Welsch: Hvězdy NBA musejí být trochu bezcharakterní

Boston Celtics nakonec do play off proklouzli, ale v prvním kole je smetla Indiana. Sledujete další vývoj play off NBA?

Po příletu domů jsem žádný zápas ještě neviděl, ale díky internetu mám přehled.

Myslíte, že se někdy s Bostonem můžete dostat až do finále NBA?

Já v to doufám. Letos to byla taková hodně přestupová sezona, tým se budoval s ohledem na budoucnost. Teď přijde i nový trenér a my se musíme dát dohromady. Ale šanci máme, zvlášť proto, že hrajeme ve slabší Východní konferenci. Manažer Bostonu Danny Ainge je navíc hodně ambiciózní, nebojí se v týmu udělat radikální změny a jeho jediným cílem je vybudovat z Celtics mistrovský tým.

Druhý nejlepší střelec historie NBA Karl Malone obětoval před sezonou téměř 18 milionů dolarů, jen aby mohl hrát v Los Angeles Lakers a získat tak vytoužený mistrovský titul. Zachoval byste se podobně?

Malone je specifický případ, protože hraje už spoustu let, má za sebou skvělou kariéru a jediné, co mu chybělo, byl právě titul. Já kdybych si měl teď vybírat tým, tak bych spíš vybral ten, kde bych měl šanci pravidelně hrát a vybudovat si v NBA několikaletou kariéru.

Takže odehrané minuty jsou pro vás zatím důležitější než mistrovský titul?

Kdybych šel třeba do Lakers, tak bych tam seděl na lavičce. Měl bych sice titul, ale k čemu by mi to bylo? Titul za sezení na lavičce bych nechtěl. Chci hrát v týmu, kterému pomůžu na hřišti.

Letos jste absolvoval všech 82 zápasů sezony a 4 utkání play off, navíc ve většině případů coby hráč základní pětky. Jak se dá taková zátěž zvládnout po fyzické stránce?

Už v kempu před sezonou musí být hráč stoprocentně fyzicky připraven. To je pravidlo, které řekne každý trenér. Fyzička se nenabírá v kempu, tam už se buduje tým. Hráči, kteří pak během sezony pravidelně nastupují, si kondici udržují právě tím. A ti, co sedí na lavičce, mají smůlu, protože to musí dohánět individuálně. Musí být stále připraveni, protože může přijít něčí zranění a trenér ukáže právě na ně. A taková příležitost se pak musí využít.

Proslýchá se, že hráči NBA si během sezony pomáhají k rychlejší regeneraci zakázanými prostředky. Setkal jste se s tím?

Možné to je, ale já to nebudu potvrzovat ani vyvracet, protože já osobně to nedělám. A ani nikdo z Bostonu. Systém dopingových testů funguje v NBA tak, že na začátku sezony je kontrola, kterou musí povinně absolvovat všichni, ale pak už žádné náhodné kontroly nejsou.

Z vás se během sezony stal elitní obránce Bostonu...

...to je ironie, že já jsem najednou obránce, co? (smích)

Je to nezvyklé, protože evropským hráčům v NBA se vytýká, že v defenzivě nestačí.

To vzniklo tak, že já se na začátku sezony snažil pracovat hlavně v obraně, protože tehdejší kouč O'Brien měl takové hráče rád. Tak jsem si řekl, že budu mít víc minut. No a postupně jsem pak začal bránit ty největší hvězdy soupeře, Kobeho Bryanta, Tracyho McGradyho, Allana Houstona...

Který z nich je nejlepší?

Určitě Tracy McGrady. Má dynamiku, rychlost, výskok, k tomu skvělé basketbalové dovednosti (kroutí hlavou). Toho je hodně těžké bránit.

V NBA je běžný takzvaný "thrash talk". Soupeři se při hře častují nadávkami, aby se vyvedli z míry. Už vám někdo kvůli vaší těsné obraně nadával?

Kvůli obraně jsem se do thrash talku ještě nedostal, ale jednou jsme se pohádali s Antoinem Walkerem (hvězdný hráč Dallasu, který dříve hrál právě v Bostonu - pozn. red.). Proti Bostonu to pro něj byl hodně emotivní zápas a já hrál dobře. On se ke mně najednou přichomýtnul a začal můj výkon shazovat. Že už takhle dobře nikdy hrát nebudu, že to je náhoda a podobně. Nechal jsem to být, ale on nepřestal. A pak jsem dal přes něj trojku. Takže jsem na něj začal křičet, že hraju životní zápas proto, protože mě brání on a on na to nemá. Pak už to skončil.

Minulé léto jste věnoval hlavně posilování. Nebojíte se, že ztratíte svou pohyblivost?

Když člověk posiluje, tak u toho zároveň musí i běhat. Já už teď chci nabrat spíš sílu, než nějakou svalovou hmotu navíc. Loni jsem posiloval hlavně s kondičním trenérem Golden State a dostal jsem se až na 98 kilo, tolik jsem v životě neměl.

Zmínil jste kondičního kouče. Nemotá se někdy kolem týmů NBA až zbytečně velká armáda všelijakých poradců a asistentů?

Někdy ano. Třeba v Dallasu, kde jsem krátce působil, ženou věci do extrému. Tam mají vedle hlavního kouče ještě čtyři hlavní asistenty, dva lidi na video a další čtyři trenéry pro individuální přípravu. To už je strašně moc.

Liší se nějak organizace tak slavného klubu jako Boston Celtics od ostatních mužstev NBA? Je na hráče vyvíjen větší tlak?

Přímo to cítit není, jde to spíše na hlavy trenérů a manažerů. Na hráče ten tlak tak intenzivně nepůsobí. Ale všichni o tom samozřejmě pořád mluví - že jsou Celtics nejúspěšnější tým historie NBA a že se musejí vrátit na špičku.

