Češi, psí národ

Jeden a tři čtvrtě milionu. Tolik by mělo žít v Česku psů. Chování svých majitelů značně ovlivňují. Přinášejí radost, ale i omezení. A lidé si to nechávají líbit. Milujeme psy tolik, že jim promíjíme, co nejsme schopni prominout lidem.

Petr Šebesta žije se svou přítelkyní Evou a její dcerou v malém bytě v Praze 6. Rozhodně nepatří k boháčům. Přesto mají dva psy - pudla a fenu rotvajlera. Petrova přítelkyně rotvajlerku Oxanu v červnu venčila. I když ji měla na vodítku, Oxana skočila do vozovky a přejelo ji auto. Řidič zastavil a Evě vynadal.

Pak nasedl do auta, rozjel se a přejel fenu podruhé. "Měla přední levou nohu zlomenou tak, že měla roztříštěný kosti nad kloubem, zadní pravou nohu zlomenou, levou polovinu pánve celou rozbitou, museli tam dát železnou ploténku, měla vnitřní krvácení, pohmožděnej močovej měchýř a pohmožděný plíce. Naštěstí nic s hlavou. Byla polomrtvá," říká třicátník Petr.

První pomoc dostala Oxana v Praze Libuši, kde Petrovi doporučili převoz do nemocnice do Brna. Nabídli mu sanitku za pět tisíc korun, ale on se rozhodl, protože to pro Oxanu "bylo z psychického hlediska lepší", že ji tam odveze sám. Oxana prodělala řadu operací. Sice chodí, ale do smrti bude na jejím pohybu znát, co prodělala. První operace stála 6000 korun a za dva dny v nemocnici zaplatil Petr dalších 5500 korun. Za péči v Brně dal 55 tisíc korun. Nicméně nyní bude muset jít Oxana ještě na vyndání šroubů, což zřejmě neproběhne najednou. Celkově Petr očekává, že za záchranu Oxany vydá asi 90 tisíc korun.

"Máš psa, od prvního dne doma vidíš, jak je na tobě závislej, a ty na jeho závislosti začneš být taky závislej. Víš, že jsi jedinej, kdo může tomu psovi pomoct," vysvětluje Petr svoje jednání. "Měl jsem minuty na to se rozhodnout, jestli půjde pod kytky nebo ne. A tam rozhodovaly už jenom a jenom možnosti a její šance. Nikoli peníze, i když byly velký." Prý mu pomohl optimismus doktorů, kteří mu sice neslíbili stoprocentní uzdravení, ale tvrdili, že Oxana nebude mrzák. Na to, aby mohl výdaje za veterinární péči zaplatit, použil našetřené peníze a ještě si musel půjčit.

Petr je jeden z více než 100 tisíc pejskařů v Praze a jeden z mnoha, kteří jsou ochotni udělat pro svého psa téměř cokoli, utratit za něj cokoli. Pes slouží nejenom jako rozptýlení, ale plní i důležitou funkci společníka. Na druhou stranu se dá ovšem vztah člověk-pes popsat jako parazitický. Pes je s nadsázkou řečeno evoluční zázrak, který i díky juvenilnímu chování dokázal unikátní věc - odzbrojit nás, odstranit náš přirozený štít ostražitosti a odstupu.

Přestože je u nás vzhledem k počtu obyvatel více psů než v západoevropských zemích, vztah člověk-pes tu mnoho lidí nezajímá (pokud zrovna médii neproběhne zpráva o nějakém vážném incidentu). Neexistují žádné průzkumy (kromě těch, které si dávají dělat výrobci psího krmení), sociologické studie jsou spíše výjimkou, data o psech nejsou centralizovaná a nefunguje tu žádná zvířecí pojišťovna. Přitom jde o významný fenomén, který ovlivňuje nejen chování, ale i výdaje Čechů: v Česku ročně utratí pejskaři miliardy korun, a co je ještě důležitější, tento trh má velký potenciál.

Co důchodce, to pes

Pes provází člověka odnepaměti. Pro zábavu byl chován už ve starověkých kulturách, rozptyloval šlechtice ve středověku, sloužil jako hlídač či pomocník při pastvě a lovu. Rozmach městského pejskaření, tak jak je známe dnes, je však mladšího data. Kořeny má sice v průmyslové revoluci, ale masovým se stalo teprve v 50. a 60. letech minulého století. Tehdy ovšem byla ještě psí veterinární péče v počátcích a na rozdíl od Západu si většina lidí v Československu mohla nechat o průmyslově vyráběném krmivu pouze zdát.

