ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Zrkadlenie vedy a umenia

ESTETIKA PŘÍRODNÍCH FOREM JAKO MOTIVACE VĚDY

Volný výklad pojmu umění a estetiky

Silvie Vondrejcová, studentka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, si po šest měsíců přikazovala např. nemluvit, nesedět, nespát doma, a příkazy měnila s měsíční pravidelností. Svůj zákaz oznamovala lidem v okolí nápisem připevněným na těle. Z celé akce si pořizovala hmatatelné záznamy jako deník, film, fotky, zvuk. Když se ji po skončení projektu ptali, jestli jako výtvarná umělkyně považuje takový počin za výtvarné umění, odvětila, že ano. "Byla jsem chodící obraz, nad nímž se lidé mohou zamyslet". Nešlo o to, aby ji lide následovali, ale aby zapojili svoji představivost a pocítili nezvyklé vzrušení. Návod jako "nemluvit, nesedět", vzbuzuje popud v mysli a my to pak prožíváme "jako doopravdy". Liší se takový proces v naší mysli od toho, jaký pociťujeme před uměleckým artefaktem jež "nás osloví?" Marcel Duchamp postavil do středu vážné výstavní síně běžný užitkový předmět - sušák na lahve, bez jakéhokoliv tvůrčího zásahu. A ejhle, jednoduchý funkční předmět se stal uměním transformací prostorem, kde doposud bylo vždy umění. Věšák byl k novému úkolu vyvolen, byl poctěn volbou umělce, který mu přiřkl zvláštní, magické poslání (I. Zhoř 1992). Reflexe "ready-made" sušáku na lahve v našem vědomi ztratil funkčnost a dostal novou polohu, sušák se estetizoval, stal se z něj umělecký objekt. Rozšířil se pojem umění.

Němec Joseph Beuys, vojenský pilot, byl v roce 1943 sestřelen nad Krymem, pak nalezen a ošetřován Tatary s pomocí plstě a tuku. Tyto materiály Beuys později povýšil na prostředky uměleckého vyjádření. Jeho Židle se sedací plochou částečně vyplněnou margarinem se stala legendou. V roce 1964 se prodala za dva a půl tisíce marek, dnes má stonásobnou cenu. V New Yorku si v roce 1974 Beuys líha do rohu místnosti-galerie s živým kojotem, zahalen do plstěné přikrývky, v ruce s chodeckou holí. Umělec se stává součástí uměleckého díla, je prostorovou plastikou, jež posunuje její chápání za hranice tradičního sochařství srozumitelného i bez výkladu. Beuys nad sebe umístil nápis "Miluji Ameriku a Amerika miluje mně". Je to "performance", slovo odvozeno z angličtiny, kde výraz performance krom jiného znamená předvedení, veřejné provedení.

Nabízí se otázka? Má právo vše, co je děláno v galerii, před zraky diváků zastupujících veřejnost, označit se za umění? Je to ono, co v sobě ukrývá estetično, jež v nás rezonuje a vyvolává pocit krásna? Je to opravdu umění? Vladimír Kokolia u příležitosti svojí výstavy v roce 2003 v Brně v Domě umění řekl, že umění je od slova "měniti". Jsou to slovní hříčky, ale vystihují, co se s těmi věcmi děje. Až do úplného uměnění. Jako estetickou kategorii beru i cenu (uměleckého díla), která dokáže báječně posílit naše vnímání obrazu. Každý jí přesně rozumí", říká Kokolia. Dokladem evoluce je i malba, která měla zahynout - nejdříve dematerializovaná v akcích a instalacích, pak převálcována videem a instalacemi, se teď (pokolikáté už) znovu vrací, a do jisté míry do sebe vtahuje ten předchozí vývoj. Někdy má konceptuální nebo akční polohu, jindy je poučena vizualitou nových médií a parafrázuje ji, atd.

