Kdyby T. G. Masaryk padl ve válce

Vzniku Československa se T. G. Masaryk dožít nemusel. Na začátku války mu bylo čtyřiašedesát let. V exilu prodělal těžké nemoci a se štěstím vyvázl z nebezpečných situací. Blízko smrti byl hned několikrát. Opakovaně v Rusku, kde se na podzim roku 1917 ocitl uprostřed bojů občanské války. Kyjevský dům, v němž vedl poradu legií, zasáhl dělostřelecký granát. Vletěl do sousední místnosti, ale nevybuchl.

Pravděpodobné události

Víme, že Masaryk prošel válkou v Rusku bez úhony a na jaře 1918 odcestoval do USA. V polovině listopadu se pak v New Yorku dozvěděl, že jej v Praze zvolili hlavou nového státu. Vrátil se domů - po čtyřech letech exilu - 21. prosince 1918. Prezidentem byl zvolen ještě třikrát a dodnes platí za ztělesnění meziválečného Československa, "Masarykovy republiky". Zkusme se podívat, jak by vypadal vznik Československa, kdyby Masaryka za války štěstí zradilo.

Vraťme se do posledních listopadových dnů roku 1917. Představme si, jak centrem Kyjeva pochoduje smuteční průvod legionářů a míří ke hřbitovu nad Dněprem. Poslední rozloučení s exilovým vůdcem by se v takovém případě proměnilo v demonstraci síly čtyřicetitisícového československého vojska.

Na dalším osudu legií, jak ho známe z dějepisu, by se tím však sotva něco změnilo. Ústup z Ukrajiny před německou armádou a sibiřská anabáze se neodehrávaly podle žádného pevného plánu, všechny cesty tehdy patrně vedly do Vladivostoku. Že by Masarykova smrt ohrozila kázeň a bojovou morálku, je těžké předpokládat. Padlý vůdce může pro dobrovolnické vojsko znamenat víc než vůdce živý. A navíc: Češi a Slováci neměli na Sibiři kam dezertovat, největší záruku přežití každému poskytovaly právě legie, což je jedním z tajemství jejich úspěchů. Český rok 1918 by patrně i bez Masaryka vypadal velice podobně tomu, jak skutečně proběhl. Většinu exilové diplomacie tak jako tak vykonával v Paříži štáb Edvarda Beneše. Spolu se Štefánikem a Osuským by Beneš během léta vyjednal souhlas vítězných velmocí se vznikem Československa. Po vášnivé debatě o tom, zda má mít nový stát ve svém čele monarchu nebo prezidenta, by se v prosinci 1918 stal prezidentem Československa Karel Kramář. Žádný vhodný král by nebyl po ruce a převažující část veřejného mínění si přála republiku. Navíc by se počítalo s tím, že takové rozhodnutí udělá dobrý dojem ve Spojených státech a ve Francii, které měly brzy rozhodnout o nových hranicích ve střední Evropě.

Kdyby tedy Karel Kramář byl prezidentem

Na Hradě se tak v našem příběhu ocitá zajímavá postava. Jeden z mála českých politiků známých už před válkou v zahraničí, movitý, vzdělaný a bezdětný osmapadesátník s ruskou manželkou Naděždou. Vyjímá se dobře na portrétech v úředních místnostech i na poštovních známkách. Předáci politických stran se okamžitě postarali o to, aby neměl žádné důležité pravomoci. Školním dítkám se v hodinách dějepisu barvitě líčilo jeho statečné chování za války a jak v roce 1916 jako vlastizrádce odsouzený Rakouskem-Uherskem k smrti jen o vlásek unikl popravě. Prezidentovo heslo "Pravdou třeba proti všem!" se stalo nejčastěji opakovanou frází novinových úvodníků. Ironií osudu se tak zakladatelem prezidentské tradice stal právě Karel Kramář, který za války plánoval korunovat některého ruského velkoknížete za českého krále.

A paradoxů kolem něho bylo víc. V německy mluvícím světě byl Kramář proslulý jako vůdce českých nacionalistů - a teď právě on z Hradu nabádal ke vstřícnému postupu vůči německé menšině. Ačkoli platil za ztělesnění českého buržoje, po prvních volbách hledal mezi vítěznými sociálními demokraty politika, jehož mohl pověřit sestavením vlády. V bouřlivé době, jaká po válce panovala, bylo zatažení socialistů do vlády jediným východiskem. Tak se to aspoň zdálo starému praktikovi Karlu Kramářovi.

Prezidentovým koníčkem se stala mezinárodní politika a konkrétně problém Ruska. První rok na Hradě z velké části prožil jednáním o vojenském zásahu proti bolševikům. U ostatních českých politiků pro tyto své plány nacházel jen málo pochopení. Ministr zahraničí Edvard Beneš mu až do své poněkud teatrální demise tyto iniciativy rozmlouval a současně sabotoval.