Další psí boom zde nastal až po roce 1989. Historicky byl v českých zemích vývoj obdobný jako v zahraničí - ve městech byli psi chováni v bohatších rodinách a především kvůli dětem. Jedním z důvodů, který uvádí Milena Lenderová v časopise Dějiny a současnost (1/2005), bylo, že děti se péčí o zvíře učí zodpovědnosti: "Po celé 19. století se pes objevuje v dopisech a kresbách dětí a adolescentů, průvodcem dětství zůstává i v pamětech dospělých. To neštěstí, když se zaběhne - devítiletou Zdeňku Braunerovou žene k psaní potřeba sdělit tuto tragickou zprávu jmenovkyni Havlíčkové do Německého Brodu," píše Lenderová. Když se pes našel, Braunerová nelenila a napsala další dopis: "To ona ví, že já mám Šotečka ráda, a když ho hoši tlučou a já se o něj zastávám, vždy mi říkají Hundsmutter..." Rostoucí láska ke psům však nebránila tomu, že byl pes přibližně do poloviny 30. let minulého století v českých zemích veden jako jateční zvíře.

Když dnes někdo hovoří o počtech psů, většinou uvádí kvalifikované odhady (1,5 milionu až dva miliony). Průzkumů příliš nebylo. Z šetření GfK Praha na vzorku 10 tisíc lidí nicméně vyplývá, že psa má v Česku 41 procent domácností (kočku jen 19 procent, což je oproti západoevropským zemím málo). Vzhledem k tomu, že v ČR je 4 270 717 domácností (podle sčítání lidu v roce 2001), mělo by tu žít 1 750 994 psů. Ve srovnatelné Belgii je 1 064 000 psů a v Rakousku 560 000 (skutečná čísla budou ale vyšší, protože zdaleka ne každý psa přihlásí).

Podle průzkumu provedeného pro německou organizaci Verband für das Deutsche Hundewesen má přitom ve Francii psy 38, v Belgii 37 a v Irsku 36,25 procenta domácností. Naopak nejméně psů žije ve Švýcarsku, kde je má jenom 10, v Řecku 11,25 a v Německu a Norsku 13 procent domácností.

V Česku stejně jako na Západě žije nejvíce psů na venkově - 65 procent (41 procento koček). "Překvapila mě jedna věc, jak je to strašně vyrovnané. Domnívala jsem se, že se tam objeví skupiny, které budou mít víc psy než jiné, ale je tam jenom jedna logická vazba - že u vesnických domů žije víc psů, což by nemělo být až tak překvapivé," říká Dana Velíšková z GfK Praha, která zpracovávala data o psech.

V českých městech se stačí ráno a večer rozhlédnout po ulicích a v parcích, aby si člověk uvědomil jednu věc - pejskaření je rovnostářská záležitost. Venčit psy chodí zástupci všech věkových a sociálních skupin. A průzkum GfK Praha to potvrzuje. Nejméně chovají psy lidé s příjmy do 5500 korun (39 procent) a nad 11 501 korun (37 procent). První z toho důvodu, že nemají dostatek peněz, druzí proto, že nemají čas. V ostatních příjmových skupinách se pejskaření pohybuje okolo 43 procent. Z průzkumu také vyplývá, že co domácnost nepracujícího důchodce, to pes. Nepracujících důchodců je ve společnosti 21,9 procenta, přičemž mají 23 procent psů. Nejvíce chovají psy lidé nad 35 let.

Nezájem o zjišťování exaktnějších dat o psech či o sociologický průzkum fenoménu pejskaření jako by odrážel chybějící centralizaci dat na úrovni větších měst. Zjistit relevantní číslo o počtu přihlášených psů v Praze znamená obrátit se na všech 57 městských částí. Podobné je to v Brně. Z takto získaných údajů vyplývá, že v Praze je 87 667 přihlášených psů, v Brně 28 699, v Ostravě 27 500. K tomu je ovšem třeba připočíst přibližně 30 procent nepřihlášených zvířat, abychom se dostali k realističtějšímu odhadu skutečného stavu. Na Prahu potom připadá necelých 114 tisíc, na Brno 37 300 a na Ostravu 35 750 psů. Pro srovnání, v Bruselu je legálně přihlášených 58 000 psů (skutečný počet ale bude vyšší) a ve Vídni 49 856 (podle různých odhadů by mohl být počet až sto tisíc).