Toto je jenom několik příkladů evoluce podob umění a názorů na něj. Ano, i umění podléhá evolučním procesům, ale ne sobě o sebe leč prostředníctvím svého tvůrce, kdy u něho nedochází ke změnám genetického portfolia, jak učí Darwinova teorie evoluce, ale v jeho memetické výbavě. Co to je mem? Tak jako je dnes všeobecně přijímaný fakt, že gen je základná jednotkou, jež formuje a řídí biologické formy života, za základný stavební kámen struktury naší mysli, názoru, kultury, je označen mem. Evoluce nových forem života začíná postupnou proměnou genomu organizmu v důsledku mutací, evoluce kultury (kam řadíme i umění), je založena na zbourání starých memů a přijímání nových idejí a myšlenek. Ty se šíří, a přenášejí na potomstvo, ne proto, že jsou "dobré myšlenky", ale protože v sobě obsahují "dobré memy", jako jsou bezpečí, potrava a rozmnožování. Nimi se posouvá evoluce našeho chování a nutí nás je respektovat (to ale nevylučuje fakt, že máme svobodnou vůli). V počátcích vývoje člověka - Homo sapiens, bylo naše vědomi zaměřené na přežití a rozmnožování. Vědomosti byly jednoduché a konkrétní: znalost terénu, ročního období, způsob lovu a podobně. Původně nespecifické a univerzální znalosti se pod vlivem emočních tlaků a evolučního výběru začali specializovat a prošly stejnou metamorfozou, jakou prošel člověk. Nastala memetická revoluce. Memy rozhodujícím způsobem určovaly výběr selekčních tlaků, jež působily na genom člověka a preferovaly tu skupinu genů, které navíc uspokojovaly i estetické libido (například ideál krásy). Francouzský antropolog Levi-Strauss zformoval zrod lidského myšlení. Nastal používáním jazyka, což vedlo k přerodu člověka od přírodního tvora ke kulturní lidské rase. Rodila se lidská kultura, stav vědomí, kdy se informace přenášejí nejen vertikálně (od rodičů na dětí), ale i horizontálně, mezí nepříbuznými jedinci. Z hloubek probouzejicího se vědomí se vynořuje kreativita, která uspokojuje jiné životní potřeby než jenom přežití, Homo habilis začíná pociťovat emoce a k jejích uspokojení tvoří umění. Úspěšné umění je kombinací mnoha elementů naší instinktivní hodnotové zkušenosti, čímž nám pomáhá řešit naše emocionální potřeby.

Dnešní společnost je tak komplexní, že jednoduché a praktické poznatky které "měly smysl" v době kamenné, v souboji s novými memami neobstojí. Nástup a další rozvoj kognitivní schopnosti člověka by měl prokázat, že evoluce našeho vědomí, kultury se formuje takovými memami, jež by nás měly dovést k větší dokonalosti. Empirické důkazy svědčí o opaku, odpovědí studentů v různých testech jsou stále horší a horší. Co je dnes ale evidentní, že díky objevu písma, knihtisku, komunikační síti, informačním technologiím se světem šíří stejné memy, řídí se nimi téměř celá planeta a mění se v globalní vesnici. "Myšlenková globalizace" se projevuje vyznáváním stejných norem chování, oblékání, morálky, etiky i touhy po svobodné společnosti. Větší šanci na přežití mají systémy, které nejsou rigidní, tj. takové, které jsou neustále připraveny přehodnocovat své memy, nebo je alespoň nechat koexistovat vedle sebe (věda, demokracie, liberalizmus). Stále více lidí rádo nahlíží za hranice ustálených pojmů. Estetice nastavuje jiné obrazy a inspirace je hledaná v netradičných oblastech vědomí; mystérium vědy je burcujícím a klokotajícím zřídlem nových podnětů. Citíme, jako by se v sobě opětovně integrovaly polohy vědy a umění rozpojené v minulých stoletích. Otázkou zůstává: vyjadřují rozdíly v umělecké formě stejné emoce, nebo se emoce mění s rozvojem lidské kultury a proto je umělecká forma odrazem doby?

