Ke konci plavby do Ameriky zbývaly vystěhovalcům z Valašska už jen červivé suchary

I v Texasu existuje Praha, Frenštát nebo Rožnov. Češi, kteří do Texasu přicházeli od poloviny 19. století, si s sebou totiž na druhý konec světa přenesli i názvy míst, odkud pocházeli. Většina z nich se přitom narodila na Valašsku. Snad proto si dodnes říkají "Moravci". Dokumenty o jejich emigraci do Ameriky shromažďuje v Muzeu vystěhovalectví starosta Lichnova Josef Šimíček: "Emigrace z Valašska byla enormní. Přímo z Lichnova to nebyl tak velký počet, v období asi padesáti let od roku 1860 do 1. světové války odešlo zhruba sto šedesát obyvatel. Překvapující je ale už množství emigrantů z Bordovic, což je sousední vesnice, která v té době čítala asi pět set obyvatel, a emigrantů během padesáti let odešlo dvě stě padesát, čili prakticky padesát procent."

Lichnovský starosta Šimíček se za Čechy v Texasu i několikrát vypravil. "Jsou tam osady, které mají typicky česká jména. Dnes vlastně některé ty osady tvoří kostel a hřbitov, jinak tam už není nic. Když jsem ale procházel ty hřbitovy, a prošel jsem jich v původně českých osadách hodně, tak jsem si připadal jako doma, poněvadž tam člověk najde jména typicky česká, se kterými se setkává běžně tady. Z těch místních nebo okolních jsou to třeba frenštátská jména Parma, Knězek, Svoboda."

Emigrací Valachů do Texasu se zabývá i bývalý ředitel Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm, etnograf Jaroslav Štika. Podle něj se podařilo místa na Valašsku, odkud se Češi vystěhovali, velmi dobře zmapovat : "My známe z některých vesnic velmi přesné počty. Týká se to například Trojanovic a Frenštátu. V roce 1856, čili za rok to bude 150 let, to bylo myslím osm prvních vysídlenců, vesměs chudých pasekářů. To chci zdůraznit, že to byli právě ti nejchudší."

Podle Josefa Šimíčka z Lichnova ale do Texasu odcházely i bohaté rodiny: "Konkrétně třeba u těch Bordovic: tam byla rodina Bačů, ti Bačovi dokonce několik desetiletí vykonávali funkci bordovských fojtů. To byla vesnická honorace. A prakticky celý rod Bačů odešel do Ameriky."

Valaši do Texasu často odcházeli na základě zpráv, které dostávali od příbuzných. O lepším životě v Americe ale psaly i tehdejší noviny: "Tehdy byla veliká kampaň v tisku, že v Americe je pro všechny dostatek půdy. Taky z Ameriky chodily dopisy a líčily ji jako kraj ne zrovna bohatý, ale kraj velkých možností. Byl to jeden obchodník z Holešova, který měl už v Texasu zavedenou živnost, a ten potřeboval samozřejmě co nejvíce zákazníků. A pak jeden evangelický farář z Vizovic, to je zase druhá skupina, dával dohromady lidi a jeli na Západ."

Do Ameriky se vydávaly celé rodiny a na cestu si musely vzít i veškeré zařízení pro své budoucí hospodářství: "Museli všechno doma prodat a pak žebřiňákem putovali do Hranic na Moravě. Odtud vlakem do Drážďan, Berlína, Hamburku nebo Brém a poté svízelné cestě je čekala ještě svízelnější cesta plachetnicí. Říkali jí tehdy plachetník. Ta cesta v nejlepším případě při dobrém větru trvala tři týdny, ale často i šest týdnů a více. Hodně lidí cestou zemřelo. Existují fotografie Valašek, jak na palubě připravují svoji chudou stravu, a známe z pamětí a kronik Texasanů, že ke konci ty suchary už byly plné červů. A tak je Valašky rozlamovaly, vybíraly ty červy, spařovaly suchary vodou, a to byla jejich strava."

Lodě, které odvážely Valachy do Ameriky, přistávaly nejčastěji v Galvestonu. Odtud imigranty čekalo dlouhé putování na volských spřeženích do vnitrozemí. "Nejhorší zejména pro ženy bylo to, když přijely do nesmírně pustých míst, ubytovaly se pod stromy a ze stromů na ně dokonce padali hadi. Z toho byly nešťastné hlavně ženy s dětmi. Některé děti se narodily na lodi," uvádí Jaroslav Štika. Začátky přistěhovalců v Texasu byly velmi těžké, Valaši dokonce museli do armády během války Severu proti Jihu: "A oni, lidé svobodomyslní, kteří utekli před Bachem, museli najednou bojovat v otrokářské jižanské armádě."

Ke konci 19. století se ale poměry přistěhovalců v Texasu výrazně zlepšily. Na svých hospodářstvích pěstovali kukuřici a bavlnu a chovali dobytek: "Takže tehdy vzpomínal jeden pan učitel, že děti chodily do školy sice bosky, ale s věncem klobásek na krku a bez učebnice." Přesto to byla právě škola, která v dalekém Texasu udržovala povědomí o českém původu přistěhovalců. "Ale velice jim chyběl zvon, kostel a podobné věci, na které byli zvyklí, Začali s výstavbou zvonic a právě ten zvon, který se večer ozýval, jim připomínal starou vlast."

I Jaroslav Štika navštěvoval při svých návštěvách v Texasu staré české hřbitovy: "Jsou pojmenovány podle obce, odkud ti lidé pocházejí, čili jeden hřbitov se například jmenuje Frenštát. A tam oni leží a je tam krásně napsáno, že se narodili třeba v Tiché u Frenštátu a zemřeli v nové vlasti. U těch hřbitovů bylo ještě zajímavé, že pro ně vždycky vybírali pěkná místa, stejná pěkná místa ale pro ně vybírali i indiáni, kteří tam žili před nimi. Takže se kolikrát stalo, že pohřebiště indiánů se stalo hřbitovem našich krajanů."