Premiéři Visegrádu: Nezničme evropské sjednocení

Rozšíření EU je investicí do budoucnosti založenou na smíření se s naší společnou minulostí. Evropské národy se budou moci vrátit domů, do Evropy. Podařilo se nám dosáhnout konsenzu v souvislosti s neuvěřitelně obrovským množstvím rozličných záležitostí obsažených v téměř třiceti kapitolách přístupových rozhovorů - volným pohybem kapitálu počínaje a životním prostředím konče. Na obou stranách došlo k realizaci nesmírných investic, zaručujících, že výsledek tohoto procesu bude pozitivní. K tomu, aby kodaňský summit skončil úspěchem, zbývá učinit už jen pár posledních kroků.

Tyto poslední kroky jsou schopny podpořit, nebo naopak zhatit celý proces jako takový, napomoci nám, nebo naopak zničit výsledky za deset let naší společné práce. Je nutno přijmout životně důležitá rozhodnutí, jež se stanou zárukou zdravého rozvoje ekonomiky, makroekonomické stability a spravedlivých podmínek pro všechny zemědělce pracující na ploše mezi portugalskými břehy a Pobaltím. Historické dimenze největšího procesu sjednocení, k jakému kdy v Evropě došlo, se proto musí promítnout i do finanční stránky tohoto projektu.

Ve stávajících patnácti členských zemích je prezentován názor, že proces rozšíření je finančně extrémně náročný a že současní členové tohoto klubu si po přivítání těch nových budou muset začít utahovat opasky. Opak je však pravda. Nesmíme zapomínat na to, že nově přijaté členské státy nebudou pouze příjemci podpor poskytovaných Evropskou unií, ale že se zároveň zapojí do procesu jejího dalšího rozvoje. Budeme úplně stejní jako všechny ostatní členské státy. A to dokonce, pokud se skutečně naplní předpoklady specifikované v době dánského předsednictví. V nich se počítá s tím, že 10 nových členských zemí obdrží v letech 2004-2006 podporu v celkové výši 12 miliard eur. Tato částka totiž představuje pouhých 0,05 procenta celkového hrubého národního produktu současných členů EU.

Jsme si rovněž velmi dobře vědomi faktu, že do unie vstupujeme právě v době, kdy ji čekají podstatné změny. Historie se však nikdy neopakuje. Vypořádání se s minulostí a otevření nové kapitoly historie unie za to přece stojí. Možnosti skýtané finanční základnou Evropské unie vybudovanou v roce 1999 v Berlíně by měly být plně využity. Vždyť přece už spoustu let posloucháme názor, že berlínská dohoda je do slova a do písmene finanční biblí. My jsme se ji rozhodli přijmout i přesto, že nastínila pouze postupnou formu zavádění zemědělské a strukturální pomoci založené na rozpočtu EU. Od dob berlínského summitu se toho však hodně změnilo. V roce 2004 bude do EU přijato 10 kandidátských zemí, zatímco v Berlíně se všeobecně předpokládalo, že dojde k přijetí pouze šesti. Podařilo se ušetřit spoustu prostředků, a proto jsou v rámci berlínských limitů pro roky 2004-2006 k dispozici ještě i určité rezervy, které mohou být použity spolu s nabídkami, které byly kandidátským zemím již předloženy.

V případě, že by nedošlo ke zlepšení podmínek majících spojitost s přijetím nových členů, by se mohly vyskytnout problémy v oblasti pohybu finančních prostředků. Předpokládá se, že ihned po vstupu začneme do rozpočtu EU platit příspěvky v plné výši, zatímco dotace ze zdrojů EU v plné výši dostaneme až za několik měsíců, ne-li dokonce let. Tento problém byl v předchozích kolech přístupových jednání patřičným způsobem vyřešen, a to i v 1995, kdy do EU vstoupily mnohem bohatší země než ty naše. Veškeré finanční zdroje zbývající v rámci limitních hodnot berlínského rozpočtu by proto měly být použity v letech 2004-2006 za účelem řešení problémů v oblasti pohybu finančních prostředků a zvýšení objemu přímých plateb poskytovaných zemědělcům. Zemědělství je v našich ekonomikách citlivou oblastí. V průběhu přístupových rozhovorů nám šlo o to, abychom zajistili konkurenceschopnost našich zemědělců v rámci jednotného evropského trhu. Současné členské státy mají zájem o totéž, a proto je přirozené, že se podstatná část našich jednání týkala přímých plateb a navrhovaného způsobu jejich zvyšování. Faktem je, že tato forma přímé pomoci je nedílnou součástí naší společné zemědělské politiky. Přestože nás tedy systém postupného zavádění přímých plateb nijak zvlášť neuspokojuje, je nezbytně nutné, abychom jej akceptovali. Je však nutné vylepšit jak naše výchozí pozice, tak i systém postupného zvyšování objemů přímých plateb. A pravda je, že uspokojivé řešení tohoto problému je nyní doslova na dosah ruky.

Nepochybujeme o tom, že i stávající členské státy EU jsou si velmi dobře vědomy příležitosti, která se nám naskytla. Máme totiž šanci vytvořit zcela novou Evropu, založenou na principech vzájemné důvěry, partnerské spolupráce a stability.

Autoři jsou premiéři Slovenska, Maďarska, Polska a ČR