Sedm českých válečných hrdinů z Filipín

Jan Bzoch, Pavel Fuchs, Leo Herman, Jaroslav Hrdina, Fred Lenk, Josef Varak, Antonín Volný sedm jmen na mramorové desce, sedm mrtvých Čechoslováků, sedm hrdinů, o jejichž pohnutém osudu u nás donedávna nikdo nic nevěděl.

Tito muži zahynuli za druhé světové války tak daleko od domova, že už to dál snad ani být nemohlo. V koncentračních táborech nebo při pochodu smrti divokou filipínskou džunglí, kde se jako dobrovolníci postavili v řadách americké armády proti japonské okupaci.

Až včera, šest desítek let poté, co zemřeli, se jejich strastiplná pouť definitivně uzavřela.

Dostalo se jim nejen plných posmrtných poct, ale konečně i jejich duše snad nalezly klid. A může také začít další podrobnější pátrání po jejich osudech.

Bohoslužba za české hrdiny

Šéf české diplomacie Cyril Svoboda, pro něhož jsou Filipíny po Kazachstánu druhou zastávkou na cestě do Austrálie a na Nový Zéland, se poklonil jejich památce v kapli Pražského Jezulátka v Manile a odhalil prostý památník s jejich jmény.

Byly to zvláštní, pohnuté chvíle. Velký obřad začal bohoslužbou v nabitém kultovním chrámu Marie královny míru. Kromě české delegace přišli vysocí filipínští představitelé, zástupce filipínských válečných veteránů, americký generál Ed Woods, diplomaté a také stovky obyčejných lidí, z nichž někteří se do moderního chrámu ani nevešli. Bohoslužba, kterou celebroval v této převážně silné katolické zemi známý manilský biskup Socrates Villegas, byla trochu jiná, než na jaké jsme v takových chvílích zvyklí.

Ačkoli patřila sedmi mrtvým, byla veselejší. Plná zpěvů a jasu. Pak nejvýznamnější hosté přešli do sousední kaple Pražského Jezulátka. Po obou stranách kaple utvořili dvě řady filipínští vojáci ve slavnostních uniformách. Další tři pak v čele kaple třímali českou, filipínskou a americkou vlajku.

A v temnějším koutku za nimi se usmívalo Pražské Jezulátko - tedy jeho kopie, kterou Filipíny dostaly od českého státu darem v roce 1998. Zazněla filipínská, americká a nakonec česká hymna.

Mezitím se pronášely projevy oslavující statečnost našich vojáků. "Jsou to hrdinové," znělo unisono z úst velitele válečných filipínských veteránů z Bataan, šestaosmdesátiletého Rafaela Estrady, amerického generála Ed Woodse i ministra Svobody, který odhalil desku s jejich jmény.

To vše se podařilo díky náhodě, ale hlavně zásluhou mravenčího úsilí českého velvyslance na Filipínách Stanislava Slavického, velkého nadšence, který dlouhé měsíce s nezlomnou vírou propátrával archivy v různých koutech světa, aby se dobral pravdy.

Kde se vzali čeští vojáci na Filipínách?

Stále toho však o našich hrdinech příliš nevíme. Byli mezi nimi Češi i Slováci, s největší pravděpodobností i Židé a zřejmě také Němec ze Sudet. Původně jich bylo čtrnáct, ale jen polovička z nich útrapy války přežila. I po nich se však v podstatě slehla zem.

Neznáme ani jejich fotografie, nevíme, kde jsou jejich příbuzní. Víme však, že nešlo o žádné profesionální vojáky, ale o úředníky, a hlavně obchodníky zastupující různé firmy z tehdejšího Československa, sdružené kolem honorárního konzulátu, který Praha založila v Manile v roce 1927 a jako prvního konzula tam vyslala jistého Lea šéfem byl těsně před začátkem války Norbert Schmelkes, mezi obchodníky pak na dalekých ostrovech působil například i zástupce firmy Baťa.

Na Filipínách zůstali tito muži navzdory hrozbě války.

