Indiánskou nemocnici v Bolívii vede český kněz

Já jsem Palacký, a tak mám řečí jako Palacký," řekl mi nedávno v Praze jezuita Jan Palacký, lékař, který už téměř patnáct let vede venkovskou nemocnici v Bolívii. V domorodé indiánské vesnici s necelými dvěma tisíci obyvatel slouží však i jako kněz v místním kostele. Z bývalého Československa odešel v roce 1968 a nejprve zamířil do Itálie. Tam vystudoval medicínu a teologii a stal se knězem - misionářem. Jeho misie v Jižní Americe není ovšem zdaleka první.

"Já jsem předtím byl už na jiné misii. Byl jsem tři roky na Madagaskaru a potom jsem se ze zdravotních důvodů vrátil. Pak jsem byl rok ve Španělsku a potom mne Italové poslali do Bolívie."

Vy tam současně působíte jako kněz misionář i jako lékař. Čím jste víc?

"To se dá těžko říct, čím jsem víc. Měl jsem jeden případ, že jsem dokonce sloužil mši, pak mne náhle volali, že tam nějaká paní měla zástavu srdce. Tak jsem musel dávat masáž srdce a kyslík, a tak se dostala z krize. A bylo to přímo během mše. Během pracovního týdne mne také berou spíš jako lékaře."

Jak velká je Vaše nemocnice? Kolik tam máte pacientů?

Máme pět lůžek, když je někdo hospitalizovaný na dva tři dny, na kratší dobu. Ale to hlavní, co děláme, je ambulantní péče. V Bolívii je teď pojištění pro děti do pěti let a pro ženy během těhotenství a šest měsíců po porodu. Takže to jsou naše hlavní činnosti. A třetí činnost, hlavně v té dětské oblasti, je očkování. Musíme jezdit také do terénu, do okolních vesnic. A pak také když přijde nějaký úraz, lidé někdy spadnou z koně, zlomí si ruku nebo nohu, taky je tam hodně slavností, každá obec má svou slavnost, a když se třeba porvou opilci, tak se musí zakročit a sem tam udělat nějaký steh. U žen během těhotenství děláme ultrazvuk, máme také elektrokardiograf a malou laboratoř, kde můžeme provádět běžné zkoušky. A máme také poměrně moderní aparát, kolorimetr, takže odebíráme krev. Neděláme mnoho chirurgických zákroků, nanejvýš něco sešijeme, ale nic jiného neděláme."

Když Vás poslouchám, tak Vy jste vlastně chirurg, ortoped, gynekolog a porodník, internista a ještě máte biolaboratoř. Přitom jste tam jako lékař sám. Jak to zvládáte a jaký k tomu máte další personál?

"Někdy je těžké to zvládnout, ale já tam určitý personál mám. A kromě toho mi v laboratoři pomáhá profesorka, která učí chemii, a tak jí ta laboratoř i pomáhá k tomu, že může lépe učit. Občas pozve děti ze školy, takže je to přímo naučné. Máme tam i sociální činnost. Každé ráno připravujeme pro dvě stě dvacet dětí snídani. To je pomoc od bolivijského státu, to nám platí."

Říkal jste, že jste odešel v roce 1968 z tehdejšího Československa. Žijete tedy už téměř čtyřicet let ve světě. Jakto že mluvíte tak dobře česky?

"Já myslím, že moc dobře nemluvím, cítím, že to trošku zadrhává. Mám takovou anekdotu: byl jsem jednou v Itálii, v Neapoli, a tehdy tam byla skupina českých učitelů. Přidal jsem se k nim a začal mluvit česky. A oni mi řekli: kde jste se učil česky, mluvíte moc špatně. Řekl jsem jim, že to je moje mateřská řeč. Osud všech cizinců je v tom, že se nenaučí úplně správně cizí řeč a přitom zapomenou tu svou."

A máte příležitost mluvit s někým v Bolívii česky? Jsou tam nějací Češi?

"Určitě jsou, ale já jsem takový zapadlý vlastenec a s nikým dohromady nemluvím. Dokud jsem měl české dobrovolníky, mohl jsem mluvit česky s nimi. Ale teď tam už delší dobu nikoho nemám, takže už myslím pět let tam nemám žádnou příležitost česky mluvit. V Bolívii to je velice těžké. Snad tam přijdou nějaké české zprávy, ty mi pošlou odtud z Prahy, ale to je mizivé. Všechno, co se odehrává během každodenního života, je ve španělštině."

A potkal jste tam vůbec někdy české krajany? Samozřejmě kromě lidí, kteří Vám přijeli z Česka pomáhat.

"Já jsem tam doposud nikoho od nás nepotkal. Byli tam v La Pazu, před několika lety tam měli dokonce takovou skupinku, kde se moc nerozlišovalo, jestli jsou Češi nebo Slováci. Oni tam přijeli ještě za totality a potom tam už zůstali. Ti krajané se sdružují kolem hlavních měst, v La Pazu, v Santa Cruz určitě budou taky, ale já jsem neměl příležitost se s někým setkat."

Máte v Čechách ještě rodinu?

"Mám v Brně bratra a sestru a druhého bratra mám v Uherském Hradišti, my jsme byli čtyři sourozenci. A od těch sourozenců mám všechny příbuzné. A potom, když jedu do Evropy, musím objet obě dvě své vlasti, musím do Itálie i do České republiky."

Léta ubíhají, chcete zůstat ve světě?

"Myslím, že kdybych měl něco měnit, tak bych chtěl ke konci života ještě další misii do jiného státu, třeba i v Evropě. Buď do Albánie nebo do Rumunska nebo do podobných zemí, kde jsou problémy a kde by to člověk mohl zvládnout. Ale doposud se to jeví, že tam budu muset zůstat. Já jsem chtěl jít také ke sv. Ignáci a chtěl to i můj představený. Ale nějak se to nepovedlo, protože tam lidé začali psát protestní dopisy, a tak to nešlo."

S Janem Palackým v domorodé indiánské nemocnici prožil jako dobrovolník rok i dnešní pracovník plzeňské charity Luděk Kaluža. Jak na spolupráci s páterem Palackým vzpomíná on?

"Po letech, když si na to vzpomenu, tak je to už s úsměvem. Za sebe musím říct, že to nebylo vždycky jednoduché. Hodně často jsme se střetávali a někdy ty střety byly dost ostré. Ale když jsme se teď setkali tady v Praze, tak v nás zůstalo jenom to dobré a pořád na to rádi vzpomínáme."

Jak je tam tou indiánskou komunitou uznáván?

"Je třeba si uvědomit, že ta vesnice je prakticky odříznutá od světa. Bývají období, kdy se tam žádným motorovým prostředkem nedá projet. A ti lidé tam mají tak neuvěřitelně komfortní lékařské zázemí, že to nemá snad ani nemocnice okresního formátu. Padre Palacký pracuje s ultrazvukem a i to technické a hlavně odborné zázemí je na takové úrovni, že leckdy možná ti lidé ani dobře nevědí, co dostávají. Ale přirozeně to tuší."

Oni samozřejmě vědí, že je cizinec. Vědí ale i to, že je Čech a odkud vůbec je?

"Určitě to vědí, protože on netají, odkud pochází. A vstupem čtyř dobrovolníků z Čech v letech 1994 - 1999 se tam to češstí nebo českomoravství dostalo do povědomí, že opravdu existujeme."

MILENA ŠTRÁFELDOVÁ

obsah | svět - svet