Jan Zahradil: Malé země budou plakat

Obhájci "ústavní" smlouvy EU často argumentují schizofrenicky. Na jedné straně tvrdí, že "ústava" je pro další fungování rozšířené EU nezbytná. Titíž lidé však jedním dechem prohlašují, že jde o kosmetické úpravy, o pouhé zjednodušení unijních smluv, nikoliv o přelomový dokument. Obě uvedená tvrzení jsou účelová, ani jedno z nich není pravdivé.

EU funguje a mohla by fungovat dál i na stávajícím základě, tedy podle smlouvy z Nice, a to i po svém rozšíření. Žádné zhroucení by nenastalo. Ostatně právě smlouva z Nice umožnila rozšíření EU tím, že stanovila zastoupení nových členů v institucích EU. Nová smlouva není žádnou nezbytností vylepšující fungování EU. V každém případě však přináší předěl v dosavadním chápání evropské integrace, a to jak pojmový (symbolický), tak obsahový.

Symboly superstátu

Pokud jde o symboliku, jsou zde poprvé a zcela příznačně použity termíny "ústava", "prezident" a "ministr zahraničí". Brzy sice zjistíme, že o žádnou skutečnou ústavu, prezidenta ani ministra nejde, pouze se jim tak říká (není to náhodou něco jako klamavá reklama, v EU zakázaná?). A říká se jim tak proto, aby se naznačilo, že něco jako stát se tady právě rodí.

Reálný posun v integraci oproti současnému stavu je v zásadě tvořen kombinací tří závažných změn. Předně se převádějí některé další kompetence z národní úrovně na nadnárodní. Skutečnou revolucí je pak pokus o úplné odstranění jednoho z kánonů evropské integrace - principu "degresivní proporcionality" při hlasování v Evropské radě. Díky tomuto principu byla ve zmíněné instituci až doposud částečně vyrovnávána nevýhoda menších členů EU vůči velkým zemím. A konečně je ve smlouvě kodifikován princip tzv. posílené a strukturované spolupráce. Začteme-li se pozorně do řádků těchto změn ve zmíněné smlouvě a pronikneme-li pod jejich povrch, objeví se nám doposud málo vnímané souvislosti.

Po mnoho desetiletí až doteď byla evropská veřejnost přesvědčována, že posilování nadnárodního charakteru evropské integrace a naopak oslabování národních států je jevem pozitivním. Národní stát je líčen jako semeniště úzkoprsého a xenofobního nacionalismu. Jde o velmi sporné klišé, které jednostranně opomíjí i část pozitivního dědictví, které národní revoluce 19. století Evropě přinesly. Toto klišé je specificky německého původu a pramení pravděpodobně v traumatu relativně krátké a nezvládnuté tradice národní státnosti.

Tvrdí se, že je třeba vytvořit evropský politický národ - či lid - schopný přímo a nezprostředkovaně artikulovat své zájmy, a dávat tak přímou legitimitu celoevropským orgánům a institucím. Nositelem této teorie je úzká vrstva evropských politiků, diplomatů, státní administrativy, manažerů, konzultantů, lobbistů, mediálních, intelektuálních a vzdělaneckých elit. Tato vrstva také nejvíce profituje z prohlubování evropské integrace, své "evropanství" zřejmě skutečně prociťuje a domnívá se, že tak musí smýšlet i zbývající výrazná většina obyvatel členských států EU.

Evropský národ není

Ukazuje se však, že existence evropského politického národa je nadále velkou fikcí, protože k němu nejsou splněny základní předpoklady: společný jazyk, spojující historická zkušenost, společně utvářený typ demokracie a z něj pramenící politická kultura, vnitřně procítěná společná identita. Proto se pod slupkou "federalizace" a "ústavního" řešení EU ve skutečnosti odehrává tvrdý střet mezi jednotlivými národními zájmy. Dnes a denně to lze doložit na průběhu mezivládní konference, kde se stále výrazněji prosazuje velmocenská politika.

Je docela možné, ba pravděpodobné, že evropská "ústavní" smlouva bude nakonec sjednána, podepsána a předložena k ratifikaci. Pro nikoho to však nebude žádné vítězství ani důvod k jásotu. Špatný kompromis je vždy horší než žádný a nemůže představovat dlouhodobé, natož pak "finální" řešení. Je škoda, že právě bezprecedentní rozšíření EU o deset nových členů neposloužilo jako katalyzátor k úvahám o novém uspořádání Evropy - takovém, které by vyhovovalo rychle se měnícímu, pružnému a dynamickému světu na úsvitu 21. století lépe, než pokračování v současném trendu "stále těsnější unie", v níž jsou si ovšem někteří rovnější než jiní.

Autor je místopředsedou ODS a stínovým ministrem zahraničí

JAN ZAHRADIL

obsah | publicistika