Zahubí svoboda literaturu?

Hned na začátku devadesátých let jsem napsal -v tom čase to znělo ještě trochu provokativně - že spisovatelské povolání sestoupí na jednu z nejnižších příček společenského žebříčku a že literatura se octne v naprosté izolaci.

To prvé je už dávno docela samozřejmé, ale ten druhý soud považuji dnes za zbytečně příkrý: není to naprostá izolace, jen komunikace s velice maličkou obcí čtenářů. Žijeme v čase bavičství, v centru kultury dnes není literatura, nýbrž televizní seriály a muzikály, nemluvě už o veřejném a privátním voyeurství, a z románů jen ty snadno adaptovatelné do scénářů.

Kdosi na konci devadesátých let pravil, že nezájem, jaký literaturu postihl, je následkem toho, že se z ní vytratil "původní příběh, verifikovatelný životem". Srozumitelněji řečeno, že literatura už nezobrazuje život, jak jsme na to byli dosud zvyklí v takzvané realistické literatuře. Jenže klasiky středoevropské literatury, jíž jsme dnes už zase součástí, jsou takoví autoři jako Robert Musil, Hermann Broch, Thomas Bernhard, Max Frisch a samozřejmě Franz Kafka, autoři, pro něž platí, že literatura nezobrazuje skutečnost, ale přemýšlí o ní, přemýšlí prostřednictvím příběhů, což už nejsou žádné realistické obrázky, ale vynalézavé nástroje uzpůsobené k prozkoumávání lidské existence.

Taková literatura nemá dnes mnoho čtenářů, protože ti v ní nenajdou postavy, s nimiž by se mohli anebo dokonce chtěli ztotožnit (kdo ze čtenářů by prahl po tom osvojit si životní know-how kafkovských postav, tak vzdálených světu kafkovských suvenýrů?). Postavy, s nimiž by se mohli či dokonce prahli ztotožnit, najdou dnes čtenáři už jen v literatuře konzumní a komerční, do níž se pohotově transformoval někdejší realistický proud.

Nezájem většiny čtenářů - vyvolaný navíc ještě i boomem nových médií a svobodnou publicistikou, jejíž pohotovosti román prostě nemůže konkurovat - uvrhl literaturu do zdánlivé bezvýznamnosti, ale rozhodně ji nezahubil. Jedním z charakteristických rysů literatury totiž je, že se vždycky pohybuje v nebezpečné zóně, ba přímo na hranici přežití, to je prostě osud literatury, a jestliže v nesvobodě je talentovaný autor násilím vehnán v pokušení kolaborovat s mocí a tak se zahubit, tak ve svobodné společnosti je zas v silném pokušení kolaborovat s "příběhem verifikovaným životem", což může být třeba televizní seriál nebo lechtivý muzikál, protože "životní verifikací" jsou teď u nás holt peníze.

Takže kvalitní literatura je jak v nesvobodě, tak ve svobodě odsouzena přežívat na okraji, jestliže se nechce sama zahubit (a výjimky tu jen potvrzují pravidlo, například "zlatá šedesátá", čas rozkládajícího se mocnářství je vždycky fantasticky příznivý literatuře). Přičemž oním "okrajem" může být v nesvobodě i kriminál nebo pracovní lágr, což je přece jenom mnohem ošklivější než jedna z nejnižších příček společenského žebříčku ve svobodné společnosti. Shrňme: svoboda nezahubí literaturu, ale může zahubit i některé mimořádně talentované autory, a to dokonce i ty, kteří třeba dokázali odolat v nesvobodě, tam totiž patřili k ohroženému, ale tím semknutějšímu společenství, kdežto ve svobodě je každý už jen sám za sebe.

Rozhlížejíce se po našem každodenním životním provozu můžeme mít třeba pocit, že není nic zbytečnějšího a nicotnějšího než román. Rozhodně nám neposlouží jako manuál životních úspěchů, i když to může být třeba záludně uvedeno na obálce: Georges Perec, Život návod k použití. Přesně tak, není nic záludnějšího než román. Už nemůžeme chodit spát s jeho postavami, abychom je pak příští večer nalezli zase tam, kde jsme je předešlého večera před usnutím opustili. A taky už nebudou k naší potěše žít za nás půvabná soužení a milostné zlotřilosti. Tyhle miloučké postavičky už dávno odcupitaly do televizních seriálů.

A možná se jednou objeví opravdu geniální scenárista, který udělá z tak hloupoučkého žánru, jakým televizní seriál je, něco obdivuhodného, tak jak to kdysi dokázal geniální Dostojevskij s kolportážním románem. A to pak možná bude konec románu. Ale v našem světě je zatím román cosi naprosto nezastupitelného. Fenomenologii románu věnoval Milan Kundera knihy esejů, z nichž už je ledasco dostupné v českém překladu, takže na to odkazuji. Za sebe bych jen dodal svůj čtenářský zážitek: román mě provází (počínaje Hrabětem Monte Christo až třeba po Fowlesova Mága či už zmíněný Perecův Život návod k použití) jako jakýsi šestý, intuitivní smysl, který mi ovšem slouží k čemusi, co zatím nedokážu pojmenovat. Ve svobodném společenství se román zhostil celospolečenského poslání a smí se teď soustředit na to jediné a nejpodstatnější, čím má žít literatura. Dobrý den, pane profesore. (Tím zdravím literárního historika profesora Aleše Hamana, s nímž vedu na to téma dávný spor.) Na rozdíl od Vás, pane profesore, si stále ještě myslím, že svoboda je pro spisovatele životodárným statkem a absolutní svoboda absolutním štěstím. Samozřejmě ne štěstím konzumním, naopak, romanopisec ve svobodné společnosti se bude muset smířit s tím, že jest mu žít velice, velice skromně. A taky si nemyslím, že by svoboda redukovala literaturu na hru se slovy, i když hra musí být vždy v literárním textu přítomna jako jeden ze základních tvárných principů. A možná také z toho důvodu, aby trochu odlehčila té opravdové bolesti a úzkosti, kterou musí, a to si troufám zdůraznit, každý skutečný román vždycky nést, protože je vždycky výpovědí o lidské existenci, o tom nejbolestnějším a nejúzkostnějším, čím je nám žít. Ano, literatura je vedle filozofie a náboženství další z těch sisyfovských zbraní vůči hrůze lidského údělu, ukončeného smrtelnou propastí. Takže psaní románů není žádnou hrou pro volná nedělní odpoledne. A proto jsem taky přesvědčen o tom, že žádnému romanopisci neuškodí, když se hodně umaže od života, než se definitivně usadí u psacího stolu.

Svoboda nezahubí literaturu, jen ji přivede k jejímu skutečnému údělu a k jejím (čtyřiceti či padesáti) čtenářům. Přičemž jedním z té čtyřicítky či padesátky by mohl být i ten krutý a zároveň milosrdný Bůh, který nás sice uvrhl do úzkostného lidského údělu, ale zároveň nám dal možnost číst nebo i psát romány.

JIŘÍ KRATOCHVIL, SPISOVATEL

obsah | publicistika