ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Literárna súťaž Jána Kollára

ZKAŽENÉ PRÁZDNINY

Jana seděla v jednom z vagonů pomalého motorového vlaku a nemohla se dočkat, až vystoupí a protáhne si nohy. Nic víc. Tisovec považovala za zapadlý kout, kde lišky dávají dobrou noc. Navíc její babička, ke které měla namířeno, bydlela na opačném konci města, než bylo nádraží.

Brzdy zaskřípaly. Dívka popadla batoh a vystoupila z vlaku. Rozhlédla se po nádražíčku. Babička právě vyšla z čekárny. Na svůj věk byla docela čiperná. "Ahoj Janičko: Tak ráda tě zase vidím! Co říkáš na naše malé městečko? Jak se ti tu líbí?" vychrlila ze sebe stará paní.

Jana jen něco otráveně zabručela. Nebyla spokojen a s ničím. V duchu proklínala rodiče za to, že jí poslali právě sem, do téhle země. Vůbec si neuvědomila, že mezitím dorazily k domku, kde měla dva měsíce existovat.

"Tak děvčátko moje, budeš spát na půdě v seně. Do sena zalezeš o půl desáté a vstaneš v sedm ráno. A bez diskuzí," oznámila babička, jež si o své vnučce již udělala obrázek. "Jen počkej, já tě změním. Jsi pitomá, hloupá a rozmazlená holka. Nemůžeš tak zůstat celý život. Už vím, co se tvému tátovi honilo hlavou, když psal, že mi tě sem pošle. Už to vím! Jen počkej! Změním tě dokonale."

To nebyly plané řeči. Janina babička myslela vše vážně. Jakmile se přesvědčila, že dívka opravdu potřebuje napravit, sáhla do skříně a vytáhla svazek bylinek. Uvařila z nich čaj a zavolala vnučku.

"Janičko, mám tu pro tebe hrneček čaje. Je moc dobrý na únavu."

"Díky," zamumlala ta, jíž byl šálek určen, a vypila jej. Pak vylezla na půdu, kde se okamžitě svalila na seno a usnula.

Ve snu k ní přijel bělovlasý stařeček a kynul jí, aby šla za ním. Zvedla se a najednou cítila, že letí. Dívala se na malou vesničku, kde místní lidé slavili hody. Stařečkův hlas jí naléval do hlavy vědění, že v Tisovci je to podobné. Letěla dál a viděla ohromné vodní dílo u obce Gabčíkovo. Viděla hlavní město Bratislavu, Trenčín, Žilinu, Martin, Banskou Bystrici, Poprad, Prešov i Košice.

Nad Košicemi se její let zastavil. "V tomhle městě byl podepsán Košický vládní program. Ten dokument změnil mnoho věcí v poválečném Československu. Košice jsou důležité," blesklo ji hlavou.

"Nemysli na ty zlé časy. Poleť a ukážu ti naše krásné Tatry." Jana neodolala a obrátila se. Letěla tak rychle, že za chvíli viděla nejen horské velikány, ale i lesy, zničené bouří. Říkala si, jaká je to hrozná škoda. Když tu najednou spatřila lyžařské středisko. Zatoužila po tom, aby sem mohla zavítat a zalyžovat si.

"Tak mě napadá, jak jsem byla hloupá. Slovensko je nádherné. I když to není má vlast. Ale poděkuji rodičům, že mě do toho Tisovce poslali."

"No počkej, neplaš se, to není všechno. Ukážu ti jih země," řekl stařeček. "Vidíš, už jsme tu. Tam dole teče Dunaj."

"Skutečný evropský veletok. I jeho povodí má úctyhodné rozměry. Tak nepatrné mi přijdou mé problémy, jako vlnky na hladině té řeky."

"Tak už jsi napravená, Jano. Vrať se zase k babičce."

Dívka se vrátila a ucítila, jak ji babička budí. Rozhodla se, že si ty dva měsíce u ní užije. A co si předsevzala, to splnila. Poznala nové lidi a jejich zvyky s tradicemi. Když nadešel konec jejího pobytu v malém slovenském městečku, byla Jana trochu smutná. Nevnímala okolní krajinu, jen to, že jede domů a musí přestupovat do správných vlaků. Najednou brzdy zaskřípěly.

"Vlak čtyři šest nula dva z Veselí nad Moravou zde jízdu končí. Prosím vystupte," hlásil nádražní amplión.

"Tak jsem zase doma v Brně."

"Slečna Berková! Dobrý den!"

"Jé, dobrý den, pane profesore."

"Jistě, vy lyžařský kurz nepotřebujete, ale jistě ráda pojedete. Prosím, poraďte mi, kam by bylo nejlepší jet?"

"Co třeba do Tater?"

"Výborný nápad."

"Tak i ta škola vypadá nadějně. To díky tobě, bábinko. Děkuji ti."

Jana vyšla na sluncem zalitý chodník s úsměvem na tváři a celý svět byl pro ni krásný.

LENKA FIALOVÁ


Zpět na obsah