Rumunští Češi odcházejí za lepším

Ještě po druhé světové válce byly české vesnice v rumunském Banátu přelidněné, dnes však mají zcela opačný problém - pomalu ale jistě vymírají. To je třeba případ Rovenksa, které leží na nejvyšším kopci tohoto kraje.

Obec se na ceduli visící na návsi chlubí, že "čeština se tady zachovává v nejčistší podobě". Otázkou je, jak ještě dlouho. "Do pár let bude Rovensko úplně mrtvé," předpovídá Petr Rubáš, bývalý předseda krajanského spolku v Lupkové, nedaleké rybářské vesničce. Rovensko považovalo v roce 1930 za své trvalé bydliště 415 obyvatel z šestaosmdesáti domů, nyní obec čítá 130 - převážně starších - lidí. Do zdejší školy přitom v minulém roce chodilo čtrnáct dětí, letos bude jednotřídku navštěvovat pouhých osm žáků. "Pole jsou slabá, úroda nevydá," vysvětluje Rubáš, proč místní odcházejí.

Zpravidla se vracejí zpět do vlasti předků. Žene je vidina pohodlnějšího života. Ten je totiž na rumunsko-srbských hranicích velmi tvrdý. Drtivá většina obyvatel žije pouze z toho, co si vypěstuje a co prodá ve městech na trhu. Jiné pracovní příležitosti se najdou jen výjimečně. Ale nejde jen o Rovensko. Masivní "útěk" obyvatel prožívají i další české vesnice: Svatá Helena, Gerník, Bígr, Eibentál a Šumice. Zatímco před deseti lety se k české národnosti v Rumunsku hlásilo 5800 lidí, v současnosti je to o dva tisíce méně. "Je to zoufalé," říká ředitelka Českého centra v Rumunsku Vilma Anýžová. Jedinou šanci pro záchranu české menšiny v Rumunsku vidí ve vzniku nových pracovních příležitostí. "Třeba do Rovenska jezdilo hodně turistů z Čech, ale agroturistika nikdy nevydělala tolik, aby vesnici uživila. Veselejší je to už v Gerníku. Nadace Člověk v tísni tam rozjela projekt, díky němuž našlo přímo ve vesnici stálou práci deset lidí - montují pro jednu domažlickou firmu elektrosoučástky," vypráví Anýžová.

Stovky českých turistů ročně však nejsou pro region vždy přínosem. Jak zdůrazňuje Petr Rubáš, největší rána pro vesnice přišla právě s boomem cestování. Místní začali zjišťovat, že lze žít i jinak - pohodlněji. "Občas slyším i o někom, kdo odešel do Prahy a chtěl by se vrátit, ale nemá kam, protože všechno prodal. Nebo jeden se zbavil pole, domu a šel do města. Koupil si tam moderní auto, které mu přes noc ukradli. A nýčko nemá vůbec nic," líčí jeden z osudů Rubáš. A jak nejlépe krajanům pomoci? Po listopadové revoluci vlast dává peníze na opravu rozbitých cest, budování vodovodů či platí české učitele. Ale to nestačí.

Znalci poměrů upozorňují především na nevhodné chování turistů, kteří se ke zdejším obyvatelům chovají jako kolonizátoři k americkým Indiánům. "Když si návštěvníci koupí banátské sýry nebo slaninu, je to elegantnější pomoc, než když jim vozí z domova žárovky. Oni si mohou pořídit vše, jen nemají peníze," poznamenává Anýžová.


Banát

Do kraje ležícího na rumunsko-srbských hranicích se od dvacátých let devatenáctého století přistěhovalo devět tisíc Čechů. Nejprve je sem nalákal jistý podnikatel se dřevem, Magyarly. Druhou vlnu kolonizace liduprázdné oblasti organizovaly už vojenské úřady Rakousko-Uherska, které krajanům slíbily za hlídání hranic mnoho výhod: lidé nemuseli do roboty, mladíci na vojnu, rodiny získaly osivo na první léta hospodaření. Většina kolonistů pocházela ze středních Čech; svou pouť započali ve Vídni, odkud se na vorech doplavili až do svého nového domova. Dnes to v Banátu vypadá jako v oživlém skanzenu: archaická čeština, v ulicích pobíhají prasata, občas projede koňský povoz, tradice a svátky se dodržují beze zbytku.


V neděli tu bez výjimky platí: žádná práce, jen zábava

Hurá na nedělní piknik. Marius, sedmadvacetiletý banátský Čech z Lupkové, nasedá na traktor a míří k říčce za vesnicí. "Ryby budou, i pivo a rakija," láká lámanou češtinou na party. Po pár desítkách metrů zastavuje na prašné silničce u pravoslavného kostela, před nímž sedí dvě unuděné sedmnáctileté Rumunky. Hned se drápou na traktor, štíhlé a sympatické... Neznalého Čecha překvapí jen mezery ve zkaženém chrupu, ty tu má skoro každá. Když se Marius akrobaticky vyhne stádu koz, přibrzdí u pobořeného plotu. "Hajda, nastup si, Sveto," zve o kus dál další dívku - nekorunovanou miss téhle vesnice, v níž žijí pohromadě Češi s Rumuny i Srby. Sveta je cikánka s černými vlasy až k pasu. "Copak můžu? Vidíš, že pasu husy," mává proutkem.

