Naše zbraně pro povstalce

Během studené války vyzbrojovalo komunistické Československo radikální opoziční hnutí, povstalce a teroristy na všech kontinentech. Dodávky alžírské Frontě národního osvobození (FLN) byly vůbec prvním případem, kdy Československo prodávalo své zbraně přímo bojovníkům vystupujícím proti legální vládě.

První listopadový den tomu bylo padesát let, co v Alžírsku vypuklo protifrancouzské povstání. Na jaře roku 1954 dospěla hrstka radikálních alžírských nacionalistů k závěru, že nezávislost nelze získat legální cestou. V říjnu 1954 byla založena Fronta národního osvobození a v noci z 31. října na 1. listopadu provedla po celém území řadu teroristických útoků. Zahynulo při nich osm lidí, další byli zraněni.

Prvořadým cílem těchto i pozdějších útoků nebyli francouzští vojáci, představitelé francouzské správy nebo usedlí Evropané, ale umírnění na obou stranách. Záměrem FLN bylo zlikvidovat všechny, kteří věřili v nějakou formu soužití jednoho miliónu Evropanů s osmi milióny muslimů. Strategie povstalců slavila úspěch také díky represi, kterou v reakci na útoky rozpoutala metropole. "Boj s terorismem", jehož temné stránky dodnes příležitostně jitří francouzské veřejné mínění, zahrnoval mučení zajatců, popravy podezřelých bez soudu, bombardování rozsáhlých oblastí napalmem či nucené přestěhování statisíců lidí do internačních táborů. V Alžírsku vypukla špinavá válka, v níž obě strany užívaly zavrženíhodných prostředků.

Vzhledem k charakteru boje potřebovala FLN především lehké ruční zbraně. Kromě výzbroje ukořistěné při útocích na francouzské vojáky a stanoviště mohla fronta od počátku počítat s dary Sýrie, a především Egypta. Velkým problémem ale zůstával transport na místo určení. Z Egypta byly zbraně buď pašovány v karavanách přes Saharu, nebo nakládány na menší lodě, které se je snažily převézt podél libyjského a tuniského pobřeží. V polovině roku 1956 se pro FLN otevřely nové možnosti: Francie udělila nezávislost Maroku a Tunisku, které začaly brzy opatrně a diskrétně - bývalá metropole si v obou státech udržela silné vojenské a hospodářské pozice - alžírské povstalce podporovat.

Starý nepotřebný materiál

Klíčovou roli při prvních dodávkách československých zbraní alžírským povstalcům sehrál marocký lékař Driss ben Said. Nic bližšího o něm nevíme kromě toho, že se narodil v roce 1919 v Rabatu. Podle záznamu francouzské tajné služby používal při svých cestách do východní Evropy krycí jména Larouss, Hamza, Ouezzani a Guenniche. Na konci ledna 1957 navštívil zástupce československého podniku zahraničního obchodu Kovo ve Vídni muž, který se představil jako Hamid Ouezzani a dotázal se na "možnost urychleného nákupu lehkých zbraní", k němuž prý má zmocnění od marocké vlády.

Nejvyšší vedení komunistického státu reagovalo velmi pružně. Politbyro okamžitě konzultovalo Moskvu a 26. února dodávky schválilo. V příslušném dokumentu se sice hovoří o "egyptské firmě", zachovaný dopis ministra vnitra Rudolfa Baráka prvnímu tajemníku ÚV KSČ Antonínu Novotnému, napsaný shodou okolností přesně o rok později, však prokazuje, že prodejce dobře věděl, kdo je konečným adresátem zbraní.

Československé ministerstvo zahraničního obchodu uzavřelo v průběhu roku 1957 s Hamidem Ouezzanim, alias Dris ben Saidem, tři kontrakty. Pro Prahu byly velmi výhodné, protože Driss ben Said platil prostřednictvím československého konzula ve Švýcarsku v hotovosti v dolarech za zbraně, které jsou v dokumentech charakterizovány jako "starý nepotřebný materiál". FLN ho však jistě upotřebila dobře. Šlo především o pušky systému Mauser, automatické pistole, samopaly, lehké kulomety, minomety, tarasnice, nálože a příslušnou munici. První zásilka zbraní, o níž nejsou známy žádné podrobnosti, byla bez problémů dopravena do Alexandrie. Druhou zásilku, jejíž váha byla 68 tun, převezla v srpnu 1957 z přístavu Bakar do Casablanky jugoslávská loď Srbija. Zde ji formálně zadržely marocké úřady a později předaly FLN. Třetí zásilka, která obsahovala 55 tun zbraní a 95 tun munice a za niž Driss ben Said zaplatil 262 tisíc dolarů, měla putovat stejnou cestou. Francouzská armáda však již nehodlala pouze přihlížet. Jugoslávskou loď Slovenija, která zbraně přepravovala, zadrželo francouzské námořnictvo 18. ledna 1958 asi 45 mil od alžírských břehů. Slovenija byla přinucena zakotvit v Oranu, kde byl její náklad zabaven. Materiál by podle francouzských odhadů stačil na vyzbrojení šesti tisíc mužů.