Kromě pozorování venčících pejskařů je ještě jeden způsob, jak kdokoli může zjistit, že ve městech je skutečně hodně psů - každodenním kličkováním mezi psími exkrementy. Pocit, že Praha je "pokálenější" než jiná města západní Evropy, nebude daleko od pravdy. Jenom pro představu, psi ve Vídni "vytvoří" 30 tun exkrementů denně. To znamená, že v Praze musí být toto číslo mnohem vyšší. Například na Praze 7 (2596 přihlášených psů) jenom z chodníků seberou za jeden měsíc 1,12 tuny exkrementů. Podobnou zkušenost mají i v Praze 8. Jeden týden vyčistili Karlínské náměstí (asi 250x100 metrů) a za další týden se tam objevilo "nových" 50 kilogramů exkremetů.

Větší část z poplatků za psy jde proto na úklid pokálených prostranství. Nejsou to malé částky. V Praze bylo loni vybráno okolo 50 milionů korun. Z toho městské části musely odevzdat 25 procent pražskému magistrátu (ten zřídil například psí útulek) a se zbytkem hospodařily. V Brně bylo vybráno necelých 13 milionů korun.

Tisíce za léčení

Gerymu je sedm let, je to boxer a má nádor na mozku. Lenka Jeřábková drží Geryho na vodítku. Sedí v čekárně veterinární nemocnice AA-Vet na pražském Zahradním Městě a čeká, až jí doktor Hanuš Velebný donese recept. Jeden z mnoha.

Gerymu způsobuje nádor epilepsii, takže dostává prášky i na tuto nemoc. Ze všech léků, které bere, se ale navíc počurává - takže další prášky. Lenka Jeřábková pracuje jako sekretářka a pes ji měsíčně, včetně krmení, vyjde na šest tisíc korun.

"V šest ráno a večer mu musím dávat prášky. Prakticky nikam nemůžu. Nikdo nechce Geryho hlídat, protože se bojí, že by se mu mohlo něco stát. Možná by mu pomohla operace v Německu, ale stála by 80 tisíc a na to nemám... Možná kdybych měla jistotu, že se vyléčí, ale tu vám nikdo nedá," říká Jeřábková.

Doktor Velebný má podobných pacientů celou řadu. Je spolumajitelem veterinární nemocnice AA-Vet, která patří k největším v Česku. Pracuje v ní 11 doktorů, sedm sester, tři recepční, provozní a uklízečka. Denně provedou tři až šest operací. Ročně uskuteční 20 tisíc ošetření.

Když už se člověk dostane se psem do nemocnice, musí se připravit na to, že účet může jít do tisíců, protože obvykle jde o vážnější případy. Například operace páteře, na které se doktor Velebný specializuje, stojí 17 až 22 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že neexistuje zvířecí pojišťovna, vše se musí platit hotově.

Ceny v Česku však stále nejsou na úrovni západní Evropy: "Vím, jak to chodí v Británii, ve Francii a v dalších zemích, kde je ošetření nákladnější. K veterináři chodí buď lidi, kteří na to mají, nebo až když má zvíře opravdu problém. Tady je zvykem chodit s každou bulkou, s každým lupnutím," tvrdí Velebný, který sedí na lavici v denní místnosti v budově, kde veterinární nemocnice sídlí.

Na druhou stranu, s každým "lupnutím" chodí k veterináři lidé ve městech. Na venkově je situace odlišná. Pes není většinou vnímán jako člen rodiny. Obvykle plní funkci hlídače. Navíc venkov je chudší než města, takže zde lidé váhají investovat do zvířete takové peníze. Velebný tvrdí, že vesnických pacientů nemá mnoho. Většinou jejich zájem skončí už po telefonu, když jim řekne ceny.

"To je otázka hodnot. Pro někoho je to nejlepší kamarád a absolutně nevidí důvod, proč by měl pochybovat," říká Velebný s tím, že v praxi zdaleka neplatí předpoklad, že lidé, kteří evidentně mají peníze, jsou ochotni je vydat za léčení svého psa, a naopak mnozí se raději zadluží, než by svému miláčkovi odepřeli pomoc.