"Vem je na traktor," nenechá se odbýt Marius, a nakonec černovlásku přesvědčí; ta zahání kdákající drůbež na dvůr a přidává se k nám. Neděle je jediným dnem, kdy mladí na rumunsko-srbské hranici nemusí na pole nebo na Dunaj lovit ryby. Den klidu se dodržuje bez výjimky. Jedině teď můžeme zjistit, jak se baví a jak hledají své lásky. Najednou začínáme pochybovat o dosud všudypřítomné idylce devatenáctého století. Čekají tato děvčata s panenstvím až na své manžele, anebo už do Banátu přišla doba volné lásky? Marius se tváří, jako by nerozuměl, ale vzápětí ho popadá záchvat smíchu. "To bylo za našich maminek," říká. A po chvilce se zašklebí: "A tomu ostatně taky nikdo nevěří."

Disko z počítače

Že se do Banátu vkrádá západní civilizace, je nepřehlédnutelné. Tak třeba diskotéka v nedalekém městečku Oršava. Nebýt charakteristického "balkánpopu", mohli bychom se tam cítit jako doma. Na parketu se vlnily dívky s pečlivým make-upem, mladíci předváděli oblečení západní módy. Barman se naučil i triku svých zahraničních kolegů - dvojím cenám. A tak nás, cizince, pivo stálo dvakrát víc než Rumuny. Třicet korun.

"Kam jdete?" křikl rumunsky kdosi z hloučku postávajícího u vrat předposledního stavení v Oršavě. Ze dvora se nesla pulzující hudba a my jsme zaimprovizovali: "Na vaši oslavu přece." Šok. Hlučnou zábavu ve vesnické garáži obsluhoval obrýlený mladík s počítačovou myší v ruce. "Co se tu děje?" zjišťovali jsme. A tak jsme poznali Kristýnu, pravnučku Čechů, kteří sem kdysi připluli na vorech. Plavovlásku slavící tu noc osmnáctiny. Její otec, prošedivělý Václav Nedvěd, ohodnotil nedůvěřivě blikající monitor: "Fuj, to je moderna." Přesto mezi sedmdesátkou mladých lidí pobíhal do svítání s mísami jídla: bramborovým salátem, masovými kuličkami i cukrovím. Jen kořalku hostům zakázal. "Bolí mě z hluku hlava, ale musím dohlídnout, aby se to nezvrtlo."

Podvečerní mazlení

Já musím nýčko pucovat ryby," odřezává Marius dýkou hlavy. "Necháme je tady, večer si pro ně přijdou lišky." Zatímco ve většině rumunských rodin vládne patriarchát a ženy obědvají jen při vaření, mezi mladé se už vkradl náznak feminismu. Všechny tři dívky si hrají se želvou, která se neúspěšně schovává v kopřivách, zato Marius škrábe brambory, aby byly ke smaženým karasům hranolky. "Když se všichni vrátí ze škol, sejde se nás tady i třicet," vypráví. Chtěl by studovat, nejprve si však na to musí na řece vydělat peníze. "Můj cíl je vysoká škola, mohl bych pracovat ve státních lesích." Z vesnice přijíždí červené BMW s dalšími kamarády. Ti měli štěstí - jejich rodiče zbohatli při válce v bývalé Jugoslávii - přes hraniční Dunaj pašovali naftu.

Všichni teď hrají karetní prší, upíjejí rakiji a vyprazdňují PET láhve s pivem. Atmosféra pod vrbou se uvolňuje. Najednou jsou skoro všichni v páru a navzájem se mazlí. Husopaska Sveta se od nás nechá políbit na tvář, snáší i letmé dotyky. "Vemte si mě do Prahy," koketuje. A hned je tu spousta vtipů, party vrcholí. "Oddávám vás," říká jeden z Rumunů jménem Vlad. Všichni brečí smíchy, a Sveta se teatrálně tulí. "Neber Vlada vážně, to nemluví on, ale pálinka," šeptá Marius.

Po smažených rybách zůstává příjemná pachuť na patře, po alkoholu dopité lahve. Vše přikrývá soumrak. Traktor se s řevem rozjíždí k vesnici a z dálky se ještě ozývá laškovný hlas Svety: "Přijeďte zas, nepřestanu vás nikdy milovat!"

RADEK KEDROŇ, TOMÁŠ POLÁČEK, MF DNES

obsah | svět - svet