Jak "vznikli" Češi

Když v šestém století přišli první Slované do české kotliny, žily tu zbytky germánských kmenů Langobardů a Markomanů. Tito Germáni brzy s novým obyvatelstvem splynuli. Bylo to poprvé, ale vůbec ne naposledy, kdy se do slovanské krve Čechů dostala nějaká zajímavá příměs.

Němci, Maďaři, Rusové, Chorvaté, Slovinci. Také arabští a židovští obchodníci, italští kominíci, vlašští stavitelé, francouzští sloužící, rumunští pastevci. Po každé velké válce pak cizí vojáci, kteří už neměli sílu či chuť se vracet domů. Ti všichni a ještě mnozí další přicházeli v průběhu staletí do českých zemí. Často tu zakotvili a založili zde rodiny. Brzy splynuli s okolím a za dvě tři generace zbylo z jejich původní národnosti jen cizokrajné jméno v matrice. A i to si jejich potomci časem počeštili.

"Díky pestré historii je české etnikum velmi promísené. Genetický základ dnešních Čechů je opravdu rozmanitý. České země bývaly otevřené, a tak zde docházelo ke stykům různých národností mnohem častěji než třeba ve Skandinávii," říká vedoucí Oddělení starších českých dějin Národního muzea Věra Přenosilová. Představovat si, že všechny Čechy spojuje krev nějakého dávného stařešiny by bylo pošetilé. "Lidé si někdy myslí, že jsou Čechy, protože jsou potomky praotce Čecha. To je ale samozřejmě jen mytologie," vyvrací jeden ze zdrojů českého národního povědomí historik Dušan Třeštík.

Slované na naše území dorazili ve dvou vlnách - ta první v šestém století, ta druhá na začátku století sedmého. Nešlo o nějaký semknutý rodový kmen, ale o pestrou směsici lidí různého původu. Nalezli tu relativně volný životní prostor. Keltové zde již minimálně 500 let nebyli, českými hvozdy si prodíraly jen zbytky germánských kmenů. Tito Germáni ze brzy rozptýlili mezi nové obyvatelstvo. To bylo poprvé, ale zdaleka ne naposledy kdy slovanská krev Čechů obohatila o nějakou zajímavou příměs.

"Možná by bylo lepší jen říci, že všichni pocházíme od Adama a Evy," snaží se jednoduše vypořádat se složitostí vztahů v české kotlině profesor Josef Žemlička z Historického ústavu AV ČR. Nejtěsnější vztahy měli Češi s Němci. "Ve středověku se vlastně slovo Němec příliš neužívalo. Lidé hovořili o Sasech, Bavořích nebo třeba o Duryncích. Tyto skupiny se objevovaly na našem území už od raného středověku. Přicházeli za obchodem, tvořili doprovod německých kněžen, které se vdávaly za Přemyslovce. Také tu působili němečtí kněží. Ti se ujímali poměrně vysokých hodností biskupů, převorů, opatů. To vzbuzovalo nevůli už u Kosmy, který se domníval, že tak snad ujídají chléb dobrým domácím lidem," vysvětluje profesor Žemlička.

Největší vlna německého obyvatelstva přišla do Čech ve třináctém století. "Nějaký přesný odhad, kolik jich tehdy vlastně bylo, není možný. Mohlo jít o desetitisíce lidí," říká prof. Žemlička. Němci osídlili hlavně nově vzniklá města. Do těchto měst však průběžně proudilo i české venkovské obyvatelstvo. Podle historických pramenů se zdá, že soužití Čechů a Němců bylo relativně bezkonfliktní. Určitou výjimkou je v tomto případě Praha. Například spor o zastoupení jednotlivých národů na pražské univerzitě měl dalekosáhlé důsledky.

