Klaus: Ústavou EU vzniká nejméně federace

Aniž bych se chtěl znovu vyjadřovat ke způsobu, kterým tak činí a který je mimořádně unfair, povšiml jsem si, že mne v poslední době "mí kritikové" napadají mimo jiné za to, nebo možná právě za to, že se zcela mylně domnívám, že ústava EU zakládá v Evropě nový státní útvar.

Ač jsem to udělal již mnohokrát, chtěl bych nabídnout všem, kteří je slyšet chtějí, své další argumenty. Hlavně bych je ale chtěl poprosit, aby se nad nimi zamysleli.

Ústava EU (čl. I-5) říká na první pohled zdánlivě neutrálně, že "Unie ctí rovnost členských států před Ústavou a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti."

Mne tato formulace bohužel v žádném případě neuspokojuje.

Je sice hezké, že EU nebude - díky této své eventuálně schválené ústavě - monarchiím vnucovat republikánské státní zřízení (nebo naopak), ale - chceme-li se pustit do vážné debaty - všimněme si některých důležitých slov.

Všimněme si toho, že unie "ctí... národní identitu". Napovídám méně pozorným čtenářům, že ctí identitu národní, nikoli státní. Stačí vám to? Mně nikoli. Porovnejme si to s jinými ústavami. Podíváme-li se na obdobné ustanovení v ústavě takové federace, jakou v posledních 24 letech své existence bylo Československo, zjistíme, že článek 1, odst. 2 Ústavního zákona o československé federaci č. 143/1968 Sb. ve svém posledním platném znění říkal toto: "Základem ČSFR je dobrovolný svazek rovnoprávných národních států českého a slovenského národa, založený na právu na sebeurčení každého z nich."

Z toho zcela jasně plyne, že Česká a Slovenská republika měly v československé ústavě větší míru autonomie než v ústavě EU. Záruky pouhé "národní identity" v ústavě EU, a nikoliv "rovnoprávnosti národních států", jsou - jak je z tohoto citátu zcela zjevné - slabší než záruky, které obvykle poskytuje federální celek svým jednotlivým státům či republikám! Uvědomují si to občané naší země? Považují to za správné?

Problém vidím i v druhé větě citátu z ústavy EU. Respekt k jen některým funkcím státu (sice takzvaným "základním", ale svým výčtem fakticky omezeným více méně jen na veřejný pořádek) zvýrazňuje fundamentální rozdíl mezi onou velebenou národní (čili jazykovou, folklorní, kulturní atd.) identitou členských států EU, která ústavou EU garantována je, a mezi plnohodnotnou suverenitou státu založenou takovými instituty, jako například jeho právem na sebeurčení. Pro mne, a věřím, že pro každého, kdo o tom přemýšlí, je z toho zjevné, že je v tomto ohledu ústava státu EU mnohem blíže ústavě unitárního státu, jakým je například Francie, než ústavě státu federálního, jakým bylo tehdejší Československo.

Smlouva vynucuje loajalitu členských států

První článek ústavy EU tím ale nekončí. Pokračuje odstavcem 2 v tomto znění: "Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících z Ústavy." Podobné ustanovení vypadalo v ústavě federálního Československa (čl. 1, odst. 5 Ústavního zákona o československé federaci), kterou nijak nepřivolávám zpátky, takto: "Obě republiky respektují navzájem svou suverenitu i suverenitu ČSFR; stejně ČSFR respektuje suverenitu národních států." Jak vidíme, ústava EU samotným svým textem, nikoli politicky, vynucuje loajalitu členských států. Nic takového si nedovolila ani naše federální ústava!

Článek I-5 ústavy EU bychom ale měli dočíst až do konce. Říká se v něm, že "Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k naplnění závazků, které vyplývají z Ústavy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Unie. Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie." Z tohoto textu plyne, že unie analogické povinnosti vůči svým členským státům nemá. To je mimořádně významné.

Povinná loajalita a bezvýhradná oddanost členských zemí unii je zdůrazněna i v oblasti zahraniční politiky, a to článkem I-16, odst. 2: "Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení." Takovéto povinnosti členských států unie určitě nemohou zastánce státu EU překvapit. V unitárních či federálních státech všude na světě provádí zahraniční politiku jen nadřazený celek, nikoliv jeho součásti. Proto existuje zahraniční politika Španělska, a ne Katalánie, Německa, a ne Saska, Rakouska, a ne Tyrolska. Tyto části unitárních či federálních států vždy mají společnou zahraniční politiku. Česká republika, Irsko, Portugalsko a Finsko ji zatím nemají. Ústavou EU ji mít budou.

Jako ekonom vím, a věřím, že to vědí i právníci, že jednou věcí jsou nominální pravidla a druhou faktické reálné chování, které je dáno daleko více vlivy než jen suchou literou zákona, která vytváří jeho globální rámec. Budou politika, lidské zájmy, módní světonázorové trendy, ale i sama lidská podstata v těchto věcech to, co vyplývá z formulací v ústavě EU, posilovat, nebo oslabovat? Budou to posouvat tím, nebo oním směrem? Sledujili předsedy a místopředsedy Evropského i našeho parlamentu, mám vážné obavy, že realita půjde ještě daleko dále, než co nám znění ústavy EU nabízí.

Autor je prezidentem České republiky.

VÁCLAV KLAUS

obsah | publicistika