Přírodní podoby estetiky

Estetika jako věda, která vnímá, formuje a hodnotí svět z hlediska vzájemného poměru krásy, ošklivostí a dalších estetických kategorií, se na rozdíl od teorie umění zabývá i mimouměleckými oblastmi estetična. Svým dosahem pokrývá kategorie krásy, atraktivity, ošklivostí, které jsou vnímány a hodnoceny rovněž zvířecími druhy, zejména při výběru sexuálního partnera (zákon o zachování druhu je dominantní přírodní zákon). Při poměřování krásy v říši zvířat jsou použity jiné estetické normy než u lidí, a proto se těžko identifikují. Většina závěrů jsou empirická, založena na pozorování v přírodě. Samci ptáků při jarních námluvách se různě vybarvují, nebo upoutávají krásou zpěvu. Naše zkušenosti nám umožňují vtělit se do ptačí slečny, jak zkoumavě naslouchá trylkům ženichů, ale stěží uchopíme její kritéria pro výběr otce, budoucího dárce genů vrabčákům. A co otcové? Nejsou v tom procesu pasivní, jak ukazují nálezy švédských a britských vědců? Zkoumali velikost ejakulátu u kohoutků podle toho, jestli (1) se pářili s promiskuitními slepicemi opakovaně, (2) s novou slepičkou poprvé, (3) nebo se slepicí vybarvenou pěknými "sexy" ornamenty, signalizujícími dominantní mateřské postavení. Zjistili nárůst velikosti ejakulátu od jedničky k trojce! Krása zde vystupuje jako měřítko jak estetické tak i biologické - péče o kvalitu potomstva.

Časopis Sírius (1/2004) publikoval zjištění, že pták Alkounek chocholatý (Aethia cristatella) žijící na Aljašce láká partnera na vlastní vůni. Jeho peří voní po mandarinkách. Alkounci produkují vůni jen v období páření, a to jak samečci, tak i samičky. Jiní ptáci, například holubi nebo supi, používají vůni k nalezení potravy či navigaci. Použití vůně jako druhu komunikace s ostatními ptáky je něco naprosto nové.

Jak dalece dominuje krása při výběru partnera u člověka? Mnoho mladých, pohledných, nezávislých a dobře vydělávajících dam je neprovdaných. Ptal jsem se mladých mužů na jejích vysvětlení. Odpověděli, že ony dámy hledají pro svoje potomky vhodného otce - dárce genů a finančního zajištění. Tak se ptám, nakolik nás ovládá atavistický mem z dob, kdy zachování potomstva bylo hlavním posláním, jež u zvířat zůstává prioritou dodnes? Když jsme se z toho atavismu vymanili, tak jaký mem přes jaké emoční a kognitivní dráhy ovládá naše chování v té nejpřirozenější aktivitě, jakou je rozmnožování. Možná je v porozumění toho ukrytá alespoň částečná odpověď na otázku, proč vymíráme!

Filozofie estetiky v širokém slova smyslu se může aplikovat jak na objekty umělé (umělecké), tak i na struktury a tvary přírodní. V obou případech platí Kantovo, že vnímaní krásna je subjektivní, závislé na vkusu a je vždy spojeno s pocitem potěšení nebo rozkoše. George Santayane dává rovnítko mezi krásou a rozkoši. Proto nepřekvapí, že mnoho lidí nachází estetické potěšení v harmonii přírody. Geolog Václav Cílek rozvíjí svojí úvahu v makroskopické rovině, nachází v krajině mužský a ženský element a mluví o tom, že země ovlivňuje vlastnosti lidí. Německý molekulární biolog Andreas Ruppel při hledání konceptu přírodní krásy nachází pojítko mezi biologickou funkcí a krásou promítnutou do tajemností evoluce biologických systémů. Metamerné uspořádání některých orgánu, jako článkované tělo žížaly, stonožky, uspořádání lidských žeber a obratlů srovnává s rytmem v hudbě a rýmem v poezii. Rytmus odvozuje od bití srdce a emoce veršů jsou tvarovány rytmem slov. Uctívání proměny lejna v krásného brouka Skarabea v staroegyptské kultuře, nebo uctíváni mystické proměny zapáchajícího bahna na dně jezera v krásny květ lotosu buddhisty dává kráse již duchovní rozměr.

