí verze totality, zda bylo vždy zkolektivizováno i zemědělství, atd.

Dobře vím, že se liší dnešní Severní Korea od Maďarska osmdesátých let, a stejně dobře vím, že se v mnohém lišil italský kavárenský myslitel Gramsci od Stalina a Beriji, ale i to se do mého vymezení vejde. Typologicky je pro mne komunismus určen jasně. V realitě (jako všechno lidské) měl samozřejmě nejrůznější varianty, které se lišily mírou krutosti a brutality, mírou svobody člověka, mírou centralizace rozhodování, i např. mírou efektivnosti ekonomického mechanismu. Tyto odlišnosti jsou a musí být studovány, ale na podstatě věci to nic nemění. To, že nesdílím (a nikdy jsem nesdílel) komunistickou ideologii v její jakékoli variantě a že jsem vždy byl kritikem reálného komunistického systému, který jsem na vlastní kůži čtyři desetiletí zažíval, nenazývám antikomunismem. Toto slovo jsem si vždy nechával pro něco jiného. Nechával jsem si ho pro povrchní, negativistický pohled na svět, který sice velice silácky zastával některé evidentní nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí a čím by měl být nahrazen.

Mojí celoživotní zkušeností bylo i to, že slovně nejvíce antikomunističtí většinou nebývali ti lidé, kteří komunismem nejvíce trpěli, ale spíše ti, kteří nejvíce záviděli těm, kteří se u nás (nebo na Západě) měli lépe než oni. Byli mezi nimi i salonní diskutéři, kteří antikomunistická hesla sice nahlas vykřikovali, ale v podstatě svého myšlení byli komunismu velice blízcí. Zastávali projekty sociálního inženýrství, chtěli vychovávat ostatní k obrazu svému, chtěli dostávat, aniž by něco ekvivalentního dávali, chtěli svobodu hlavně pro sebe, chtěli násilnou změnu poměrů či režimu u nás i jinde shora (či ozbrojenou akcí). Obecně řečeno, chtěli usilovat o "nápravu světa" na základě řečeno s Misesem - konstruktivistického human design, nikoli na základě spontánní human action.

Kde ti antikomunisté jsou

Nemám sice k dispozici žádnou sociologickou studii, která by přinášela informaci o tom, jaké politické postoje tito lidé zastávají dnes. Možná bychom ale byli trochu překvapeni, kdybychom se to dozvěděli. Jsou u Sládka? Nebo šli se Zemanem vládě po krku? Nebo s některými lidovci chtějí co nejvíce sociální (což znamená co nejvíce přerozdělující) tržní ekonomiku? Nebo bojují proti politickým stranám? Nebo chtějí s Janem Rumlem ovládnout veřejnoprávní televizi a znárodnit televize soukromé? Zastávají ten či onen názor na zdravotnictví, penzijní systém, školné atd.? Možná, že bychom se divili, kdybychom zjistili, kde všude jsou.

Měli bychom také pečlivě studovat to, co nám v návycích i v institucionálním uspořádání z předcházející éry zbylo do dneška. To totiž není vůbec jednoduché vystihnout a paušální či silácké odsudky nám nepomohou. Samostatnou diskusí by mohlo být např. i to, proč si naše komunistická strana ponechává své původní jméno (když už dnes pravděpodobně nežádá znárodnění a zavedení systému jedné strany, ale spolu s Vladimírem Špidlou a Zdeňkem Škromachem - chce "pouze" více sociálna a moudrého státního dirigismu a poručníkování lidí shora), ale to určitě není moje věc. Já voličem komunistické strany jistě nikdy nebudu.

V každém případě je jasné a bylo by fér přiznat, že ony minulostní návyky a vzorce chování, stejně jako rezidua institucionálního uspořádání minulosti, které leckomu vadí, nám sem dnes nevnáší dnešní KSČM. Na to nikdy od listopadu 1989 neměla sílu a to, že se u nás tyto věci udržely, zajistili jiní. Jsou-li někteří z těch, kteří se tolik hlásí ke slovu antikomunismus, s těmito věcmi nespokojeni tolik jako já, měli by se obracet na ty, kteří to mají na svědomí. Ale to by byla úplně jiná diskuse.