God save the Prague!

Je jich plná Praha. Nalehko oblečení chlapíci putují od hospody k hospodě a strkají striptérkám bankovky. Britové. Nová móda velí mužům opustit na ostrovech přítelkyně a manželky a vyrazit si do Česka na pořádnou a přitom tak levnou "stag party".

Je pátek, do půlnoci zbývají tři hodiny. Nečekaně jarní počasí vyhnalo lidi do ulic. U ústí Karlovy ulice, jen několik kroků od nejstaršího pražského mostu se hromadí turisté. Skvělé místo pro ulovení partičky Angličanů (Skotů, Velšanů, Irů), kteří přijeli za levným pivem a zábavou.

Nečekám ani pět minut, když zahlédnu v davu šestici, která jako by měla Union Jacka přilepeného na čele. Jen v košilích a v tričkách, džínách, čerstvě oholení, hlučně konverzující.

Když přejdou přechod s úsměvem a výkřikem "Hi, guys!", oslovuji je a stručně vysvětluji, o co mi jde. Všichni s reportáží nadšeně souhlasí, ovšem mají podmínku. "Ne že budeš nasávat sodovku. Budeš náš kapitán a průvodce," úkoluje mě obrovitý chlap, který se představuje jako Neil. A sakra, napadá mě.

"Kam máte namířeno?" ptám se. "No, my hledáme takový to náměstí," sděluje mi modrooký blonďák s tak příšerným přízvukem, že to zní, jako by mluvil jen v samohláskách. Sice prý nemá potuchu, jak se náměstí jmenuje, ale prý že je tam hodně hospod. Obrátíme se a vyrážíme směrem ke Staroměstskému náměstí.

Z modrookého blonďáka, který vypadá na patnáct, se vyklube jedenadvacetiletý elektrikář Gareth. Přiletěl z ostatními před pár hodinami z Yorkshiru. Protože neměli téměř žádná zavazadla (šest kartáčků na zuby se vejde do jedné tašky), hned z Ruzyně vyrazili do města. V okamžiku, kdy jsem se k nim připojila, měli za sebou v průměru devět piv a návštěvu striptýzového baru. A před sebou dva a půl dne v Praze.

Po pár krocích zapadneme do baru O, Che, s, šestici už zase vyprahlo. "My jsme úplně normální chlapi," představuje partu nad napěněnou dvanáctkou Barry. Barrymu bude pětačtyřicet a jako jediný žije nedaleko Yorku, ostatní bydlí v Hullu na severovýchodním pobřeží Anglie. Nejblíž do velkoměsta to mají do Leedsu. "Živíme se různě. Philip je striptér a Neil je gynekolog," zasvěcuje mě do povolání svých kumpánů čtyřicetiletý Graham, aniž by hnul brvou. Má obrovský červený nos, na krku zlatý řetěz a totálně nesrozumitelný přízvuk.

O hubeném, ušatém Philipovi budou později tvrdit, že je pornostar a občasný zpěvák koled, on sám pak přísahá a křižuje se u toho, že je "really" řidič kamionu. Neil srdnatě hájí svého gynekologa a nabízí mi preventivní prohlídku zdarma, nicméně pak melancholicky přizná, že se živí jako prodejce v nábytkové firmě a specializuje se na ložnice a kuchyně. ("Já jen hloupě vypadám," směje se.)

Po třináctém pivu (jejich!) jim už ani nevěřím, že třicátník Stuart pracuje jako řezník a Barry strávil několik let u britských "commandos". Urostlý čtyřicátník se po odchodu z armády začal živit jako "health a safety manager" (dohlíží na bezpečnost práce) ve stejné nábytkářské firmě jako Neil. Graham pracuje jako pokrývač.

První dojem z Prahy? "Lidi na ulicích nemluví. Je tady hrozný ticho, lidi chodí po ulicích a mlčí. U nás je hroznej randál," diví se benjamínek Gareth a usrkává gambrinus. "Ale musím se přiznat, že jsem si myslel, že Praha je nějaký strašně chudý a šedivý město a teď si tady připadám jako doma - byli jsme v irskýmu baru, pili guinesse a kolem seděli samí Angličani," říká mladík.

"A taky Irové!" dodá Graham a všichni hned začnou vyřvávat něco irsky. "And I am from Scotland," zahuhlá pro změnu Philip tónem, který jen vzdáleně připomíná angličtinu, a jeho slova zanikají v řehotu. Na svůj severoanglický původ jsou všichni patřičně hrdí. "My jsme ze severu, tam jsou nejlepší lidi, nejpřátelštější. Nejlepší lidi v Londýně jsou ze severu," chlubí se Barry.

Steaky a kozy

Praha, píše ostrovní tisk, to jsou "steaks and tits" ("steaky a kozy"). Tak co ty proslavené Češky? "Mě fakt nějaký prostitutky nezajímají, co mě zajímá, je pořádně zapařit," snaží se mě přesvědčit Gareth s nevinným úsměvem. Mladík s nagelovanými kučerami na svůj modrooký kukuč nicméně naláká později během večera tři Američanky.

