Nova: národ sobě, nebo továrna na ničení vkusu?

Když začala vysílat televizní stanice Nova, měla na svůj název - přídavné jméno nova latinsky znamená "nová" - jakés takés právo jen na části našeho území, ve vnitrozemském pásmu republiky. V pohraničí se totiž antény již hluboko za totality natáčely směrem ven. Nejenom podél hranic s Německem a Rakouskem - i "lidové" Polsko stálo za naladění, zvláště když mezi našimi zeměmi se často objevoval jakýsi ideologický fázový posuv, takže když u nás přituhlo, u nich zrovna trochu tálo.

Čím udivit našince

Nova tedy vnitrozemské domorodce udivovala typy pořadů, které většina diváků s nelegálním "příposlechem" dávno znala. Jedinou novotou pro ty příhraniční diváky bylo, že na Nově zněly česky.

Když se přestřihly pohraniční dráty, některé česky vysílající rozhlasové stanice se rozhodly přesunout se na naše území. Zbaveny kouzla zakázaného ovoce se však s očekávaným ohlasem nesetkaly a dominantní pozici nezískaly. Čím to je, že se to na nějakou dobu dařilo Nově, která k nám jen přenášela cizí vzory?

Hodně tomu napomohla vstupní lež. V žádosti o licenci se naznačovalo, že právě nepůjde o nápodobu západních stanic, ale že Západ chytře přetrumfneme tím, že tato televize bude tak čestná a mravná, jako jsme přece my Češi.

Komerční televize nabízí zboží, které má mnoho společného s takzvanými kulturními drogami. Můžeme ji proto přirovnat třeba ke kávě. Za totality se na korunovém trhu prodával standard, výběr, kolumbie a tu a tam ještě něco. Po otevření hranic západní firmy očekávaly, že tak nezdrženliví kafaři jako Češi zajásají nad pestrou nabídkou desítek druhů z dovozu. Slastně přivřené oči nad šálkem kávy v reklamě svedly mnohé k ochutnávání, nicméně zanedlouho většina firem do svého sortimentu zařadila i svou verzi standardu.

České televizi se - právem - vytýká, že nevyběravě napodobuje komerční televizi, a z toho se dovozuje, že se od veřejnoprávního pólu přesouvá stále blíž ke komerci. Přitom se však přehlíží, že místo nových cizích chutí nám komerční televize stále více nalévají do šálku standard s pachutí Dietla.

Veřejnoprávní ráz ČT ostatně ochabl ještě dřív, než se stačil rozvinout. Za totality rozhodně nebyla televizí veřejné služby, neboť její podstatou byla manipulace veřejnosti.

Totalitního dědictví se však nezbavíme tím, že se odstraní některá nejkřiklavější slova nebo příliš prorežimní figury. Ten nejsilnější vliv zůstává přítomen - je to cukerínové pohodovo, jaké se line z dnes již plně kosmopolitních písní Káji a Helenky. Je to svět, ve kterém se zastavil čas a kde make-up dokáže nahradit tvář. Taková je zřejmě "společenská objednávka". Oba póly televize shodně zjišťují, že uspokojit ji je překvapivě levné - stačí sahat do archivu.

Všechno v jedné břečce

Zápas dvojocasých lvů, dvoukanálové ČT a mince, jež má na líci nápis Nova a na rubu Prima (latinsky "první" - zase lež!), tedy nekončí, jak nás straší humanisté zleva, vítězstvím komerce nad veřejnoprávností, ale triumfem anonymní síly v pozadí, zákonitosti zvané růst entropie: oba póly mediální scény se slévají v jednu břečku, která je bez chuti, jak moc se snaží chutnat všem. Lvi zkrotli a dobrovolně vložili své šíje do jha, které představuje setrvačnost totality v nás. Spíše než lvy připomínají volky.

Volci - volky nevolky - táhnou tentýž povoz stejným směrem. Už nejde o to, která televize je počestnější, vynalézavější, nezávislejší, zvídavější, vtipnější - ale které vláda dovolí víc si ukousnout. Bude-li to sousto z koláče označeného "poplatky" nebo "reklama", je jen zdánlivě rozdílné a na výsledné pachuti se to neprojeví - hlavně že oba produkty budou zabalené do fólie zákona, aby bylo hygieně učiněno zadost.

Médium za zenitem

Potěšitelné na tomto na první pohled chmurném vývoji je, že to nemusíme říkat s beznadějí. Proč ostatně spojovat naděje s médiem, které má svůj zenit za sebou. Televize byla vyvrcholením epochy iluzionismu, kdy lidé dlouho zůstávali nedospělí a věřili v "objektivitu" mediálního obrazu, do něhož není třeba investovat žádnou vlastní tvůrčí, skeptickou a občansky odpovědnou "subjektivitu". Zdá se, že televizor je posledním mediálním přístrojem, který stačí jen zapnout a který je jen přijímačem.

Jak vypadají ty přicházející nové? Porovnejme televizní limuzínu s pěšákem mobilem. I když se vám může zdát protivně vlezlý a můžete ho považovat za jakési mentální projímadlo, má nejednu přednost: tak například k vám z něj nepromlouvá Ředitel (pravda, nevyžádané vzkazy Operátora se tomu blíží). I kdyby šlo z hlediska obsahu sdělení převážně o blbiny, je pro život občanské společnosti pořád lepší, když je říká každý sám za sebe, než kdyby je všichni jen přijímali. Mobilem můžeme navíc přivolat pomoc nebo říci slova útěchy, kdežto televize nás jen ujišťuje, že jiná pomoc a útěcha než její cukerín namíchaný s adrenalinem nemá ve světě plném špatných zpráv smysl.

Klíčící spojení mobilu s obrazovkou v sobě skrývá velké přísliby - a jistě i stejně velké hrozby.