Češi, kteří utekli na konec světa

Příběhy čtyř lidí, kteří opustili civilizaci a zvolili si život poustevníka

Byl vyhledávaným psychoanalytikem a uznávaným univerzitním profesorem. Dnes bydlí v lesní poustevně na Srí Lance. Žije z darů, které mu dávají pocestní. Stal se buddhistickým mnichem a svůj současný životní styl by už neměnil. Proč se rozhodl zahodit svou kariéru a vyměnil ji za poustevnický život?

˝Mám jiný žebříček hodnot,˝ říká devětapadesátiletý mnich. Dříve se jmenoval Mirko Frýba, nyní si říká Kusala Ánanda. Do ČR přijel, aby na meditačních kursech předával své zkušenosti. Vlasy má oholené úplně nakrátko, na sobě mnišské roucho. Je mu devětapadesát let a energie z něj přímo čiší. Usmívá se. Vypadá to, jako by se smál i očima. ˝Můžu vám nabídnou čaj?˝ ptá se jako správný hostitel. Během toho, co z konvice nalévá čaj, vypráví, jaké to je, žít pouze z darů. Buddhistický mnich si totiž nesmí žádné jídlo vzít sám.

Může jíst tedy jen to, co mu kdo přinese a přímo podá. ˝To víte, že mám rád dobrá jídla. Ale například na Srí Lance nám mnichům nosí lidé to nejlepší, co doma mají,˝ pochvaluje si, když upíjí z hrnku. Mnich nesmí nic vlastnit. Má jen to nejnutnější, co k životu potřebuje: své mnišské roucho a speciální hlubokou mísu se lžící na jídlo. Takto střídmě ale nežil Frýba vždycky. Bydlel ve Švýcarsku, měl ženu, děti, dům, automobil. Dokonce vypráví, že autem rád jezdil rychle. Jak se tedy stane z člověka, který má rodinu a je dobře finančně zajištěný, asketa?

Poprvé na Srí Lance

V šedesátých letech studoval Frýba psychologii na Univerzitě Karlově. Tehdy přišla na Československou akademii věd nabídka s možností stipendia pro ty žáky, kteří by chtěli odjet do Indie a nechat se vytrénovat učiteli jógy. ˝Tuto nabídku jsem kombinoval se svým starým záměrem udělat výzkum o meditaci. Považoval jsem za nejrozumnější jít do toho naplno, když chci dělat výzkum, a tak jsem se stal mnichem,˝ vzpomíná. Zpět do Československa se vrátil 1. srpna 1968.

˝Tři týdny nato sem poslal Brežněv na pomoc tanky,˝ vzpomíná a s ironií v hlase zdůrazňuje ˝na pomoc˝. Proto se rozhodl emigrovat do Švýcarska, kde dostudoval psychologii a později pracoval jako univerzitní profesor. ˝Prostřednictvím profesora Ericha Fromma jsem se tam seznámil s jedním ze svých budoucích buddhistických učitelů. Chtěl jsem se u něj stát mnichem,˝ popisuje. V té době byl ale už ženatý. ˝A manželka z toho samozřejmě nebyla příliš nadšená.˝ Tak se dohodli, že s tím počká, až budou děti velké. Po rozvodu v roce 1983 odjel za svým učitelem a nějaký čas u něj v klášteře pobýval. ˝Nakonec mě ale poslal zpět do Evropy, abych si prověřil, zda na ničem nelpím a jestli jsem se skutečně oprostil od všeho světského. Namítl jsem, že už ale nemám žádné peníze. Ani na letenku.˝ Frýba je totiž všechny rozdal cestou do kláštera.

Mnichem budu do smrti

Učitel Frýbovi zařídil pozvání na některé evropské univerzity, kde měl přednášet. Ty mu cestu zaplatily. V Evropě nějaký čas zůstal. V roce 1985 se znovu oženil a i s ženou odjel na Srí Lanku, kde si jim narodil syn. Když v roce 1989 proběhla v Československu sametová revoluce, vrátil se zpět do vlasti. Vyučoval na Karlově, Masarykově i Palackého univerzitě. V roce 1996 se vyskytly na brněnské univerzitě první problémy. ˝Nebyl jsem ochoten podřídit se tamnímu zacházení se studenty, tak jsem z Brna odešel.˝ Zřekl se dětí. ˝Tím pádem je mohl druhý muž mé ženy adoptovat a ony tak nejsou bez otce,˝ vysvětluje. S dětmi se čas od času vídá a s jeho odchodem se prý vyrovnaly dobře.