Jeho kumpáni na mě spiklenecky pomrkávají a kroutí hlavami. "Jasně, že nás zajímají 'totties' ('kočky')," kontruje Graham a šátrá po kapsách, po chvíli mi ukazuje vstupenku do strip baru Zlatý strom. Klub u Karlova mostu je populární kvůli obrazovce, která přenáší na ulici dění uvnitř klubu. Tedy zejména dění na parketu s tyčemi, mezi nimiž se proplétají téměř nahé (pokud ovšem nepovažujete vysoké kozačky za oblečení) dívky.

Angličany však slovanská krása evidentně příliš neuchvátila. Chlapi krčí rameny. "Po deseti minutách jsme se nudili," tvrdí Barry. Nevěřím. "No fakt!" kulí na mě oči Graham. Ale nevadí, vždyť je vstupenka stála ani ne "two quid" (dvě libry).

Česká metropole zatím svému jménu moc čest nedělá. V O, Che, s nám zívající číšník pár minut před desátou sděluje, že "zavírají krám". Chlapi protáhnou zklamaně obličeje. "Je pravda, že když přijedu do Amsterdamu nebo do Hamburku, tak tam to fakt žije," stěžuje si zkušený cestovatel Neil, který s rockovou kapelou Rush procestoval jako její fanoušek půlku světa.

Za rohem zkoušíme proslavenou pivnici U Zlatého tygra. O Bohumilu Hrabalovi sice nikdy neslyšeli, ale těší na klasickou českou hospodu. Sorry, pánové, zavíráme! Je mi trochu trapně za vylidněné ulice a zavírající hospody. Tak k Vejvodům. Než je tam stačím nasměrovat, objevují na rohu Karlovy a Husovy "Music klub" a táhnou mě do podzemí, kde duní zrovna remix Toma Jonese a chlapík za mixážním pultem se raduje, že nebude hrát pro prázdný parket.

Začnou se divoce natřásat a čas od času jim vykoukne zpod trička pivní pupek. Před klubem pokuřují dva taxikáři a pozorují pravidelně se vynořující skupinky více či méně nachmelených "yodellers" (doslovně jódler, slangově pařič). Nedaleko se u bankomatu právě jeden z nich pokouší trefit kartou do přístroje. Marně. Po chvilce klácení se hroutí k zemi a parťáci ho zvednou a vlečou neznámo kam. "Že jim není zima," otřese se taxikář v kožené bundě s kožešinovou podšívkou při pohledu na mladíky v tričkách.

"Oni mají takovou klasickou trasu, možná je to v nějakým průvodci. Začnou v Caffrey,s na Staromáku, pak to vezmou přes Zlatej strom a skončej v Karlových lázních. Jsou hlučný, ale to jsou všichni. Agresivní nejsou, ale kolegovi pozvraceli auťák. Spíš mám pocit, že nás berou jako kolonii," zasvěceně hovoří o britských pánských jízdách taxikáři. Je něco po půlnoci, když se šestice vynoří z klubu a hodlá pokračovat dál. Karlovy lázně ("takovej ten klub se čtyřma patrama") mají v plánu, ale teď je ještě brzy. Teď by si dali ještě jedno pivko. Nebo dvě. To by šlo U malého Glena na Malé Straně, v oblíbené hospodě cizinců žijících v Praze.

Na Karlově mostě jim radím, aby si sáhli na bronzovou desku vyobrazující svržení českého světce Jana Nepomuckého do Vltavy a něco si přáli. Podle legendy to funguje. Sice se ušklíbají, ale postupně se všichni dotknou vyleštěného místa na desce. Neil si po chvíli stěžuje, že to nefunguje. Ptám se, jak to. "Šaty máš pořád na sobě," vyprskne a mostem se rozléhá řehot. Gareth s Philipem nás dohánějí později, byli zaměstnáni močením do Vltavy. Pod malostranskou mosteckou bránou míjíme tři dívky zavěšené do sebe. "Hele, baby," rozsvítí se oči Garethovi a nasadí sladký úsměv. Dámy se zastavují a ječivými hlasy a divadelními gesty dávají partičce najevo, jak "so cute" (tak roztomilý) je jejich britský přízvuk.

Neil pohrdavě odfrkne a pokračuje v cestě za pěnivým mokem. "American chics are Klingons," uzemní mě vysvětlení, proč ho chichotající se trojice neuchvátila. V kultovním sci-fi seriálu Star Trek jsou Klingoni mohutné humanoidní bytosti s výrůstky na čele a pověstí obávaných bojovníků. Britové, jak mi vysvětlil Neil, označení používají pro ženy, které se na muže nalepí a kterých je ale obtížné se zbavit. Američanky potvrzují svou pověst a míří s námi ke Glenovi.

Uvnitř je narváno. Už si nikdo nestěžuje. Klopí do sebe jednoho guinesse za druhým. "A proč vlastně nepíšeš o Němcích? Nebo o Italech?" řve mi do ucha Graham. Nos má ještě červenější, je mu ještě míň rozumět a v ruce drží své pravděpodobně čtrnácté pivo. Do druhého ucha mi křičí Neil: "Praha je super!"

Důkaz jejich nadšení dostanu vzápětí. Jsou tři hodiny ráno a do zešeřelého baru zasvítí šest bílých britských zadnic. God Save The Prague!

SILVIE BLECHOVÁ

obsah | publicistika