"Viděl jsem tady spoustu lidí, na kterých je vysloveně vidět, že na to ty peníze nemají, ale ani nemrknou a řeknou: Nemáme nad čím přemýšlet, to je jasná věc." Jan Šavrda je dalším z 2500 veterinářů v Česku. Má ordinaci v šestitisícových Roztokách u Prahy. Denně ošetří přibližně 20 případů. V databázi má 3000 psů, kteří u něj byli alespoň jednou. Aktivně k němu chodí asi tak tisíc z nich. "Tady je to podobný Praze. Pes je pro většinu lidí součástí rodiny, je to společník, takže jsou za něj ochotni utratit první poslední. Ale na druhou stranu, najdou se i takoví, pro které je 150 korun za očkování proti vzteklině příliš," říká Šavrda. Podle něj vyjde základní veterinární péče o psa (očkování, odčervení) ročně na 1100 až 1500 korun. Tento údaj je důležitý, protože podobně, jako to je s počty psů, neexistuje žádné číslo, kolik lidé za psy ročně utratí. Pokud by existovala pojišťovna, data by byla k dispozici, ale zdá se, že nikdo po pojišťovně příliš netouží - veterináři se obávají nárůstu papírování, dohadování o platby a kontroly cen a lidé by asi nebyli ochotni platit tisíce korun ročně za prevenci.

V Česku je podle průzkumu GfK Praha 1 750 994 psů. Pokud od tohoto čísla odečteme 30 procent psů, kteří k lékaři nechodí (podle veterinářů nejvyšší odhad), a výsledek vynásobíme 1300 korunami (průměrné náklady), zjistíme, že lidé jenom za nutnou péči utratí 1,6 miliardy korun ročně. K tomu je ovšem nutné připočítat vyšetření, léky, operace a podobně, což může být další jedna miliarda. Celkově by tedy Češi ročně mohli u veterináře podle střízlivých odhadů nechat 2,5 miliardy korun.

Obliba drahého krmení

James Spratt ze Cincinnati v Ohiu netušil, co způsobí, když v roce 1860 připravil a začal vyrábět z pšenice, řepy, další zeleniny a hovězí krve jakési psí suchary a začal je v Londýně (kde nápad dostal) prodávat. Šlo o první průmyslově vyráběnou psí stravu. Jmenovala se Spratt's Patent Meat Fibrine Dog Cakes. Netrvalo to dlouho a Spratta začaly ve výrobě psí potravy následovat další firmy. I když byl zájem velký a průmyslově vyráběné krmení pro psy se už tehdy dobře prodávalo, skutečný rozmach nastal až po druhé světové válce.

Do Evropy tento druh potravy dorazil již na počátku minulého století, ale do bývalého Československa vtrhl až po roce 1989. Už jenom z tohoto důvodu zaostáváme za vyspělým světem. V USA používá pro krmení psů průmyslovou potravu 90 procent lidí, v Británii 70 procent, v dalších západních zemích 60 procent a v Česku zatím jenom 30 procent.

"Ve vyspělých zemích jsou jiné tendence. V Čechách jsme si všechno dělali sami, stloukali věci, opravovali věci, vařili žrádlo pro psy sami doma... Když mluvíte - a to mám z výzkumu týkajícího se koček - s majitelkami koček, tak většina věří tomu, že to, co zvířeti připraví, je hodnotnější než průmyslově vyráběné žrádlo," tvrdí Velíšková. Ovšem pravda je opačná. Používání průmyslového krmení je nejenom jednodušší, ale je lepší i pro zvíře. Jak tvrdí Velebný, kdybychom jedli podobně vyváženou stravu my lidé, byli bychom mnohem zdravější: "Jenom za dobu mé veterinární praxe se stáří psů prodloužilo o čtyři pět let - a to pravděpodobně souvisí právě se zvýšeným užíváním komerčních diet. Samozřejmě i s lepší lékařskou péčí, ale hlavně s krmením."

"Ve stravovacích návycích jsou lidé mnohem konzervativnější a zavádění nových trendů nemá tak bezprostřední efekt. Podobné je to u zvířat. Lidé vnímají zvíře jako člena rodiny, kde fungují pro všechny nějaké zaběhlé stravovací návyky. Panuje tu řada předsudků, takže je velice těžké naučit lidi používat něco jiného," říká Jana Jeřábková z Nestlé Purina PetCare, jednoho z největších výrobců psího krmení na světě.

Podle odhadů se v Česku ročně prodá 80 tisíc tun psího krmení. Vzhledem k tomu, že kilogram stojí průměrně 25 až 30 korun, Češi zřejmě utratí za krmení okolo dvou miliard korun ročně. Do deseti let by se mohlo množství prodaného krmiva zdvojnásobit.