Doklady o smíšených česko-německých manželstvích jsou poměrně četné. "Ke sňatkům mezi Čechy a Němci docházelo v minulosti zcela přirozeně. Před svatbou lidé řešili mnohem spíše otázky ekonomické než národnostní. To, zda je někdo Čech, či Němec, začalo hrát roli až v devatenáctém století," dodává Věra Přenosilová z Národního muzea. "V takovýchto smíšených rodinách se pak objevovala česká i německá křestní jména. Usuzovat tedy podle jména na národnost většinou nelze. Když čteme v textech ze čtrnáctého století o různých Konrádech a Hertlících, tak to ještě nemusí znamenat, že to byli Němci. Mohli také třeba přijmout jméno svého kmotra nebo ochránce. A naopak i v německých rodinách se vyskytují jména zcela slovanská," upozorňuje profesor Žemlička.

Josef Jungmann z přistěhovalecké rodiny

Češi a Němci chodili do stejných hospod, nakupovali na stejných tržištích, dokonce ani středověké cechy nebyly rozdělené podle národností. "Co bývalo často oddělené, to byly kostely a kaple. Ale to je pochopitelné, věřící vyhledávali bohoslužbu ve svém jazyce," říká Josef Žemlička Po třicetileté válce vznikaly na vylidněných územích celé německé enklávy. Například Fürstenberkové osídlili své panství kolem Křivoklátu a Nižboru svými lidmi z Německa. Údajně i Josef Jungmann, muž, který má nehynoucí zásluhu o vzkříšení českého jazyka, pocházel z takové přistěhovalecké rodiny.

Panovníky podporovali židovští obchodníci

Češi a Němci žili relativně poklidně spolu. Spolužití s Židy mělo jiný charakter. Ti po staletí měli své místo spíše vedle většinové společnosti. Jejich asimilace začíná vlastně až v devatenáctém století. Silná židovská komunita s vlastní synagogou byla v Praze už v jedenáctém století. Židé si poměrně rychle získali pevné postavení. Už jen proto, že finančně zajišťovali české panovníky.

"Česká knížata nikdy neměla hotových peněz nazbyt. Židovští finančníci a obchodníci jim byli často nápomocni. Ale nemůžeme si představovat, že všichni Židé byli bohatí, to zdaleka ne," uvádí na pravou míru proesor Žemlička. I čeští Židé často čelili násilí, v tom nejhorším případě pak pogromům. Střídavě byli vyháněni a pak zase zváni zpět. "Ale to je pro středověké prostředí typické. Navíc do Čech přicházely tyto nepokoje většinou zvenčí, když se vlna nevraživosti vůči Židům šířila Evropou," popisuje Josef Žemlička.

Horkokrevní Italové v Čechách

V průběhu let se v českých zemích zabydleli i zástupci jiných národností. "Za Rudolfa II. obsadili velkou část tehdejší Prahy Italové. Byla to pestrá společnost umělců všeho druhu - stavitelů, sochařů, malířů a kameníků. Pražští měšťané měli s touto kolonií dost problémy, protože Vlachové byli horkokrevní a často jim sváděli dcery a ženy. Část těchto lidí odešla, když se dvůr přesunul do Vídně, ale mnoho se jich rozptýlilo po našem území. Vždyť některá jejich italská příjmení se u nás dochovala dodnes," vypráví profesor Žemlička.

Pátrat po tom, jestli se nějaký takový podnikavý Ital nevyskytuje i ve vašem rodokmenu, může být docela dobrodružství. Propracovat se až do rudolfínských dob ale není snadné. Směrem proti proudu času hodnověrných pramenů rychle ubývá. Každý, kdo se začne zajímat o historii svého rodu, má velkou šanci, že své předky vystopuje do sedmnáctého století. Po celé devatenácté a část osmnáctého století jsou vedené matriky. Dále mohou badatelům pomoci daňové soupisy obyvatel. Nejstarší je Berní rula z roku 1654. Dál už je to těžší... Je třeba naslepo hledat tu smlouvu, tu dlužní úpis. Výhodu mají ti, jejichž předek byl třeba mlynář nebo rychtář, o potomcích šlechtických rodů ani nemluvě.

"Je to teď obrovská móda hlavně v Americe. Žijí z toho celé firmy. Kdyby si někdo založil společnost, která by pomáhala najít kořeny pro americké Čechy, určitě by na tom vydělal," upozorňuje historik Dušan Třeštík na směr, kterým by se mohla vydat aplikovaná historie.

LUCIE ONDŘICHOVÁ

obsah | publicistika