Krajanským spolkům v Rakousku ubývají členové

Kolik Čechů dnes ve Vídni žije?

Podle posledního sčítání lidu žije v Rakousku asi 10 000 Čechů, ale tato čísla jsou poměrně pochybná, protože na kladené otázky není vždy možné poctivě odpovědět. Např. k otázce jednací řeči - když mám být upřímný, tak je to němčina, protože když jdu koupit chleba, mluvím německy, ale doma mohu mluvit česky. Podle mého názoru čítá česká menšina kolem 20 tisíc lidí. Někteří jsou organizovaní v Sokole, jiní v dalších spolcích a nově příchozí Češi na spolky moc nejsou. Ve spolcích se všichni potýkáme s tím, že mládež o spolkový život nemá zájem.

Jak se spolková činnost v posledních desetiletích změnila?

Intenzita spolkového života se snižuje, neboť ti, kteří se mu dříve věnovali, postupně vymírají. Když si dnes čtu Vídeňské listy, které uveřejňují zprávy staré 50 let, tak si uvědomuji, že řada aktivních lidí, které jsem znal, už není mezi námi. Živý spolkový život zaniká. Například Sokol XII. pořádá vždy zjara Moravské hody. Byly doby, měli úplně plno, ale teď museli dokonce vynechat, protože nebylo dost lidí. Ne že by již nebyl zájem, ale prostě není dost těch, kteří by na takové akce chodili.

Vycházejí kromě Svobodných vídeňských listů ještě další tiskoviny?

Ve Vídni vycházejí tři: Vídeňské svobodné listy, časopis Klub a Česká a slovenská Vídeň, kterou vydává Školský spolek Komenský. To je spíš časopis pro školu, ne pro spolky.

Které hlavní spolky kromě Sokola ve Vídni existují?

Třeba organizace České srdce. Ta byla založena v době války. Podporovala rodiny padlých českých otců - jejich manželky a děti. Dnes se stará o českou menšinu a ze svého rozsáhlého majetku přispívá na řadu aktivit: financuje Svobodné listy, přispívá na výlety a různé jiné akce. Dále je tu velmi činný Školský spolek Komenský. Ten je pro menšinu skutečným štěstím, protože udržuje úspěšnou školu, bez níž by s českou menšinou byl již dávno konec. Z vycházejících žáků se do života menšiny zapojí jen málokdo, ale občas se přeceněn někdo najde. Práci školy oceňují i rakouské úřady. Být absolventem Komenského školy něco znamená. Nechci říct, že by maturita zde měla lepší úroveň, ale má větší ohlas než z normální školy.

Chodí do Komenského školy kromě dětí z krajanských rodin také Rakušané?

Ano, chodí tam Rakušané ze smíšených manželství a kupodivu i Slováci. Do školy jezdí denně autobusem z Bratislavy. Není to daleko, za hodinu jste ve Vídni. Slováci jsou nadějí Školského spolku Komenský. Proto, aby spolek mohl uskutečňovat své plány, potřebuje žáky, a ty získává v poslední době ve značném počtu právě ze Slovenska.

Jak složité je uchovat si znalost češtiny v prostředí rakouské společnosti?

Rozhodující je manželství. Problematické je to ve smíšených manželstvích, kde záleží na partnerovi, zda s používáním češtiny souhlasí nebo ne. Musím říct, že je hodně partnerů, kteří češtinu podporují, ačkoli nejsou českého původu. Posílají děti do české školy a nemají nic proti tomu, když s nimi matka nebo táta mluví česky. Někteří se dokonce česky sami naučili. Jsou i takové příklady, že Rakušané se o nás sami zajímají. Například v Sokole X máme jednu sestru, která neumí slovo česky, ale při společenských akcích se stará o bufet a do naší činnosti je velice nadšená.

Jaký význam pro vás má ocenění Gratias Agit?

Když mi vloni kulturní atašé z české ambasády ve Vídni zavolal, jestli bych mu neposlal životopis, tak mne vůbec nic nenapadlo. A pak jsem najednou v dubnu dostal dopis, že by pan velvyslanec se mnou rád mluvil. Stále jsem netušil, o co jde. Pan velvyslanec mi předal pozvání z ministerstva zahraničí. Byl jsem rád, že pojedu do Prahy, ale teprve když jsem se na pozvánku podíval doma, zjistil jsem, o co vlastně jde. Musím říci, že jsem byl velmi překvapený a šťastný, že se konečně našel někdo mimo Vídeň, kdo ocenil moji práci. Vyznamenání je hezké, velmi si ho vážím, ale považuji ho za ocenění nejen mojí práce, ale všech sokolů a celé menšiny.