Albrightová: Je důležité nezapomenout, kde se člověk narodil

Ve čtvrtek 19. září dopoledne nás v předsálí konferenčního sálu luxusního hotelu jen několik bloků od Bílého domu dostihla asistentka bývalé ministryně zahraničí ve vládě Billa Clintona. ˝Jestli chcete rozhovor, máte šanci za pět minut o přestávce. Dá vám ale jenom čtvrt hodiny,˝ říká rezolutně energická mladá žena. O chvíli později sedíme v čalouněných křeslech v malé místnosti vedle konferenčního sálu.

Proti nám usedá pětašedesátiletá dáma - první žena v historii, která stála v čele americké diplomacie a která na vrcholu své kariéry byla prakticky nejmocnější ženou světa. Na klopě elegantního tmavomodrého kostýmu má připnutou briliantovou brož ve tvaru amerického orla. Hned vedle něj se ale leskne malý kovový český lvíček. Usměvavá a sympatická žena, která v USA žije již 54 let, mluví skvěle česky jen s mírným americkým přízvukem a pouze zřídka se jí na jazyk připlete anglické slůvko.

Dnes, 19. září, moderujete konferenci o T. G. Masarykovi a zároveň se setkáte s Václavem Havlem, který je na poslední návštěvě USA a za několik měsíců opustí funkci. Jak vnímáte Havla jako prezidenta a jako člověka?

Především si myslím, že Havel je skutečně člověkem, který může Masarykovy myšlenky uvést do praxe i dnes. Vždycky jsem si myslela, že on je nejlepší prezident, kterého zpočátku Československo a pak Česká republika v této době mohly mít. On opravdu rozumí a rozuměl tomu, co bylo třeba udělat v tak těžké situaci, která u vás nastala po pádu komunismu. V zahraničí si ho lidé hrozně váží a mě vždycky hrozně mrzí, že si ho neváží dost doma v Čechách. Bez něho by to všechno za ta léta spadlo do takového, jak před chvílí říkal profesor Radim Palouš, provincionalismu. On to po-zdvihl na jinou úroveň. Bez něho by ty roky byly úplně ztracené, ale on to uměl dát dohromady. Vím, že to vůbec nebylo lehké.

Myslíte, že Havel je dnes v zahraničí vnímán jinak než v roce 1990?

Myslím, že ne. Každého hrozně mrzí, že už mu není tak dobře a že nemůže cestovat tolik, jak cestoval. Lidé si ho moc váží a je také dobře, že rozšíření NATO se teď odehraje v Praze. To je pro něj hrozně důležité. Nemůžu mluvit za každého, ale lidé se podle mě dost diví, že si ho Češi dost neváží. V Americe ho má každý hrozně rád a váží si ho, každý se mě na něj ptá. Byla všemožná sympozia, teď naposledy v Minnesotě, a všichni se na něj dívají trochu jako na Masaryka. Najednou tahle malá zem zrodila takového člověka, filozofa, a nerozumějí tomu, co se tam děje.

Co považujete za největší český úspěch za dobu Havlova působení?

Především se podle mě povedl přechod z komunismu do svobodné společnosti, který byl hrozně těžký. To je, doufám, důležité i pro Čechy, ale také pro Američany a Evropu. Celý svět viděl zemi, která prošla hroznou historií a najednou byla stabilní.

Protože pravda je, že Česká republika je stabilní a i rozvod se Slovenskem byl udělaný tak elegantně. Když to srovnáte s Balkánem, každý se na to dívá jako na velvet divorce (sametový rozvod - pozn. red.). Obrovským úspěchem byl váš vstup do NATO a ten byl především Havlovou zásluhou. Když jsme o tom tady mluvili, jestli je to dobrá doba nebo ne, někdo jako Havel sem mohl přijet a ukázat, že budete dobrými partnery, že tomu rozumíte, že víte, co je třeba, a že máte takovou... responsibility, jak se to řekne...

...zodpovědnost.

Zodpovědnost. A on tomu navíc dal morální rozměr, že by bylo úplně spravedlivé, abyste tam byli.

A co považujete za největší problém?

(odmlčí se) Největší problém je politika v Čechách, že lidé nerozumějí, co je vlastně pozice prezidenta, co vlastně dělá premiér, že lidé nerozumějí tomu, co se tam děje. Zvenku, ze zahraničí jsou také vidět ekonomické problémy a skandály nebo dohady kolem Temelína.

Co vás osobně nejvíce zklamalo?

Mě nejvíce zklamalo, že si Češi neuvědomili, jaký dar mají v Havlovi. Není tolik prezidentů, kteří jsou takovou osobností, kteří tomu rozumějí filozoficky a kteří mají tak velké nápady. A to mě opravdu hrozně zlobilo, protože to muselo působit i na něj.

Chystáte se někdy brzy do Česka?

Ano, jedu tam, budu v Praze na summitu NATO.

