Cyril Svoboda: Co by nás poškodilo, nepodepíšeme

Boj o podobu evropské ústavní smlouvy se přiostřuje, stejně jako diskuse o jejím smyslu. Na domácím politickém poli je tato debata často vedena nevybíravými populistickými metodami. Proto považuji za vhodné odpovědět na několik námitek, které se ozývají z úst takzvaných eurorealistů.

Občanští demokraté říkají, že ústavní smlouva jako celek navozuje bez ohledu na svůj obsah již svým názvem dojem, že se unie stává jakýmsi státem, že tomu odpovídá například pojmenování evropského ministra zahraničí. Ve skutečnosti je stále mezinárodní smlouvou. Ústavou v pravém slova smyslu být nemůže. Sám název pouze symbolizuje jednotící roli nové smlouvy. Co se týče ministra zahraničí, ani zde pojmenování s sebou nenese vážné nebezpečí. Přesto se i česká vláda zasazuje o to, aby tato funkce byla pojmenována jinak.

Eurorealisté často mluví o tom, že ústavní smlouva může být v budoucnu měněna bez našeho souhlasu. Ve skutečnosti dává národním parlamentům kontrolu nad jakoukoliv změnou. V zásadních změnách bude potřeba ratifikace všech parlamentů, pouze u přenosu způsobu hlasování z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou bude proces lehce odlišný a k přijetí změny bude hlasovat jednomyslně Evropská rada a následně bude moci její rozhodnutí zamítnout kterýkoliv ze všech 25 parlamentů. Nehrozí tedy, že by národní zákonodárné orgány někdo obcházel!

Další výhradou je způsob hlasování v Evropské radě. Principiálně česká vláda nesouhlasí s navrhovaným řešením, které by dalo větší sílu v rozhodování velkým státům. Proto prosazujeme, aby hranice pro kvalifikovanou většinu byla zdvižena tak, aby k přijetí jakéhokoliv návrhu bylo zapotřebí souhlasu 60 % států představujících minimálně 60 % populace, popřípadě, aby rozdíl mezi oběma většinami byl minimální. Hovořit proto nyní o tom, jak se ve smlouvě zhoršuje postavení České republiky, je nesmysl, když není zatím nic dohodnuto. Navíc není relevantní měřit naši váhu v procentech. Země, která by měla dle váženého hlasování třeba i dvacet procent, může být velmi slabá, pokud nedokáže vytvořit koalici s ostatními. A někdy i s třemi procenty hlasů můžeme být velmi vlivní, pokud jsme schopni se dohodnout. Rozhodně vlivnější, než kdybychom měli sto procent a nebyli v unii.

Často také slýcháme o tom, že preambule ústavní smlouvy obsahuje jednostranné vyzdvižení levicově liberálních hodnot. Skutečně musím souhlasit, že podoba preambule vzbuzuje jisté pochyby také u mne, stejně jako kapitola o cílech unie, která poněkud vyzdvihuje cíle sociální. Proto já a také vláda požadujeme v preambuli změny, které by více odrážely kulturní a hodnotovou pluralitu Evropy. Tento postoj sdílíme s řadou států. Přesto je třeba si uvědomit, že zde musí dojít ke kompromisu přijatelnému pro všechny státy s jejich tradicemi.

Podle argumentů občanských demokratů jsou požadavky vlády minimalistické. Opět hloupost. Mandát vlády je poměrně dosti rozsáhlý a obsahuje velké množství výhrad vůči návrhu Konventu. Jsme proti navržené podobě Evropské komise, proti způsobu definice kvalifikované většiny, proti posilování evropské obranné politiky na úkor NATO, vystupujeme proti možnosti ústavních změn proti vůli národních parlamentů. Stejně tak jsme byli vždy proti všem prvkům, které ve smlouvě navozovaly dojem státního útvaru.

Konečně také bývá často namítáno, že čeští vládní politici zastávají jakési přehnaně eurooptimistické postoje, které je vedou k nadšenému souhlasu s každým návrhem, který vzejde z unie. Takový postoj by byl pochopitelně nesmyslný. Do unie jsme nevstupovali z idealistických důvodů, ale proto, že být uvnitř je pro Českou republiku hospodářsky a politicky výhodnější než být mimo. Jakožto plnoprávní účastníci jednání o ústavní smlouvě však samozřejmě hájíme pozice vycházející z našich národních priorit. Pokud bude výsledná smlouva produktem několika zemí, například Francie a Německa, a bude v rozporu s našimi zájmy a požadavky, pak ji jednoduše nepodepíšeme. Předpokládám, že nedojde o víkendu v Bruselu k roztržce a k nevůli ke kompromisu, ale rozhodně takovou variantu nemohu vyloučit.

Závěrem snad jedna poznámka: názorů na budoucnost unie jsou tisíce jak u nás, tak v celé Evropě. Vždy je však třeba mít na paměti cíl, ke kterému chceme dojít. Pokud nikdo nebude ochoten slevit ani o píď ze svých požadavků, tak můžeme rezignovat na ústavní smlouvu, ale i na celou Evropskou unii.

Autor je místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí

CYRIL SVOBODA

obsah | publicistika