Když se pak koncem roku 1941 Japonci vylodili na ostrově Luzon a Manila byla evakuována, přidali se Čechoslováci jako dobrovolníci k americké armádě, aby hájili provincii Bataan.

Zachránili hladovějící americké a filipínské vojáky

A nebyli, jak se nyní ukázalo, jen pouhými pěšáky v poli. Toto o nich napsal americký historik Charles Gibson s odkazem na generála Charlese Drakea, velitele americké armády na Filipínách, který přežil japonský koncentrační tábor: "Když americké a filipínské jednotky začaly trpět ukrutným hladem, sedm Čechů se dobrovolně přihlásilo, že se pokusí zachránit už téměř ztracenou situaci. Vstoupili tehdy pod japonskou palbou mezi válečné linie do území nikoho, rozmontovali mlýn na rýži, který tam zůstal, a donesli ho zpět mezi hladovějící vojáky. To významně pomohlo Filipíncům i Američanům."

I díky odvaze těchto mužů byl pak postup japonských jednotek o několik měsíců zbrzděn.

Bataan přesto nakonec padl a sedm Čechoslováků se s tisícovkami filipínských, amerických i dalších vojáků dostalo do krutého zajetí, kde mezi lety 1942 až 1944 podlehli strašným útrapám pochodu smrti džunglí a koncentračních táborů.

"Krev československých občanů prolitá na Filipínách během druhé světové války nesmí být zapomenuta," řekl včera hlavní organizátor vzpomínky na naše hrdiny, velvyslanec Stanislav Slavický.

Stařičký velitel filipínských veteránů Rafael Estrada ve vyžehlené bílé uniformě pak vzpomínal, jaké útrapy museli tehdy váleční zajatci vytrpět. "Neznal jsem je osobně, ale vím, že tam s námi byli," říkal. Osmého dubna tohoto roku, na "Den Bataan", bude pamětní deska z manilské kaple přenesena do blízkosti města Tarlac, sto dvacet kilometrů na sever od Manily, tam, kde stával koncentrační tábor Camp O'Donell a kde je dnes hřbitov válečných hrdinů. Sedm Čechoslováků tak definitivně doplní jména ostatních tisíců padlých.


Byla to trochu náhoda

Všechno to začalo skoro náhodou. Loni 8. dubna, na slavný "Den Bataan", kdy si celé Filipíny při tradičních obřadech připomněly památku svých 50 tisíc padlých za druhé světové války. Při vzpomínkové slavnosti na vojenském hřbitově v Camp O'Donell, kde leží oběti druhé světové války, filipínský ministr obrany představil mimo jiné i českého velvyslance Stanislava Slavického. Když slavnost končila, přistoupil náhle k českému diplomatovi pětadevadesátiletý filipínský veterán a řekl mu, že v roce 1942 při pochodu smrti do japonského zajateckého tábora potkal také české veterány.

"Zprvu jsem tomu vůbec nevěřil, myslel jsem si, že si to popletl. Co by dělali Češi na Filipínách," říká dnes Slavický. Pak se však přece jen pustil do pátrání. Nejdříve hledal v místních archivech, později kontaktoval Výbor veteránů USA. A ti k jeho překvapení svědectví potvrdili.

Když pak Slavický přijel v létě do Prahy a zkoumal archiv českého ministerstva vnitra, zjistil další zajímavou věc, o níž do té doby nikdo nevěděl - v roce 1927 byl v Manile zřízen československý honorární konzulát. Jeho členové a další Čechoslováci byli oněmi čtrnácti muži, kteří se přidali v roce 1941 jako dobrovolníci v boji proti japonské okupaci. Tato skutečnost po válce upadla v zapomnění. "Byla to všechno zvláštní shoda okolností, ale takových okolností, které se, jak věřím, musely stát, aby jejich duše nalezly klid. Víte, nic se vlastně neděje úplnou náhodou," řekl velvyslanec Slavický.

PETR PRAVDA, MF DNES

obsah | svět - svet