StB zůstává ve stínu

Na počátku března tomu budou tři roky, kdy byl přijat zákon o zpřístupnění svazků někdejší státní bezpečnosti (č. 107/2002 Sb.). Splnil tento zákon svůj účel? Víme dnes o komunistické tajné policii více než dříve?

Zákon číslo 107 vypadal v době, kdy byl přijat, téměř jako revoluční čin. Zatímco podle dřívějšího zákona z roku 1996 se mohli se svazky tajné policie seznámit jen ti, na něž byly vedeny, nová norma umožnila, že kdokoliv může dostat ke studiu svazek kteréhokoliv tajného spolupracovníka StB. Jejich oficiální seznam pak ministerstvo vnitra muselo do roka vydat tiskem a na elektronických nosičích.

Vydání oficiálních "Cibulkových seznamů" v březnu 2003 vyvolalo velkou diskusi - jednu z mála, která v souvislosti se zákonem proběhla. Kritici ministerstva vnitra začali poukazovat, že na seznamu chybí desetitisíce jmen. Ty ministerstvo průběžně doplňuje do databáze: později vydaný tištěný soubor doplňků má rozsah 585 stran. Pozornost publika upoutaly také mediálně přitažlivé soudní spory několika celebrit (Jiřina Bohdalová, Vratislav Kulhánek) o to, zda byly, či nebyly evidovány oprávněně. I ti, kteří se museli spokojit s horšími advokáty, u soudu většinou vyhráli. Ministerstvo vnitra doposud prohrálo devadesát pět procent sporů tohoto typu (proběhlo jich asi 850).

Široké zpřístupnění materiálů StB k relevantnímu poznání metod a praktik komunistické policie zatím příliš nepřispělo. Historické studie nebo seriózní novinové články, v nichž by byly spisy StB analyzovány a interpretovány, téměř neexistují. Jak si to vysvětlit?

Pokřivený obraz StB

Český způsob zpřístupňování materiálů komunistické tajné policie je zdlouhavý a neefektivní. Může za to především špatný zákon a chybějící centrální instituce, která by se touto problematikou zabývala.

V zákoně č. 107 najdeme několik velmi dubiózních ustanovení. Zřejmě nejpochybnějším je způsob, kterým se vypořádává s důstojníky státní bezpečnosti. O jejich personální (kádrové) spisy nemůže požádat kdokoliv, ale pouze osoba sledovaná, která jejich jméno nalezne ve svém (objektovém) svazku. Teprve pak je jméno příslušníka StB publikováno ve zvláštním seznamu a o jeho spisy může kdokoliv požádat.

Tento postup konzervuje pokřivený obraz StB. Zatímco jména tajných spolupracovníků - tedy lidí, z nichž mnozí ve skutečnosti s StB nijak nespolupracovali, spolupráci se vyhýbali nebo k ní byli přinuceni vydíráním či zastrašováním jsou plně zveřejněná, jména skutečných strůjců totalitního zla - pracovníků tajné policie - zůstávají ve stínu. Na seznamu agentů tak najdeme 85 tisíc jmen, na seznamu pracovníků StB je zatím 108 lidí.

Dalším zásadním nedostatkem zákona je, že neuvádí žádnou lhůtu, do níž musí být spis zpřístupněn. Odpověď, zda byla osoba evidována a zda se její svazek zachoval, by měla být žadateli poskytnuta do devadesáti dnů, na samotný spis však v mnoha případech čeká léta (doposud nebyly vyřízeny všechny žádosti z roku 2002). Ministerstvu vnitra, které spravuje většinu spisů, se zatím nedařilo plnit ani onu zákonnou devadesátidenní lhůtu a mnohým žadatelům přišla místo odpovědi omluva. Úředníci se hájí, že jsou zavaleni požadavky a že jejich vyřízení, jak říká zástupce ředitele odboru archivní a spisové služby MV Pavel Brunnhofer, "neurychlí, ani kdyby se zbláznili". Soucit s úředníky zavalenými žádostmi by nám však neměl bránit, abychom si položili zásadní otázku: Je normální, aby ministerstvo vnitra porušovalo zákon?

Práce do roku 2105

S dodržováním zákona má ostatně problém nejen ministerstvo vnitra, ale také Úřad pro zahraniční styky a informace, který zdědil svazky bývalé 1. správy SNB, tedy komunistické rozvědky. Přestože je v zákoně celkem jasně uvedeno, že má být zveřejněn seznam všech objektových svazků, současná česká rozvědka odtajnila pouze soupis těch objektových svazků, které se týkají "českého (sic) exilu".

O tom, jakým tempem postupuje odkrývání svazků StB, výmluvně svědčí několik statistických údajů. Během minulého roku zpřístupnilo ministerstvo vnitra 508 svazků o rozsahu zhruba 160 tisíc stran. Od roku 1997 si zájemci mohli prostudovat 4478 svazků. Bude-li věc pokračovat touto rychlostí, pak budou všechny svazky - dochovalo se jich asi 55 tisíc - zpřístupněny zhruba za sto let.