Mluví-li se o estetice, umění, krásnu, harmonii, sotva- kdo má na mysli vědu. Věda je často stavěna do protikladu s uměním tvrzením, že je příliš objektivní, striktně racionální, analytická, zbavená emocí. Umění naproti tomu je prezentováno jako subjektivní, smyslové, syntetické, emotivní a jedinečné. Takto ostře vyhrocené antagonistické polohy obou činností setrvávají v společenském vědomí z nedostatku relevantních informací o světě vědy, vědcích samotných, ale zejména funkci emocí nimiž se řídí při výběru vědní discipliny, a procesu bádání. Zažité schéma je vědec - nekomunikativní suchar až asociál, společensky nepoužitelný. Jacobus H. van´t Hoff, první nositel Nobelovy ceny za chemii (1901) ve svém projevu při přebírání ceny vysvětloval, že veliké vědecké objevy jsou nemyslitelné bez vědcovy veliké imaginace. Jako příklad uvedl tehdejšího vynikajícího chemika Sira Humprey Davyho, jenž byl básník a vizionář. Jiný nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1909, Wilhelm Ostwald byl zanícený amatérský malíř. Jako fyzikální chemik se věnoval teorii barev a táto záliba ho dovedla až do výmarského Bauhausu (1920), kde v tom čase vyučovali Paul Klee a Wassily Kandinsky. Ostwald ovlivnil svou teorií barev Kandinského, jež věřil, že správná volba barev může cíleně rozeznít strunu naších emocí podobně jako to dokážou struny klavíru. Kandinského umělecký styl byl rovněž ovlivněn objevem štěpení atomu a snahou tento objev nějakým způsobem vizualizovat, jak tvrdí Suzanne Anker, umělkyně žijící v New Yorku a spoluautorka knihy "The molecular gaze. Art in genetic age" 2003 (Molekulární nazírání. Umění v genetickém věku). Duchamp, Picabia a Kupka byli ovlivněni neviditelným světem, jež se vyjevil až po objevu rentgenových paprsků. Ruský avantgardní umělec Pavel Filonov prosazoval vědecký, analytický intuitivní naturalizmus. Doporučoval analyzovat význam celého objektu, reálnou podstatu celého světa, procesů jež jsou nebo nejsou viditelné volným okem. Takový posun geneze myšlení posouvá umění k inspiračním zdrojům neviditelného světa vědeckých a technologických invencí. Z českých chemiků vzpomeňme Emila Votočka, našeho nejvýznamnějšího chemika meziválečného období, autora vysokoškolských učebnic, ale i hudebních skladeb a hudebního slovníku. Veliké nápady se rodí v okamžiku spontánního záblesku spirituality, poezie, jež ozáří mysl vědce bez varování a vyjeví mu pravdu. Každý, kdo poznal krásu vědy a bádání, nemůže popřít podíl takového pocitu osvícení u zrodu velké vědecké myšlenky. Henri Poincaré (1854), u kterého se inspirovali jak Albert Einstein, tak Pablo Picasso, tvrdí, že vědecký objev, podobně jako každý objev, musí sahat za hranice čisté logiky. Logika samotná je sterilní, schopná akorát vyjevit zda cesta, po níž jdeme, je správná, ale nemůže nás nasměřovat do neznámých oblastí poznání. Uměle budované bariéry mezi nutností a zaujetím, uvědoměním a senzitivitou, rozumem a intuicí, jenom poškozují vědce. Co děla vědu vědou není popření vášně pro vědu, nebo sensibilita a intuice ve vědcově denní činnosti, ale vyloučení těchto subjektivných citových podnětů při vzniku a hodnocení vědeckých objevů. "Ostrost mysli, rozmazanost cítění". Máme tedy věřit těm, co říkají, že věda v nás ubíjí duši, citovost? Umrtvuje v nás věda cit pro estetiku, uměleckou senzitivitu a kreativitu? Intelektuální či spirituální silu? Oslabuje schopnost hlubokého prožitku a citlivosti? Seznamte se s malířskou tvorbou patologa Jiřího Špačka, přednostu Fingerlandova ústavu patologie v Hradci Králové, nebo matematika Petra Vopěnky, autora několika filozofických knih o vědě, či genetického inženýra Vladimíra Vondrejse, tvůrce zajímavých "obrazů z vody", nebo prostorových konstrukcí tensegrity a přesvědčíte se o opaku.