Francouzské úřady neměly žádné pochybnosti o československém původu zabavených zbraní. Prozrazovaly ho nedůsledně odstraněné značky, a především vagónový list zapomenutý v jedné bedně. Francie proti dodávce protestovala formou diplomatické nóty, na niž Československo odpovědělo tím, že zopakovalo krycí legendu, že zbraně byly určeny pro Jemen. Z prozrazení zásilky, o které francouzská tajná služba věděla již deset dní před zadržením lodi, se však pracovníci československého ministerstva zahraničního obchodu příliš nepoučili. O rok později tak muselo Československo čelit dalšímu skandálu. Ten byl o to závažnější, že zadržená loď plula pod československou vlajkou.

Dobrodružná plavba lodi lidice

Sedmého dubna 1959 kolem šesté hodiny ráno posádka československé námořní lodi Lidice ještě spala. Když několik minut před šestou zpozoroval první důstojník Siorek, který měl právě strážní službu, francouzskou válečnou loď F 775, dělilo Lidice od marocké Casablanky jen 20 mil. V 6.14 h vyslalo francouzské plavidlo signál přikazující zastavit. Kapitán lodi Lidice Ladislav Makový, probuzený a narychlo přivolaný na můstek, přikázal převést stroj na manévrovací obrátky. O čtyři minuty později vypálila francouzská loď před příď Lidic salvu z děla a ihned poté byl stroj zastaven.

Ve tři čtvrtě na sedm vystoupilo na palubu francouzské komando složené z osmi námořníků a dvou důstojníků, kteří vyzvali kapitána k předložení dokumentů. Po ohrazení proti kontrole v mezinárodních vodách ustoupil kapitán Makový nátlaku a předložil lodní manifest. V něm byl náklad lodi uveden jako "general cargo" a místem určení vietnamský přístav Haiphong. Na otázku, proč pluje loď do Casablanky, a nikoli přes Port Said na Dálný východ, kapitán uvedl, že 3. dubna obdržel z Prahy radiotelegram s příkazem změnit směr plavby na Casablanku, kde si měl vyzvednout další rozkazy. Tuto výpověď měla prokazovat kniha došlých telegramů, ve které v nestřežené chvíli zaměnil jeden telegram z 3. dubna. Aby nepadly nepříteli do rukou, nechal Makový po poradě se zástupcem velitele pro politické věci Antonínem Křížkem zničit správné lodní dokumenty spolu s písemnostmi palubních organizací KSČ a ROH.

Vysvětlení francouzské důstojníky neuspokojilo. Loď Lidice byla eskortována do alžírského přístavu Marsá al-Kabír u Oranu, kde byla 8. dubna v 11 hodin nucena zakotvit. Ihned poté za velkého zájmu novinářů započala zevrubná prohlídka. Záhy se ukázalo, že náklad deklarovaný jako "general cargo" tvoří ve skutečnosti 580 tun zbraní. Po vyložení a zabavení celého nákladu zbraní byla loď Lidice 12. dubna krátce po půlnoci uvolněna. Nejvyšší československé vedení považovalo zadržení lodi za provokaci a ihned spustilo propagandistickou kampaň odsuzující "pirátský čin" Francie. Zároveň ale nařídilo rozsáhlé vyšetřování, z něhož vyplynulo, že za skandál mohl především šlendrián, který obchod od počátku provázel. Ve zprávě, kterou pro politbyro zpracoval ministr státní kontroly Josef Krosnář, se píše, že "provedení celého obchodu bylo ponecháno jen pracovníkům, kteří svými nadřízenými nebyli nebo nemohli být řízeni, koordinováni ani kontrolováni. Tyto okolnosti byly hlavní příčinou, že zásilka nebyla bezpečně utajena, cesta lodi nebyla volena správně, byly vystaveny zbytečně dvojí dokumenty a kapitán lodi byl nedostatečně instruován."

Pro vystopování pozadí dodávky zbraní na lodi Lidice se musíme vrátit o několik měsíců nazpět. V listopadu 1958 souhlasilo politbyro s prodejem zbraní v hodnotě 802 tisíc liber šterlinků Maroku. Zásilku vážící 900 tun dopravila do Casablanky 2. ledna 1959 bez problémů západoněmecká loď Mönkedamm. Francouzská tajná služba vzápětí zjistila, že značná část zbraní oficiálně určených pro marockou královskou armádu byla dopravena do táborů FLN na marocko-alžírské hranici.

