V kuvajtské poušti pláčou i drsní muži

Lze se v 21. století stát galejníkem? Nuceně zřejmě už ne, dobrovolně to však není velký problém. Dvě stě padesát vojáků české protichemické jednotky v Kuvajtu, která ještě posílí kvůli zvažovanému útoku na Irák o dalších sto sedm mužů a žen, takovými galejníky zcela jistě je.

Každodenní výcvik v gumových protichemických oblecích, v padesátistupňových vedrech cílevědomě "šroubovaný" až na samu hranici lidských sil, je nepochybně umdlévající dřinou. Navíc čeští chemici žijí v hangáru, v izolaci od civilizace a blízkých. Život jim zpestřuje jen posilovna, běh pouští, knihovna či modlitby... a patnáctiminutový limit na telefonování domů týdně. Galeje v Kuvajtu či Afghánistánu, kde až donedávna působila česká polní nemocnice (zůstal jen dvacetičlenný chirurgický tým), snášejí kupodivu lépe ženy než muži. Experty to neudivuje. Žena je podle nich od přírody mnohem odolnější k dlouhodobým stresům i fyzické námaze. Zatímco chlap exceluje při krátkodobé, ale velmi silné zátěži, menší, ale mnohaměsíční stereotyp a chronický stres jej demoralizuje a vyčerpává mnohem viditelněji než ženu. Experti to shrnují do jediné věty: Ženská je držák.

Jako kosmonauti

"Začali jsme na dvaceti minutách a postupně jsme to dotáhli až na hodinu - to je maximum, které člověk v protichemickém skafandru v poušti vydrží," líčí podmínky výcviku zástupce velitele protichemické jednotky Jiří Gajdoš.

"Pouštní kosmonaut" vypotí při takovém tréninku až několik litrů vody a nejednou se vysílením zhroutí. Hodina je podle Gajdoše pečlivě vyzkoušené maximum, a ještě při něm vždy asistují lékaři. Jakmile jde někdo vyčerpáním do kolen, zdravotníci ho okamžitě položí na lehátko, vysvléknou ze skafandru, obloží ledem a dávají mu pít. Vlastně do něho vodu spíše pumpují. "Výcvik je až nepředstavitelně drsný, ale nesmí jít o zabijárnu," dodává Gajdoš. Průměrná denní spotřeba vody je osm litrů na osobu. Balíky s vodou jsou proto v hangáru málem na každém rohu. Vězni to mají horší jen o vědomí, že ty jejich galeje se potáhnou léta. Což zase českým chemikům v Kuvajtu nahrazuje stres z připravovaného úderu na Irák. Nepočítá se sice s tím, že budou útočit v první linii, pokud by však Saddám Husajn použil chemické či biologické zbraně, pojedou Češi do zamořených míst, jež budou vyklízet i elitní bojové jednotky spojenců.

Velké dilema

Atmosféru v protichemické jednotce na základně v Camp Doha ještě zahušťují každodenní stresy. Vojáci německé jednotky, s níž Češi sdílejí obrovský hangár, například s železnou pravidelností startují a protáčejí motory těžkých vozidel, takže se vždy celou halou táhnou oblaka naftového smogu a prachu. "To by se dalo ještě jakžtakž snést, ale ještě nedávno jsem měl na svém pracovišti sedmatřicetistupňové vedro, a přitom mi klimatizace běžela na plné obrátky," vypráví psycholog jednotky Luděk Lávička. Nejtišším místem na základně je polní kaple. Vojáci ji navštěvují nejen kvůli rozjímání a motlitbám, ale ještě častěji do ní zajdou jen tak v klidu posedět, číst si knihu či napsat dopis blízkým. Neuralgickým bodem všech českých vojáků bez rozdílu je totiž domov, od něhož jsou vzdáleni několik tisíc kilometrů. "Ta bezmoc, že se doma něco nepříjemného děje, a já to z té dálky v roli statisty nemohu jakkoliv ovlivnit, je stravující. Někdy mne to až ochromuje, takže se nemohu na nic soustředit," přiznává jeden z chemiků.

Tento rostoucí tlak už nevydržel třiadvacetiletý voják a zvolil předčasný návrat domů. "Riziko možné války mi nevadí, ale s manželkou se doma něco děje. Těžko to už zvládám a trápím se tak, že se raději vracím," svěřuje se muž, který při úvahách o tom, co jej čeká doma, hovoří přerývaně a chvílemi si klade pravici pod srdce. Trápí ho však i to, že kamarády v Kuvajtu možná zradil svým odjezdem v tu nejméně vhodnou chvíli. "To je opravdu těžké dilema," potvrzuje armádní psycholožka Kateřina Bernardová.