Mnozí sdíleli Kramářovy obavy, že se bolševické Rusko jednou spojí s poraženým Německem a vytvoří nejhorší koalici, jakou si lze pro budoucnost Československa vůbec představit. Ale nesouhlasili už s Kramářovým receptem, podle něhož se republika měla stát opěrným bodem mezinárodní protibolševické koalice. Od jara 1920, kdy rudé armády definitivně opanovaly situaci na bojištích ruské občanské války, tato debata ztratila praktické opodstatnění. Prezidentovy vzletné projevy o budoucnosti Slovanů pod vedením demokratického Ruska však na dlouhá léta zůstaly trvalou součástí domácího politického folklóru stejně jako časté pobyty prominentních ruských exulantů v Kramářově okolí.

Nastupuje Beneš

Národ si rychle zvykl na svého prezidenta Kramáře a ten na svou funkci. Nespokojenost s domácími poměry, nesouhlas se sociálním zákonodárstvím, s počínáním socialistických stran ve vládě, s nepořádky ve státní správě a s všudypřítomnou korupcí naplno projevoval jen v kruhu svých důvěrníků, kde se spřádaly nikdy neuskutečněné plány na zavedení osvícené diktatury. Jako zkušený politik si Kramář včas zajistil část hlasů socialistických poslanců pro příští prezidentské volby.

Opětovné zvolení mu usnadňovala skutečnost, že se na obzoru neobjevil žádný silný protikandidát. Nikdo z významnějších politiků starší generace se nechtěl pouštět do nejisté role Kramářova konkurenta. Obávali se debaty o svých přednostech a nedostatcích, v níž hrály roli i takové drobnosti jako vzdělání a jazykové znalosti, původ osobního majetku a rodinné poměry. Působil i český konzervatismus, který má vůči politickým představitelům tisíc výhrad, ale přesto se jen nerad odhodlává ke změně.

Nakonec Karel Kramář na Hradě zůstal až do roku 1934, kdy mu vypršel třetí mandát. V politické veřejnosti při bilancování jeho působení převažoval názor, že se své role zhostil nad očekávání dobře a stal se mezinárodně uznávaným symbolem prosperujícího středoevropského státu.

Čtvrtou kandidaturu na prezidentský post Kramář pro pokročilý věk už odmítl a s ohledem na mezinárodní situaci za svého nástupce doporučil nestranického kandidáta - Edvarda Beneše, profesora sociologie na Sorbonně. Poněkud překvapená česká veřejnost tak měla potvrzeny zprávy německého tisku, podle nichž se Kramář s Benešem usmířili a scházejí se k politickým debatám. Upřímně řečeno, starý prezident byl duše sentimentální a s Benešem ve vile nad Prahou hlavně vzpomínali na Masaryka.

Co mi nešlo napsat

Tady náš fiktivní příběh o prezidentu Kramářovi končí. Ovšem i kdyby se T. G. Masaryk konce války opravdu nedožil, první republika by se podle všeho tudíž velmi podobala oné známé "republice Masarykově". Museli bychom pozměnit obsazení několika hlavních rolí, jiní aktéři by jim dodali vlastní náboj, svá témata i obsese. Masaryk z Hradu zápasil s fiktivní hrozbou ze strany Vatikánu a katolické církve, v Kramářově éře by se na Hradě psala ústava neexistujícího demokratického Ruska. Změnilo by se mnoho podružností, ale celý kus by se patrně přepisovat nemusel.

Pohled z hradních oken na politickou a sociální situaci v zemi by zůstal stejný, i když by se z nich místo T. G. Masaryka díval Karel Kramář nebo jiný zkušený politik. Masaryk "pouze" dostal šanci se v prezidentském úřadu osvědčit. Na šestnáct let jeho působení na Hradě se vzpomíná jako na šťastná léta. Podstatný podíl na tom ovšem má také skutečnost, že po celou tu dobu se neobjevila žádná vážná nebezpečí. Těžké zkoušky pro české a slovenské politiky přinesl až konec třicátých let.

A osud Edvarda Beneše? Že by se v české politice bez Masarykovy záštity neprosadil tak, jak se mu to podařilo? To by bylo nemístné podcenění jeho výjimečných schopností, mezi nimiž se na prvních místech sluší připomenout jeho cílevědomost a vyjednávací obratnost.

Autor tohoto textu se závěrem přiznává, že původně chtěl Karla Kramáře poslat v čele legií na Petrohrad, nechat ho před volbami v roce 1920 vyhlásit stanné právo a vůbec tropit všelijaké barvité kousky, ale papír se tomu bránil. Do české historie dvacátých let se takové vylomeniny nějak nehodí, dokonce ani do alternativní ne. I takoví tvůrci dějin, jako byl Masaryk, mívají na poměry v zemi mnohem menší vliv, než by se na první pohled zdálo. Svobodně konají jen v nevelkém prostoru, který jim vymezuje jejich postavení a konkrétní situace. Alespoň ve všedních dnech, kdy zrovna nezačíná nějaká válka nebo revoluce.

"Český rok 1918 by patrně i bez Masaryka vypadal velice podobně tomu, jak skutečně proběhl." "Mnozí by sdíleli Kramářovy obavy, že se bolševické Rusko jednou spojí s poraženým Německem a vytvoří nejhorší koalici, jakou si lze pro budoucnost Československa vůbec představit."

TOMÁŠ ZAHRADNÍČEK, MF DNES

obsah | publicistika