Ve stejné době jednalo československé ministerstvo zahraničního obchodu o další dodávce zbraní oficiálně určené Maroku s jednou překupnickou firmou z Lichtenštejnska. Ta však za celou transakci požadovala příliš vysokou provizi, a tak se ministerstvo zahraničního obchodu rozhodlo provést vše na vlastní triko. V polovině března pak byla podepsána s Marokem smlouva v hodnotě milión 632 tisíc dolarů. Nedostatečné utajení obchodu způsobilo, že francouzská tajná služba loď sledovala zřejmě již z polské Gdyně, kde byly zbraně naloděny. Fatální chybou se ukázala zvolená trasa a s ní spojené vystavení dvojích dokumentů. Ředitel námořní skupiny Čechofrachtu, který zásilku přepravoval, veden snahou ušetřit jeden den plavby, rozhodl, že loď nepopluje kolem Dánska, ale Kielským průplavem. Zde však byla prováděna formální celní kontrola, a proto bylo nutno kvůli utajení zásilky zbraní vybavit loď dvojími dokumenty. Kapitán Makový tak dostal pravdivý lodní manifest a konosament znějící na dodávku zbraní s přístavem určení Casablanca a krycí lodní manifest a konosament na všeobecný náklad s určením přístavu Haiphong, kterým se měl vykázat v Kielském průplavu. Kapitán však příkaz pochopil tak, že pravdivé lodní dokumenty může použít až v Casablance, a při prohlídce lodi francouzským námořnictvem předložil krycí dokumenty a kurs na Casablanku odůvodnil vymyšleným telegramem. Francouzské úřady tak získaly dobrou právní záminku pro zabavení nákladu.

Zpackaná dodávka zbraní stála místo několik vysoce postavených úředníků v čele s ředitelem hlavní technické správy ministerstva zahraničního obchodu - instituce lépe známé jako podnik zahraničního obchodu Omnipol - generálem Františkem Mackem. Politbyro také zakázalo dopravovat napříště zbraně na československých lodích. Z hlediska francouzských zájmů byla demonstrace síly za hranicí legality (loď byla zadržena v mezinárodních vodách) účinná: Československo od podobných obchodů upustilo. Další zbraně poskytla Praha alžírským povstalcům teprve v roce 1961, a to formou daru. Šlo především o těžkou výzbroj v hodnotě asi 40 miliónů korun, kterou dopravily do Alexandrie pro jistotu sovětské lodě. V této době se však již o osudu Alžírska nerozhodovalo na bojišti, ale u diplomatického stolu.

Peníze nesmrdí

Dodávky zbraní alžírským povstalcům v letech 1957-1959 měly poněkud jiný charakter než vyzbrojování dalších "národně osvobozeneckých" nebo opozičních hnutí v zemích třetího světa v šedesátých až osmdesátých letech. Jejich motivace byla totiž výhradně ekonomická. Za zastaralou výzbroj, která měla hodnotu šrotu, dostával komunistický režim slušné sumy ve volně směnitelných měnách. Později již většinou šlo o dodávky formou darů nebo na velkorysé a špatně vymahatelné úvěry.

Československo v alžírském případě dokázalo profitovat z nejednoznačné sovětské politiky. Moskva FLN zpočátku nedůvěřovala pro její antikomunismus, později byla zase přesvědčena, že vítězství povstalců bude znamenat jen nahrazení francouzského vlivu americkým, jak se to stalo v případě Tuniska a Maroka. Sovětská politika v "alžírské otázce" proto až do počátku šedesátých let lavírovala a dle okolností tu podporovala tiše povstalce, tu vyjadřovala přesvědčení, že francouzské zájmy v Alžírsku jsou legitimní a Paříž by se s povstalci měla dohodnout na nějakém kompromisu.

O tom, že Praze šlo hlavně o peníze, výmluvně svědčí fakt, že československý materiál byl prodáván nejen povstalcům, ale i druhé straně. Na konci padesátých let vyřazovaly Československé aerolinie a ministerstvo národní obrany zastaralé transportní letouny DC-3. Zájem o ně projevilo francouzské ministerstvo vojenství. K prodeji se vyjádřily kladně všechny zainteresované instituce: podle ministerstva národní obrany prodej letounů DC-3 nemohl "být považován za dodávky vojenské techniky, které by posilovaly vojenský potenciál Francie", a hlavní technická správa ministerstva zahraničního obchodu zase vyzdvihla velmi výhodnou cenu zhruba 260 tisíc korun za kus a fakt, že tyto letouny je možno v libovolném množství nakoupit na světovém trhu. Prodej schválilo na počátku roku 1960 politbyro a čtyřiadvacet letounů bylo v březnu a květnu téhož roku přepraveno do Marseille a Paříže. Nejvyššímu československému vedení přitom bylo dobře známo, že letouny nejsou určeny na Madagaskar, jak stálo v dokumentech, ale do Alžírska. Vojenský potenciál Francie asi neposílily, ale k transportu francouzských vojáků při potírání alžírských povstalců sloužily jistě dobře.