Robert Root-Bernstein, fyziolog z Michiganské státní univezity (2003) ve své eseji "Esthetics as a motivation for research" nachází u nositelů Nobelovy ceny za chemii silnou esteticko-emoční vazbu mezi vědcem a oblastí jeho výzkumu. Nachází paralelu mezi pravdou přírodních věd a vytříbeným uměním. Vnímání vědecké pravdy je téměř tak prosté, jako je vnímání krásy. Genius Newtona, Shakespeara, Michelangela nebo Händla jsou si velice blízké. Vkus a jemnost, tak významné v přírodovědném výzkumu, jsou jenom jiná slova pro poznání; láska k přírodě je stejná vášeň jako láska k dokonalosti a kráse v uměleckém díle. Když se 25. dubna 1953 objevil v britském vědeckém časopise Nature článek Jamesa Watsona a Francise Cricka popisující dvoušroubovicovou strukturu deoxyribonukleové kyseliny, dnes každému známou jako DNA, doprovázel ho jednoduchý obrázek nakreslený Odile Crickovou, manželkou jednoho z autorů, F. Cricka. I oni byli zamilováni do své molekuly, o které prohlásili, že "je tak hezká, že musí existovat". Dnes se z dvoušroubovicové DNA stála moderní vědecká ikona poskytující lidem visuální a verbální inspirací pro romány, filmy a počítačové hry; stal se z ní kulturní hit. První autor, který ji použil, byl Salvator Dali (viz stránka 114 v katalogu z jeho výstavy v Centru Egona Schieleho v Českém Krumlově 23. 11. 2002 - 14. 9. 2003). Od té doby se DNA stala objektem mnoha uměleckých děl. Brazilský umělec Eduarco Kac přeložil věty z Bible nejdříve do Morseovy abecedy, později do kodu DNA s jejím následným přenosem do genomu bakterie. Někteří umělci, biologové a počítačoví vědci se pokoušejí o zhudebnění DNA a tak vzniklou hudbu označují za "hlas 21. století". Již jmenovaná umělkyně Suzanne Anker pracuje s tématem DNA jako s "genetickou imagináci". Ve svých obrazech hledá krásu zakódovanou v genech a v biologických strukturách nachází obrazové vidění. "Umělec je tvůrcem krásnych věcí. Cílem umění je odhalovat umění a zahalovat umělce." (Oscar Wilde).

Volný výklad pojmu umění a estetiky je výsledkem liberalizace společnosti, jejím přechodem k demokratickým systémům. Takový posun v rozvolněném nazírání na umění a estetiku nebyl a není možný v diktátorských nebo nábožensky fundamentalistických režimech. V nich jsou obě kategorie, umění a estetika, jasně definovány a úchylky přísně korigovány. Hledání nových oblastí estetických podnětů a prožitků za hranicemi tradičních zdrojů nás ani nepoškodí ani neochudí, jenom nás obohatí. Věda napovídá umění od chvíle, co sama existuje, umění ovlivňuje myšlení, které vědec uplatní.

Literatura a umění vůbec jsou především hledáním a dosahováním svobody. Vřazují totiž obtížné trauma, skandál pudů a tužeb, vášeň, setkání se smrtí, elementy chaosu do artikulované říše forem, do kontinuity kultury, civilisace, historie, psychologie, dávají jim jistý zákon, pozadí, řád, kosmos, takže jejich zraňující hroty, bezedné otázky nemohou již jen tak trčet a hrozit, že nás svrhnou do propasti. V orientálních kulturách není statutárního rozdílu mezi přírodninami a kulturními artefakty. Z jednoduchého důvodu - tyto kultury totiž pojem statutárního rozdílu neznají. Okcidentální vědomí, že věci mohou mít zásadně rozdílný statut, např. rozdíl mezi označujícím a označovaným, je jim cizí. Čínské ideogramatické písmo vzniklo údajně tak, že jeden císař pozoroval stopy ptáků na sněhu zamrzlého jezera a líbilo se mu to. I poručil, aby se zapisovalo a od té doby se zapisovalo. Orientální kultury mají místo statutárního rozdílu vědomí jednoty, všeobjímající kontinuity. "Označující" je v nich jen jakýmsi fixujícím zhuštěním smyslu v kontinuu s "označovaným", které je jeho rozředěnější formou. Pak je jen logické, že potáhne-li se za jeden konec, z konce druhého nám cosi může spadnout na hlavu, ba nás rozdrtit. Napíše-li se něco, uvede se tím do chodu fatální dynamika, která bez rozdílu zahrnuje text a reálný život postav.

(To napsala Američanka Maegan McKinneyová, autorka desítky bestsellerů, která vystudovala biologii na univerzitě v Kolumbii. U nás vyšel například román Maskovaná kráska.)

MICHAL GIBODA


Zpět na obsah