Když tak člověk sleduje ty největší střelecké hvězdy NBA, musí se ptát, jestli jejich sebevědomí a z něj pramenící touha po míči nejsou někdy týmu spíše na škodu...

Být superhvězdou v NBA, která rozhoduje zápasy, to vyžaduje speciální charakter a obrovské sebevědomí. Já jsem letos třeba viděl Paula Pierce, našeho nejlepšího střelce, hrát hrozné zápasy. Ale on o sobě nikdy nezapochyboval. Nikdy nepochyboval o tom, že tu následující střelu dá.

Jak se s takovým hráčem spolupracuje na palubovce?

Letos jsme hráli třeba v Minnesotě, byl to vyrovnaný zápas, Pierce se vůbec nemohl trefit a těsně před koncem křičel: "Dej mi míč, dej mi míč!" A chtěl pořád střílet. To člověk opravdu musí být speciální osobnost, trochu snad i bezcharakterní. Ale těm hráčům to většinou vychází, proto jsou hvězdami.

LN: Láká vás taková pozice nedotknutelného střelce?

Každý chce být ten borec, který má míč v rozhodujících fázích zápasu. Ale já kdybych třeba nedal deset střel za sebou, tak se pak spíš uklidním.

Není to někdy špatně?

Možná. Ale já si myslím, že pokud si chci v NBA vybudovat pozici, tak musím dál hrát tak, jak hraju a jak mi to připadá přirozené. Do ničeho se nenutit.

Podle letošní vydařené sezony lze usuzovat, že za mořem strávíte několik dalších let. Nepřemýšlíte o tom, že se ve Spojených státech usadíte natrvalo?

Zatím takhle konkrétně neuvažuju, ale kdo ví, co bude za deset let. Když jsem před čtyřmi lety odcházel hrát do Lublaně, tak jsem na tuhle otázku odpovídal, že se chci určitě vrátit domů. Ale teď po těch čtyřech letech... Můžou se stát různé věci. Těžko předvídat. Každopádně si chci teď kariéru budovat v USA a strávit v NBA celou hráčskou kariéru. A pak přijde to rozhodování. Nechávám to otevřené.

Jste s vaší přítelkyní Lindou v Bostonu šťastní?

Ano, jsme tam spokojení. Boston je pěkné město, není typicky americké. Už jsme se zabydleli.

Vy ale stejně velkou porci času strávíte na cestách. Nevadí vám kočování z města do města?

Život v NBA je v tomhle hodně atypický. Cestování je samozřejmě pohodlně zařízené, člověk jen přijde, nastoupí do letadla, vystoupí, rovnou ho odvezou do hotelu a tak, ale za chvíli ho to přestane bavit. Létat z jednoho místa na druhé, pořád se někde ubytovávat, mít tři hotely v pěti dnech...

Kde potom hráči hledají energii na zápasy?

Ty chvíle na hřišti, to je největší odměna. To všechno vynahradí. Ale je pravda, že z cestování někdy člověk začne blbnout. Já už jsem si pak ani nepamatoval, jaké mám číslo pokoje. Přijdu do hotelu a říkám si: Mám číslo 389? Nebo 654? Nebo to jsem měl včera?

Uvědomujete si, že jste se pro kluky v Česku, kteří třeba začínají s basketbalem, stal vzorem? Že si říkají - chci být jako Welsch?

(dlouho přemýšlí) Možná. Já jsem ale především rád, že jsem se do téhle pozice vůbec dostal. A pokud si tohle ty děti říkají, tak je to skvělé. Já je můžu jen povzbudit, aby za tím snem šly. Nemůžu jim zaručit, že se jim splní, tak jako se splnil mě. Obětování a práce jsou jen předpokladem úspěchu, nejsou zárukou úspěchu. Pokud díky mě přijdou další děti tady k basketbalu, tak budu jen šťastný.

Není vám v téhle souvislosti líto, že české ligové kluby spíše koupí "hotového" zahraničního hráče, než aby dali šanci mladým?

Mně hlavně připadá, že v Česku chybí mladým ten mezistupeň. Tady přijdou hráči z dorostu třeba i do ligy a mají najednou hrát. Jako kdyby byl jejich basketbalový růst už ukončen. Ale tak to není, já jsem třeba od osmnácti vlastně až do dneška udělal ohromný basketbalový skok! Tady se mladým hráčům v mužích už nikdo nevěnuje.

Nepomohla by českému basketbalu větší popularizace vašich úspěchů v NBA? Číňan Yao Ming a Němec Dirk Nowitzki rozpoutali ve svých rodných zemích doslova basketbalovou mánii.

Já myslím, že by to možná šlo, ale já nejsem ani Dirk Nowitzki ani Yao Ming. To jsou superhvězdy. Já jsem měl zatím jednu dobrou sezonu. A hlavně - v Česku je těžké prosadit se vedle hokeje a fotbalu. To jsou dva sporty, které tady mají dominantní postavení.

V zámoří je měřítkem popularity hráčů i počet prodaných replik jejich dresů. Jsou už k mání i vaše dresy?

Ano, dokonce se i prodávají, ale musejí se objednat. Hlavně ve druhé polovině sezony jsem viděl, že lidé v hledišti měli dres číslo 44, Welsch. To bylo hodně příjemné.

Prý máte s bratrem Petrem, bývalým reprezentantem, plán sejít se na konci vaší kariéry v dresu rodných Holic. Co je na tom pravdy?

Jednou jsme se o tom bavili, protože jsme vlastně nikdy neměli možnost zahrát si spolu třeba celou sezonu. Třeba to tak opravdu dopadne. Já bych byl jen rád.