˝Dcera teď říká, že má dva táty,˝ říká se smíchem mnich. V roce 1998 se nechal opět vysvětit mnichem. Od té doby žije v lesní poustevně na Srí Lance. Jen občas vycestuje do Evropy, aby předával své zkušenosti z meditací ostatním. O návratu zpět k ˝normálnímu˝ životu neuvažuje. ˝Chci zůstat mnichem. Já bych už jinak nepřežil,˝ odpoví rozhodně. Jako mnich musí žít Mirko Frýba, jak říkají katolíci, v celibátu. Ani takzvaná fyzická láska mu nechybí. ˝Kdepak! Jsem rád, že už to mám za sebou,˝ odpovídá a upřímně se rozesměje.

Dobrodruh v kraji aljašských zlatokopů

Dřevěný srub uprostřed hustého lesa, nejbližší město Fairbanks je vzdálené sedm mil. Jediným dopravním prostředkem jsou tu běžky, psí spřežení nebo kolo. Tak tady, na Aljašce kousek od polárního kruhu, strávil devětadvacetiletý Petr Pleticha z Prahy více než rok. Vysoký hubený mladík s narezavělou bradkou působí spíš jako student filozofické fakulty než jako dobrodruh.

Nad každou otázkou chvíli přemýšlí a odpovědi pak pečlivě a spisovně formuluje. Je překvapený, že jeho příběh někoho zajímá. ˝Najít si v lese opuštěný srub není na Aljašce nic těžkého,˝ odpovídá se samozřejmostí v hlase na otázku, jak ke srubu přišel. Město Fairbanks bylo totiž dříve zlatokopeckou kolonií. V časech zlaté horečky, v prvním desetiletí 20. století, založil obchodník E. T. Barnett na řece Chena osadu. Pojmenoval ji na počest senátora amerického státu Indiana Charlese W. Fairbankse. Díky tomu, že se v okolí našlo zlato, se z Fairbanksu brzy stalo nejbohatší a největší město na Aljašce.

Jenomže zlatá horečka brzy opadla. Když zlatokopové kolonii opustili, zůstalo po nich v lesích mnoho prázdných pousteven. ˝Ty například využívá od roku 1960 většina hippies,˝ říká Petr Pleticha.

Uživit se v tomto kraji prý není problém. Jeden los váží až 200 kilogramů, což rodině stačí na celou zimu. ˝Já jsem ale vegetarián,˝ říká. Jen jednou snědl rybu. A to jen proto, že už neměl k jídlu nic jiného. Dva kříženci vlků, šest psů husky a běžky představovali jeho dopravní prostředky.

˝Půl roku jsem jezdil na kole a druhou půlku na běžkách se psím spřežením.˝ Na kole bylo ale možné jezdit jen do minus třiceti stupňů. ˝Když je padesát pod nulou, můžou vám doslova zmrznout plíce. Při takových teplotách je také důležité být hodně pozorný, abyste si nezpůsobili žádné zranění. Pokud totiž začnete krvácet, umrzají orgány velice rychle,˝ varuje.

Amerika mě zklamala!

Cesta Petra Pletichy ale původně na Aljašku nevedla. V roce 1996 odjel za svou sestrou do USA, aby se věnoval studiu angličtiny. Po čtyřech měsících se rozhodl odcestovat na Aljašku. ˝Amerika mě zklamala. Především jejich přístup k ekologii,˝ vysvětluje rozhořčeně. Očekával totiž, že na rozdíl od České republiky, kde se během čtyřicetileté vlády komunistů na životní prostředí vůbec nemyslelo, budou lidé v demokratické Americe k přírodě šetrnější.

˝Například jsem viděl, jak jeden člověk vypouštěl olej z auta přímo na ulici,˝ kroutí hlavou. Že zůstane na severozápadním pobřeží Ameriky více než rok, tehdy ještě netušil. ˝Neřešil jsem tuto otázku. Poté, co jsem tam strávil první léto, mi domorodci řekli, ať si počkám na polární záři.˝

A tak ze zvědavosti zůstal. ˝Pozorovat ty světelné změny bylo úžasné,˝ popisuje zážitek. Na letním období si pochvaloval především to, že bylo světlo téměř čtyřiadvacet hodin denně. Jeho biorytmus se přestal řídit střídáním dne a noci. ˝Spal jsem, kdy se mi chtělo. Jedl jsem, kdy se mi chtělo. Pracoval jsem, kdy se mi chtělo,˝ vzpomíná s úsměvem.