Kaplan je jako vrba

I kaplan protichemické jednotky Pavel Ruml souhlasí s tím, že je to těžké rozhodování. "To, co se děje doma, bývá často i pro otrlé vojenské veterány, kteří mají na účtě nejednu riskantní misi na Balkáně, mnohem větším traumatem než rizika souvisící s válkou. Nejistota je strašná věc a rozleptává i ty nejtvrdší chlapy, o nichž byste jinak řekl, že jsou ze žuly."

"Bolí mne hlava z chřipky, 'prudí' mne velitel, z množství úkolů padám na hubu, a ještě k tomu mám menstruaci," rozplakala se jedna z dívek u kaplana. Pavel Ruml pozorně naslouchá a nechává ji - stejně jako všechny ostatní - nejdříve vypovídat. Pak mluví on, aniž se třeba jen vzdáleně zmíní o Bohu. A co doporučil plačícímu děvčeti? "Na chřipku jsou léky, menstruace pomine a s tvým velitelem si určitě promluvím," znělo dost drsné rozhřešení. Ale pomohlo. Kaplan Ruml si už zvykl i na mužské slzy - byť ho zprvu zaskočily. "Sesypal se mi tu třeba chlap jako vystřižený z akčního filmu kvůli tomu, že se mu hroutí vztah s ženou, kterou miluje. Mé rozhřešení je v podobných případech vždy jednoduché: okamžitě volat domů a s dívkou mluvit, mluvit a zase mluvit. A zadruhé: nečekat až přijdu na řadu a budu moci odjet na dovolenou. A odjet okamžitě, pokud je to jen trochu možné." Sluha boží přiznává, že za dovolenou pro takového vojáka se vždy rád přimluví u velitele protichemického kontingentu.

Ptám se kaplana Rumla, kde dobíjí baterky on sám. Prý v posilovně, při motlitbách a na sezeních s psychologem jednotky Luďkem Lávičkou. Pro něho je zase oporou kaplan. "Nenávidím běh, a proto se léčím utrpením při běhu v poušti. A když už ty lidské city a bolesti nemohu unést, část jich naložím na přítele kaplana Rumla," vyznává se psycholog. V nouzi nejvyšší Lávička sáhne po fotografiích svých dcer Adély a Aničky. "Dávají mi tu tak ohromnou sílu, až mne z toho někdy bolí u srdce. Pořád je nosím u sebe."

Rovněž velitel chemiků v Kuvajtu Dušan Lupuljev říká, že z lásky nejbližších čerpá netušenou sílu. "Bez nich se to snad ani nedá zvládnout. V Kuvajtu jsem prožíval hodně těžké chvíle, takže vím, jak vás z těžké deprese vyléčí i do telefonu vyřčená slova: Mám tě ráda. Moc pro mne znamenáš a můžeš se mnou kdykoli počítat," přiznává bez uzardění drsně vyhlížející plukovník. A bez obav, že sklidí kvůli svým citům u kolegů výsměch. "Hluboké city nejsou projevem slabošství, ale síly," připomíná v této souvislosti psycholožka Bernardová.

Sex v poušti

Po lásce se řeč pochopitelně stočí i na sex, vlastně nesex. Vojáci - snad až na vzácné výjimky - totiž několik měsíců sexuálně abstinují. Což samozřejmě neznamená, že potřeba fyzické lásky o sobě nedává vědět. A někdy dost palčivě. Někdo to v Kuvajtu řeší sportem, jiný autoerotikou. Bez ohledu na to, zda jde o muže či o ženu.

I to považuje Kateřina Bernardová za naprosto přirozené. "Když jsem se před časem vojáků v Kosovu ptala, zda jim sex nechybí, bez obalu to přiznali. Několik měsíců bez partnera se dá zvládnout, a když už je touha příliš silná, tak si pomohu sám," zní podle psycholožky obvyklá odpověď sexuálně abstinujících vojáků. Bernardovou nevyvedla z míry ani spontánní odpověď výsadkářů, kteří bez rozpaků vztyčili ruce a řekli: "Tohle je v nouzi nejvyšší naše nejlepší ženská."

JAN GAZDÍK

obsah | svět - svet