Češi ověřovali účinnost kurare

Kurare je rostlinný šípový jed, používaný indiány v povodí Amazonky a Orinoka. Jestliže se alkaloidy obsažené v jedu dostanou do krve, způsobí ochabnutí příčně pruhovaných svalů.

Jak kurare účinkuje? Přechodně potlačí přenos vzruchu na nervosvalové ploténce, takže se podráždění motorických nervových vláken nepřenese na sval. Postupně nastane obrna všech svalů ovladatelných vůlí včetně dýchacích. Zasažený organismus se při plném vědomí udusí.

Na druhou stranu se právě schopnost kurare omezit či zcela "vypnout" svalové napětí uplatňuje v medicíně. V současnosti se samozřejmě čisté kurare k žádným lékařským zákrokům nepoužívá. Aplikují se pouze syntetické (výjimečně polosyntetické) sloučeniny, odvozené od základní chemické struktury účinných látek indiánského jedu. Tato tzv. kurarimimetika se využívají při operacích a vyšetřeních, kdy je nezbytné nebo užitečné uvolnění svalů. Jsou to například operační zákroky v tělních dutinách (hlava hrudník, břicho), ale také při operaci mandlí nebo zubů v celkové narkóze. Syntetickým "kurare" se rovněž vypínají svaly čelistí i hrtanu, a uvolňují se tak dýchací cesty těžce zraněných osob. Použití kuraremimetik samozřejmě vždy vyžaduje současné umělé dýchání s podporou přístrojů.

Indiánský jed se testuje v Čechách

Do Čech přivezl kurare například Vojtěch Alberto Frič (1882 až 1944). Po návratu z Jižní Ameriky prý dokonce prováděl s kurare experimenty. Bližší informace o jeho pokusech však nejsou dostupné. Další cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860 až 1932) se do Jižní Ameriky vypravil roku 1892 a za dva roky se vrátil do Prahy s velikou sbírkou přírodnin a etnografického materiálu.

Část věnoval Královskému zemskému muzeu, další díl Náprstkovu muzeu. Jeho zásluhou se do sbírek dostaly nejstarší vzorky kurare, které Náprstkovo muzeum vlastní.

Surové kurare - pastovitá hmota černě smolné až tmavohnědé barvy - je rozpustné ve vodě. Jeho složení záleží na rostlině, ze které je vyrobeno (uplatňují se druhy z více rodů, ba i z několika čeledí).

V zásadě se však kurare dělí do tří skupin, lišících se geografickým původem i chemickým složením: curare de calabaza (skladované v plodu), curare de tubo (skladované v článcích bambusu) a curare de poto (skladované v nádobě). V historii se vlastnosti tohoto jedu zkoumaly řadou pokusů, doposud se však nevědělo, jak dlouho přetrvává účinnost kurare po mnohaletém skladování.

Cílem naší práce bylo experimentálně ověřit biologickou účinnost různě starého kurare z Náprstkova muzea. Testovali jsme tři vzorky: kurare "de calabaza"

(skladované v plodu dřeviny Crescentia cujete), pocházející z Kolumbie a zařazené do sbírek muzea v roce 1971. Dále stejný typ kurare z Venezuely, získaný Náprstkovým muzeem roku 1966, a nakonec kurare "de tubo" (skladované v článcích bambusu). Tento vzorek pochází z povodí Orinoka a do Prahy jej dovezl Enriquo Vráz v roce 1894.

Zaschlou ztvrdlou hmotu jsme rozpustili ve vodě a roztok vstříkli pokusným zvířatům do svalu. Účinnost látky jsme ověřovali na laboratorních myších a králíkovi. U myší začalo kurare působit 30 až 50 sekund po aplikaci, zvířata přestala dýchat za tři minuty, U králíka se objevily první příznaky po čtyřech minutách, k zástavě dechu došlo v šesté minutě.

Všechny testované vzorky uvolnily svalového napětí a následně svaly celkově paralyzovaly. Prokázali jsme tedy, že i kurare skladované 34, 39 a 112 let je stále biologicky účinné a způsobuje blokádu nervosvalového přenosu. Vladislav Rogozov pracuje v Royal Hallamashire Hospital v Sheffieldu, Marek Svítek působí na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny VFN v Praze.

VLADISLAV ROGOZOV, MAREK SVÍTEK A KOLEKTIV, LIDOVÉ NOVINY

obsah | svět - svet