Když noc trvá celý den

V zimě bylo naopak celý den přítmí. ˝V takovém období je důležité se něčím zaměstnávat, aby člověka nepřepadaly deprese,˝ vysvětluje zkušeně. Aby bylo v zimě nízké teploty možné snáze přežít, je podle Pletichy dobré ˝obalit tělo tukem˝. ˝Protože ale maso nejím, pil jsem šlehačku.˝

Poslední dva roky strávil v Praze, kde vyučoval anglický jazyk a věnoval se studiu sanskrtu a hindštiny. Nyní opět vyráží na Aljašku. ˝Já se nikam nevracím. Já prostě cestuji a učím se, jak žít a přežít v extrémních podmínkách. Prahu mám rád a nepotřebuji hledat jiná nová města. Mám ale také rád extrémy. Tyto zážitky mi pak umožňují vychutnávat radosti tohoto města,˝ vysvětluje, proč se rozhodl znovu navštívit romantickou, ale drsnou krajinu na polárním kruhu.

Za tichem do australské buše

Zdeněk Hlásek se nikdy necítil jako dobrodruh. Přesto se ve svých 27 letech rozhodl opustit svůj domov, práci, zemi a civilizaci. Odjel do australské buše žít ˝svobodným životem˝. Už více než půl roku bydlí ve srubu a nejbližší člověk je od něj 30 kilometrů daleko.

˝Rozhodl jsem se z ničeho nic. Vlastně jsem o tom nijak zvlášť neuvažoval, sebral jsem se a odjel,˝ vzpomíná. Dnes žije v malém srubu, pije převážně jen dešťovou vodu, pěstuje si vlastní brambory a na ruch velkoměsta vzpomíná spíše s nostalgií.

Život ve městě je mi už cizí

˝Než jsem odešel, rozčilovalo mě úplně všechno - hluk ulice, zplodiny aut, každodenní chození do práce... Dnes žiju tak klidný život, že si někdy právě na tyhle věci vzpomenu. Nedá se ale říci, že by se mi po tom stýskalo, život ve městě je mi už zcela cizí.˝ K tomuto poznání dospěl nyní, když se na velmi krátký čas vrátil do České republiky. ˝Jsem tu jen na návštěvě,˝ říká. Odchod Zdeňka Hláska nebyl zcela ˝naslepo˝. Do Austrálie emigroval s rodiči, když byl malý, a nějaký čas tam žil. Po revoluci se vrátili zpět do České republiky.

˝V Austrálii se žije jinak. Když v Čechách padá sníh a mrzne, v Austrálii vrcholí léto. Když v Čechách někdo nemá práci a bere podporu, žije se mu špatně. V Austrálii jsou lidé, kteří berou podporu jen kvůli tomu, že celý den surfují. V Austrálii musíte zase počítat s tím, že když je opravdu horko, nemůžete skoro ani pohnout rukou,˝ popisuje Zdeněk rozdíly mezi oběma zeměmi.

Našel jsem své poslání

Jak vypadá Zdeňkův den? ˝Ráno vstanu co nejdříve. Nejvíc práce se dá udělat v době, kdy slunce ještě tak nepálí. Musím hlavně dbát na to, aby moje zahrádka byla dostatečně zalitá. Stejně jako všichni tady, chytám dešťovou vodu. Pozval jsem si již proutkaře, který zjistil, že ložisko vody mám asi dvě stě metrů od domu, ale zatím nemám peníze na vrt. Zalitá zahrádka je vlastně moje jediná povinnost. Pak už dělám, co potřebuji - hlavně maluji.˝ Zdeněk byl grafikem v jedné malé reklamní agentuře. Už nikdy se k této práci nechce vrátit.