I trh se psím krmením se ovšem proměňuje - lidé například postupně přecházejí z "mokrého" psího krmení v konzervách na suché granule. Motivace výběru jsou zde pouze psychologické - "mokré" krmení evokuje vařené jídlo, které lidé byli zvyklí psům dávat, a proto se s ním na nových trzích vždy začíná. "No, není to totéž. Suché granule vycházejí mnohem levněji, protože v konzervě je sedmdesát procent vody, takže za pocit, že dává čerstvé maso, člověk platí i za vodu. Co se týká výživné hodnoty, je to totéž," říká Patrik Banas, kolega Jany Jeřábkové. Jedinou specialitou českého trhu oproti "novým" trhům střední a východní Evropy je to, že Češi si libují v prémiovém, tedy dražším a kvalitnějším krmení.

Láska až za hrob

Někde jsou náhrobky z mramoru. Dají se na nich číst jména jako "Terrynek Šmíd", "Ritunka" či "Betynka Poláková". Na hrobech rostou okrasné dřeviny a na květiny zdobící hrob byl několikrát rozsypán i popel bývalých páníčků. Tak vypadá hřbitov v pražských Bohnicích, který buduje Pavel Lukáš. Už nyní je zde asi 1600 "pietních míst", upomínajících nejen na psy, ale i na kočky, králíčky či fretky.

Lukášův projekt není jen obyčejný hřbitov pro zvířata: na každém hrobě je zasazena dřevina rostoucí v naší zeměpisné šířce (je v ceně pohřebného, nejlevnější pohřeb, pro zvíře do 10 kg, stojí 3500 korun). Zhruba třetinu "zákazníků" tvoří cizinci. "To není o utrácení. Oni si uvědomí, že zasadí i okrasnou dřevinu. Chtějí se na něčem podílet. Chlubí se tím... věří, že pejsek se reinkarnuje do stromu. Prvně rozkvete magnolie: jé, pejsku, ty sis na nás vzpomněl, říkají," vysvětluje Lukáš.

Psi nám učarovali tak, že se k nim dokážeme chovat jako k lidem. Stará rčení o "počasí, do kterého by psa nevyhnal" či přirovnání "zpráskat jako psa" ztratila dnes svůj význam. Polidštili jsme si psy tak, že doufáme, že se s nimi setkáme i na tom druhém a lepším světě (tedy pokud věříme, že existuje). Máme je tak rádi, že za ně ročně utratíme více než čtyři miliardy korun. A to v této částce nejsou započítány další výdaje za náhubky, vodítka, gumové kostičky či návštěvy kadeřnických salonů.

"Rozluštění tajemství sympatií člověka k psímu rodu musíme hledat v tom, jak psi vypadají a jak se chovají. Člověk psa nezavrhuje, jen k němu cítí jakési do podvědomí zatlačené freudovské pohrdání, provázené silným komplexem viny, z čehož psi jako celek dokážou pořádně těžit... Ano, psi jsou manipulativní a chovají se jako příživníci - ale jsou zároveň krásní, fascinující," napsal v knize Pravda o psech chovatel Stephen Budiansky.

Podle něj je láska člověka ke psu plná mýtů a omylů, čehož psi využívají. V průběhu tisíciletí se, samozřejmě nevědomě, naučili zbavovat lidi přirozené obezřetnosti a odstupu. Pomáhá jim k tomu jejich nedospělost, juvenilní chování. Psi jsou jednoduše řečeno na rozdíl od vlků až do smrti mláďata. "Psi úspěšně využívají citového vztahu rodič-dítě. Simulují děti, pro starší lidi třeba zastupují vnoučata. Pes je dětsky oddaný a stále se chová jako mládě," tvrdí biolog Stanislav Komárek "Ve zvířecím světě to je taková specifická vlastnost. Řekl bych že unikátní."

Pro osamělé lidi či děti je pes obvykle důležitý společník či partner, a tak mu jsou často přisuzovány i lidské vlastnosti a schopnosti. Lidé zacházejí tak daleko, že na psy přenášejí i jisté sociopsychologické stereotypy, viz například oblíbené trumfování o čistotě a stáří té které rasy.

Pes je důležitým průvodcem lidí, většina pejskařů na své miláčky nedá dopustit a je ochotná jim dopřávat totéž co sobě. Mnohdy jsou k nim laskavější a shovívavější než k vlastnímu partnerovi a dětem.

"Zubaře odložíš, víš, co se může stát. Pes ale neumí říct, kdy ho něco bolí, je bezbrannej, tak s ním chodíš na běžný kontroly. Sám jdu k zubaři, až když mě to bolí," popisuje vztah vášnivého pejskaře k jeho psovi Petr Šebesta. "Nejsem sám k sobě tolik zodpovědnej jako k psovi."

FRANTIŠEK ŠULC

obsah | publicistika