A soukromě?

No, zatím ne. Ale chtěla bych... Teď píšu knihu, je tam hodně o Čechách. Píšu o celém svém životě, trochu je tam o první republice a mých rodičích, tak až vyjde, přijedu o tom mluvit.

Nedávno jste řekla, že od té doby, co jste začala psát paměti, je na vás každý ve Washingtonu hodný...

To je pravda (směje se). Bojí se, co o nich napíšu. Ale taky budu třeba psát o tom, jak jsem studovala a psala dizertaci o roli československého tisku v roce 1968.

Jak se budou paměti jmenovat?

Ještě nevím. Vyjdou až na jaře, ono to chvilku trvá, protože jsem stará a píšu o celém svém životě a taky o tom, jak jsem byla ministryní zahraničí.

Končí vaše kniha odchodem z ministerstva?

Ne, protože ještě nechci být mrtvá (směje se). Zatím nevím, jak skončí, ale asi bude mít konec dost otevřený, protože ještě pořád dělám dost věcí.

Čím se vlastě nyní zabýváte?

Je toho hodně - mám konzultační společnost The Albright Group, jsem předsedkyní Národního demokratického institutu, učím na Georgetownské univerzitě... děláme toho hodně tady i v Evropě. Píšu knihu, přednáším, je toho hodně.

Jak se cítíte po odchodu z funkce šéfky diplomacie největší světové velmoci?

Ono to nikdy není lehké, protože se mi to hrozně líbilo, ale takový je systém. Navíc mám plno věcí na práci. Ale být ministryní zahraničí USA - pro mě to bylo vždycky zvláštní, protože jsem se tady nenarodila, a vždycky jsem přemýšlela o tom, jak se to stalo, že Madlenka se stala paní ministryní. Opravdu si myslím, že tohle je fantastická země, že se něco takového může stát. Hrozně, hrozně se mi to líbilo, ale pro každého platí, že když je čas odejít, tak je čas odejít.

Nemáte chuť se do politiky vrátit?

Nevím. Není žádná lepší práce než to, co jsem dělala. Ale uvidíme.

Před časem se objevovaly spekulace, že byste se mohla stát Havlovou nástupkyní v úřadu českého prezidenta. Tehdy jste to odmítla, jak se na to díváte nyní?

Stejně. Jsem Američanka, a i když jsem se narodila v Čechách a Čechy mám hrozně ráda a ráda tam jezdím, myslím, že je potřeba někdo, kdo žil a žije v Čechách. Myslím, že když tam někdo celou dobu nežil, opravdu nerozumí tomu, co všechno na vás působilo. Já to můžu vidět jenom zvenku. Ale vždycky chci pomoct, protože je hrozně důležité nezapomenout, kde se člověk narodil. A i když tak mluvím s prezidentem Havlem... myslím, že je plno rozdílů mezi námi, ale jeden je, že já jsem vyrostla tady, a člověk opravdu myslí, vidí věci jinak. Je hrozně potřebné, aby člověk prožil všechny ty věci, které se vám staly. Já jsem o nich psala, mluvila, ale nebyla jsem tam.

Mluvíte o pomoci České republice. Jak daleko se dostala vaše iniciativa pomoci při likvidaci následků povodní, které nás nedávno postihly?

Především jsem zezačátku chtěla oslovit známé filmové hvězdy, které Českou republiku navštívily a natáčely tam, jako je Sean Connery nebo Tom Cruise. Oni na tom pracují a já také. S velvyslancem Martinem Paloušem jsme napsali dopis, aby lidi přispěli na různá konta, a každý se může rozhodnout sám, jak pomůže. Protože jsme se neptali, kdo může dát kolik a kam to jde, nikdy nebudeme vědět, kolik prostředků se sešlo díky naší iniciativě. Ale já o tom pořád mluvím a budu mluvit dál.

Proč jste chtěla oslovit hlavně filmové hvězdy?

Protože pro ně je Praha báječné místo, každý si ho pamatuje. Když jsem volala Tomu Cruisovi, řekla jsem, tam, kde jste filmoval Mission: Impossible, je všechno pod vodou. Moc to na něj zapůsobilo.

(V tuto chvíli asistentka Albrightovou upomíná, že se musí vrátit na konferenci)

Promiňte, já už budu muset jít. Ale ještě jsem vám chtěla říct jednu příhodu, protože to bylo moc hezké. Čekala jsem na vlak na Pennsylvania Station v New Yorku a oni mi vždycky dají policejní ochranku. A jeden z nich, takový velký policista, má psa a říká mu, sedni. Česky. A já mu povídám, vy mluvíte česky s tímhle psem? A on nato, ano, on rozumí jenom česky, protože sem Češi poslali psy vycvičené na hledání výbušnin. A tomu jsem se hrozně musela smát. Američtí policisté mluví se svými psy česky... připadalo mi to hrozně roztomilé.