Existuje ovšem i jiná cesta, ta, kterou zvolily všechny sousední postkomunistické země: vytvořit samostatnou instituci, v níž se soustředí rozptýlená svazková agenda komunistické policie a která se bude věnovat výhradně jejímu průzkumu a zpřístupňování. Toto řešení bylo před třemi lety ve hře i u nás: poslanci pravicových stran předložili ve sněmovně návrh zákona o zřízení Institutu pro dokumentaci totality. Proti návrhu se vytvořila široká fronta odpůrců: mezi obránce statusu quo se zařadila vláda, jednotlivá ministerstva, Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu, tajné služby, archiváři a ad hoc vytvořená lobby historiků. Ti dokonce sepsali petici, v níž plánovaný institut přirovnali k někdejšímu Ústavu marxismu-leninismu: prý půjde jen o neefektivní a neprůhlednou státní instituci, která bude stát půl až jednu miliardu korun a "kvalifikované vědecké práce" bude moci produkovat až za 10-15 let. Historiky z Ústavu pro soudobé dějiny, snažící se všemi prostředky zamezit vzniku konkurence, v demagogii předčil snad jen tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross, který v rozpravě při prvním i druhém čtení v Poslanecké sněmovně dramaticky prohlásil, že vznik institutu a s ním spojené stěhování dokumentů by na 2-3 roky zabránilo vyšetřování zločinů komunismu. A tak institut v parlamentu neprošel.

Účelovost argumentů odpůrců zřízení Institutu pro dokumentaci totality je patrná při srovnání s praxí sousedních zemí, kde velmi podobné úřady existují. Prvním byl v roce 1992 německý Úřad spolkového zmocněnce pro dokumentaci Státní bezpečnostní služby bývalé NDR, známější podle svého prvního ředitele jako Gauckův úřad. V roce 1998 vznikl a o dva roky později začal fungovat v Polsku Institut paměti národa. Na Slovensku od roku 2002 existuje Ústav pamäti národa.

Český nezájem kriticky zpracovat dokumenty tajné policie totalitního režimu vynikne zvláště ve srovnání s Německem a Polskem. Gauckův úřad má přes snižování stavů v posledních letech více než 2300 zaměstnanců a roční rozpočet asi sto milionů eur. I ve skromnějším polském Institutu paměti národa pracuje 1200 osob. Obě instituce mají ve všech velkých městech pobočky, které poskytují stejný servis jako ústředna. Kromě zpřístupňování dokumentů občanů provádějí vlastní vědeckou činnost, vydávají odborné publikace a periodika, pořádají mezinárodní vědecké konference. Naproti tomu v odboru spisové a archivní služby českého ministerstva vnitra pracuje něco málo přes sto lidí, kteří se nezabývají zdaleka jen zpřístupňováním svazků, ale další širokou agendou sahající od provozu archivu ministerstva přes skartační řízení v resortu až po různorodé správní úkony.

Žádnou vědeckou či publikační činností spojenou se svazky StB se odbor nezabývá. Zpřístupněné svazky je možno studovat pouze na jednom místě, které je navíc absurdně umístěno na periferii Pardubic (prý proto, že Pardubice mají dobré vlakové spojení a je tu nízký nájem).

O tom, že i skromněji koncipovaná instituce je lepším řešením než česká praxe, svědčí slovenský Ústav pamäti národa, který dnes vede bývalý federální ministr vnitra Ján Langoš. Ústav, v němž pracuje 70 lidí a který má rozpočet 48 milionů slovenských korun ročně, uveřejnil na internetu naskenovaný originál registračních protokolů StB (zatím pro krajskou správu Košice), čímž odpadly chyby a překlepy vzniklé v Česku při jejich přepisování (ředitel odboru archivní a spisové služby Jan Frolík odhaduje chybovost na 5-7 %, což je podle něj "běžný průměr u takto rozsáhlých evidencí").

Vzhledem k tomu, že Ústav pamäti národa není právním nástupcem žádné totalitní instituce, odpadly také směšné právní spory o oprávněnost evidence: bývalý spolupracovníci StB prostě nemají koho žalovat. Ústav také začal vydávat vlastní časopis, který se problematice svazků StB systematicky věnuje.

Zpřístupňování materiálů po bývalé StB u nás z mnoha důvodů vázne. Příslušné dokumenty jsou v držení několika úřadů (ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti, Úřad pro zahraniční styky a informace), které nemají dostatečné personální kapacity na zpracování této agendy. Úředníci plní jen se zpožděním a rutinně to, co jim ukládá zákon. Publikační a vědeckou činnost nevykazují a svým přístupem brání výzkumu nezávislých badatelů (vědecká práce je organizována systémem grantů, které mají předem pevně stanovené datum ukončení - těžko tak někdo může žádat o podporu svého výzkumu, když neví, zda dokumenty dostane za dva, nebo čtyři roky). Zpřístupňování je málo transparentní, podle řady indicií nejsou vždy poskytnuty celé dokumenty. (Zvláštní otázkou je znečitelnění osobních údajů, které místy nabývá groteskních forem: historiku Pavlu Žáčkovi horliví úředníci například v jednom dokumentu zakryli tváře Panny Marie a Ježíše na pohlednici z Lourdes).

Od prvního ledna začal platit nový archivní zákon, podle kterého se na dokumenty StB nevztahuje třicetiletá lhůta pro zpřístupnění ani ochrana osobních údajů. Zda se tímto způsobem podaří zvětšit prostor pro badatele, ukáže až budoucnost. V každém případě by však měl být zákon o zpřístupnění svazků urychleně novelizován tak, aby umožnil všem seznamovat se v co nejkratší lhůtě se všemi dokumenty bývalé StB, zejména s těmi, které vypovídají o kariérách jejích pracovníků. Na pořad dne by se měl také vrátit návrh na zřízení samostatné instituce zabývající se komplexně touto problematikou. Jinak bude naše poznání důležité součásti totalitní minulosti stále útržkovité.

PETR ZÍDEK

obsah | publicistika