Češi válčili na Filipínách

Byli to úředníci, obchodníci, členové československého konzulátu v Manile. Celkem čtrnáct mužů, o jejichž odvaze i hrdinské smrti věděl v uplynulých šedesáti letech málokdo. Nebyli profesionálními vojáky ani neměli v úmyslu vstoupit do armády. Alespoň do okamžiku, než Filipíny, na nichž hájili zájmy svých společností včetně obuvnické firmy Baťa, napadli Japonci.

Československá republika se krátce po svém vzniku snažila politicky i ekonomicky prosadit nejen v Evropě.

Obchodní společnosti hledaly nové trhy v Americe, Africe i Asii. Důležitou roli hrála diplomacie, jež v jednotlivých zemích pomáhala prosazovat dobré jméno československých firem. V roce 1927 byl zřízen také honorární konzulát ve filipínské metropoli Manile. Pracovali zde Češi, Slováci, Židé i Němci, kontakty i pracovní příležitosti hledali v daleké exotické zemi bez rozdílu víry a národnosti. Byli to jednoduše Čechoslováci.

S napětím sledovali zprávy o vylodění pěti set japonských vojáků na nejsevernějším filipínském souostroví Bataan 8. prosince 1941. Císařská vojska zahájila tímto útokem dobývání Filipín, jež bránily americké jednotky pod velením generála Douglase MacArthura. Japonci to z Bataanu měli do Manily ještě dlouhých 860 kilometrů, nebezpečí ale narůstalo každým dnem. Vrátit domů se ale Čechoslovákům nechtělo. Naopak, rozhodli se připojit k americké armádě a pomoci bránit zemi před okupanty.

Přesile na vzdory

Bylo jich celkem čtrnáct a zařazeni byli k provianťákům. Koncem prosince provedla císařská armáda hlavní útok v zátoce Lingayen, během jednoho měsíce obsadila Manilu a zatlačila početnější americko-filipínské jednotky generála MacArthura. Díky odvážným Čechoslovákům ale Japonci nepostupovali tak rychle, jak si představovali. "Když všichni trpěli hladem, podařilo se československým dobrovolníkům dostat pod japonskou palbou mezi válečné linie a přinést odtud mlýn na rýži," vzpomíná dnes americký generál Ed Woods.

Po dalších čtyřech měsících těžkých bojů se 9. dubna vzdalo asi 75 000 spojeneckých vojáků. Zbylé oddíly vedly marný boj ještě měsíc a 6. května kapitulovaly v pevnosti Corregidor. Od této chvíle sledujeme osudy sedmi zajatých Čechoslováků.

"V koncentračním táboře (Camp O'Donnell) jsem potkal zajatce z Československa," vzpomíná jeden z filipínských veteránů. Na vojenském hřbitově u bývalého tábora O'Donnell se každý rok koná smuteční slavnost. A právě tady se v roce 2003 dozvěděl tehdejší velvyslanec České republiky neuvěřitelnou zprávu, že při obraně Filipín padli i českoslovenští dobrovolníci.

"Najednou se ke mně naklonil pětadevadesátiletý filipínský veterán a řekl mi, že v roce 1942 potkal při pochodu smrti do japonského zajateckého tábora také československé veterány," vzpomíná Stanislav Lavický.

Velvyslanec tomu zprvu nevěřil, přesto začal pátrat v archívech. A informace onoho staříka se potvrdily. Pět Čechoslováků zahynulo v Camp O'Donnellu, respektive při pochodech smrti v jeho okolí a další dva na japonské válečné lodi Ot maru, kde byli spolu s tisícovkou zajatých Američanů tragicky bombardováni.

Pavel Fuchs - Leo Herman - Fred Lenk - Josef Vařák - Jan Břoch - Antonín Volný - Jaroslav Hrdina: to jsou jména sedmi Čechoslováků, kteří padli v letech 1942-1944 při obraně Filipín. Na hřbitově válečných obětí u bývalého koncentráku Camp O'Donnell vlaje u památníku se jmény zabitých vojáků a nápisem OMNIA PRO PATRIA - VŠECHNO PRO VLAST již rok také česká vlajka.

ROBERT MIKOLÁŠ

obsah | svět - svet