˝Poslouchat od klientů připomínky typu ‚ten hrnec posuňte trochu vlevo a obarvěte ho na fialovo˝, to už bych nesnesl. Našel jsem svoje poslání. Poznal jsem aborigince australské domorodce - a jejich umění,˝ říká Zdeněk a pyšně ukazuje na jeden ze svých obrazů ve stylu australských domorodců, který si přivezl s sebou. Malování obrazů se chce věnovat i v budoucnu.

Možná se mi začne stýskat

˝Domorodci jsou velmi zvláštní lidé. Mají nárok na asi 80 % území Austrálie. Stačí, když prokážete, že jste měli předka domorodce, a okamžitě vám to patří také. Jde převážně o pouště, tedy území, které je pro ostatní Australany normálně neobyvatelné.˝ Umění domorodců je mu bližší než cokoli civilizovaného. ˝Oni nenamalují klokana. Namalují podstatu klokana. Jejich rentgenový styl maleb je opravdu uchvacující. A o vyprávění příběhů pomocí zvuků didgeridoo snad ani nemám právo mluvit.˝ Zdeněk Hlásek se ale s australskými domorodci příliš často nesetkává. S lidmi se vídá jen velmi málo.

˝Nikdy neříkej nikdy. Takže nevylučuji, že jednou se mi po lidech třeba začne stýskat a vrátím se zpátky,˝ říká, ale dodává, že zatím o tom vůbec neuvažuje. Teprve tady prý přišel na to, jak mocná síla je v umění a jak je člověk šťastný, když vidí všechny ty hvězdy nad sebou. ˝Takové nebe jako nad mým domem jsem ještě v životě neviděl,˝ uzavírá zasněně.

Sám v džungli

Bývalý číšník Tomáš Ninger (30) z Prahy žije již čtyři roky sám v džungli uprostřed Kostariky. Z Čech nejprve odletěl do Spojených států, kde pracoval jako poslíček, umývač nádobí a malíř pokojů. Vystřídal mnoho zaměstnání, vydělal si nějaké peníze a perfektně se naučil anglicky i španělsky. Po dvou letech tvrdé práce se rozhodl pro dovolenou v Kostarice. Za dva dny po překročení hranice dojel k městu Alajuela a k poblíž ležící sopce Arenal - a tam už zůstal. Víc z Kostariky neviděl, ale to mu vůbec nevadí. Jak sám říká: ˝Konečně jsem našel své místo.˝ S Tomášem se redaktorka LN setkala letos v květnu na břehu jezera rozkládajícího se pod sopkou Arenal, kde s přáteli stanovala. Přišel opálený, světlovlasý kluk a španělsky se zeptal, jak se máme. Odpověděli jsme a zeptali se ho na jméno. ˝

Já jsem Tomáš.˝ Trochu nám tím vyrazil dech. Choval se jako každý Kostaričan. Byl přátelský, usměvavý a hned nás pozval k sobě ˝domů˝. Absolvovali jsme asi dvouhodinovou túru džunglí a pak, uprostřed bujného zeleného porostu, jsme uviděli dřevěný domek. Celý si ho postavil sám. Je to jednoduché stavení, ale se vším všudy - stolem, židlemi, poličkami, něčím na způsob kuchyně. Celou svoji historii nám Tomáš pověděl hned během večeře. U sopky Arenal se mu tak líbilo, že se rozhodl zůstat. Jedna kostarická rodina jej vzala k sobě. Učil se u nich jak pečovat o dobytek, jak chytat ryby, jak vařit jídlo. Pak odešel do džungle a dva měsíce neviděl člověka.

Postavil si dům či spíše chýši, koupil si krávu a žije jen sám se sebou. Píše si deník, ze kterého nám četl úryvky. Jelikož nás Tomáš pozval na večeři, nevzali jsme skoro žádné jídlo. To byla chyba. Nikdo neměl potuchy, co to v hrnci vaří. Tomáš to nazval rybí polévkou. Snědla jsem první lžíci. Přemohla jsem se a nabrala si podruhé.

Tím moje večeře skončila. Po jídle nám uvařil ˝něco˝ k pití. Chutnalo to jako horké bláto. Nechci říct, že by byl Tomáš špatný kuchař. Jen se stoprocentně naučil využívat to, co mu nabízela příroda, a na poněkud zvláštní chutě si zvykl... Podle svých slov Tomáš nechce zůstat v Kostarice natrvalo. Sní o tom, že bude mít farmu a za vydělané peníze pojede do Číny.