Zo ženského aspektu

KRISTÝNA

Nebude zklamaný, když nepoděkuje jemu, ale Bohu, obejme ji a bude ji držet v náručí, dokud neodejde, a pak na ní bude zase čekat, vybírat ty nejkrásnější květy a sypat je na pěšinu, tak moc by ji chtěl okouzlit.

Když nepřijde, půjde ji hledat, plný bázně rozmetá vše, co mu stojí v cestě, vrazí do každého, ošlehá jim tváře, aby se ujistil, že se před ním neschovávají nebo proto, aby z jejich obličejů vyčetl, kde ji má hledat, jenže oni nechápou, co od nich chce, zahalují se před ním, nechtějí mu nic říci, mračí se, nadávají mu, jakoby oni byli ti, co trpí!

Nevzdává se, otevírá dveře, řítí se oknem a když ji nenajde, rozčileně ho za sebou přibouchne, najde každou skulinku, kterou se se svištěním protáhne do teploučkých pokojů s nadějí, že ji spatří a tiše spočine u jejích nohou, dnes se mu to ale nedaří, zoufale strhává všechno ze stolů a převrací nábytek na ty, které tu nalezl místo ní, a prchá pryč, do dalších domů, pokojů a skulinek.

Když si nenajde způsob, jak se dostat dovnitř, stojí chvilku za oknem a unaveným dechem maluje na sklo její tvář, poblázněně vyletí k nebi, zavíří a střemhlav se zřítí k zemi, zbitý a zoufalý sebere zbytky svých sil a vznese se zvolna do koruny stromu, aby si odpočinul, ale sotva přimhouří oko, zjeví se před ním ona, vymrští se a letí dál, zmocňuje se ho zničující, trýznivý smutek a strach.

Otupěle zamíří na hřbitov, nakrátko se zastaví u hrobu, kde ji vídal, cítí se provinile - sfoukne z něj suché listí, zaleze do své skrýše a usne.

Sníh zakryl všechny stopy. Lidé se zdraví na ulici a říkají si: "To je ale mírná zima. A to bezvětří."

Kristýna si rozepne knoflík - černý, sametový tak jako halenka, potom druhý, třetí, čtvrtý, lehne si na rozestlanou postel, halenku rozhalí, prsty sáhne do misky stojící na zemi, sevřenou ruku v pěst drží nad prohlubní na břiše a pomalu sevření uvolňuje.

Jeden hrášek, druhý, třetí, padají do kráteru pupíku, další se jí kutálejí po těle a usazují se v sametu. Pouští je z dlaně, dokud jí mezi prsty nezůstane poslední, rty zkoumá jejich kulatý tvar, sladce, mazlivě, za chvilku namíří na okno a hodí… Ťuk.

Třepetání křídel. Jeden holub, druhý, třetí, vší silou se vrhají na sklo. Ale ona jim to nikdy neulehčí. Nepotřebují pomoc, touha je přece silnější než bolest. Okno se pod vahou jejich těl otevře a oni vletí dovnitř, zaplaví celý pokoj, posedají si kolem postole, na stůl, na lustr, na skříň a pozorují ty, kterým se povedlo dostat se až k ní a teď boří své pařátky do tepla jejího těla, zachvívajícího se při každém zobnutí.

Kristýna leží bez hnutí, se zavřenýma očima, spokojeně se usmívá a na prst si namotává pramínky dlouhých havraních vlasů, dokud se v mysli nepřenese na vzdálená místa, jež znají jen ptáci.

Po posledním hrášku holubi odlétají, jeden za druhým, nespěchají, už ne jako prve, touha vyprchala jako psychotropní látka - procitli, nechápavě přešlapují z nožky na nožku a čekají, kdy se jim uvolní cesta na svobodu.

Kristýna se vytrhne ze spánku a neobratným pohybem shodí zvonící budík na zem, protáhne se a sfoukne z obnažených prsů ptačí pírka. "Prokletí ptáci, prokleté ráno, prokletý život!" Popojde k umyvadlu, pustí teplou vodu a zadívá se na svůj obraz v zrcadle. Vpadlá, bledá tvář, napuchlé oči a rozcuchané vlasy plné jemného chmýří. Prohrábne si vlasy ve snaze je očistit, pírka se ale jen zamotají hlouběji. Podrážděně si cáká vodu do tváře, mhouří oči a stahuje děravý ručník ze šňůry, utře se, popojde ke skříni s popraskaným lakem a vylomenými dveřmi, které drží jen na spodním pantu, na chvilku se zastaví, jako by bylo nad čím přemýšlet, strhne z věšáku jednu ze tří stejných dlouhých černých sukní a černou košili - vše po matce, ze šňůry stáhne skoro suché punčochy a začne se oblékat. S odporem.

Ještě si nezvykla. Ani na staré hadry, ani na smradlavou díru, v níž žije a kam může pozvat leda holuby, nikdy si nezvykne, ví to a ani si nechce zvykat, není to její vina, nic neudělala, to on, její muž, o všechno je připravil a ještě si umřel, jen tak, dřív než na něj bída, kterou sám způsobil, dolehla, jí nezůstalo nic a nikdo, na ulici - jako zvíře, špinavá, vzala, co šlo, ale už nemůže, každý den za ním chodí, proklít ho, nevěřila by tomu, ale uleví se jí, jen když mu vynadá, stojí nad jeho hrobem v tom zuboženém stavu, celá ulepená od slz, mezi hroby a květinami, které pořád někdo rozhazuje, asi nějaký blázen. Vzala plecháček a zlostně jím mrskla do skříně. Dveře se bezmocně skřípavě zakývaly. Obula se, popošla k zrcadlu, pečlivě si stáhla vlasy pod velký černý šátek - tak, aby nevykukovalo žádné pírko - a vydala se do práce.

U vchodu do prádelny ji už čekal tlustý, vzrušený správce, čekal ji tu takhle každý den, slizce a dychtivě, s červeným obličejem a rozplácnutým mastným úsměvem, už zdálky pokřikoval a pohupoval se, břicho se mu při tom komíhalo ze strany na stranu. Chtěla kolem něj proběhnout, ale ani tentokrát se to nepovedlo, sádelnatým pupkem ji přitlačil na futro, lačně ji chytil za zadek a zápach jeho shnilých zubů ji praštil přes nos.

Oblékla si plášť a vešla do podzemí mezi ostatní zpocené, ztrhané ženy s vysušenýma, popálenýma rukama, postavila se na své místo u mandlu, vzala z obrovské hromady za zády první ubrus a pomalu ho vsunula mezi otáčející se válce. Ovanul ji oblak horké páry.

Se vzrůstající únavou rostla i teplota v prádelně a naopak, bílé ubrusy syčely, zářily duhovými barvami, hlasy se vzdalovaly, poslední hodina - s bušícím srdcem a podlomenými koleny; s námahou se převlékla, cítila, jak jí při zapínání košile praskají puchýře a jak se prsty lepí k sobě, vyšla ven, opřela se o zábradlí a tělo nechala napospas mrazu.

Hlava se jí stále ještě točila, ale zůstávat na tomto místo déle by byla sebetrýzeň, sebrala tedy všechny své síly a vydala se na cestu.

Půjde na hřbitov, tam si trochu odpočine, všechno mu řekne a možná mu i odpustí, stejně už nic nemá smysl - ani zlost.

S rukama spuštěnýma podél těla, necítila mráz, jen tupou bolest v konečcích prstů. Omámená přecházela ze strany na stranu, byla tak unavená, že by nic víc nezvládla, věděla to, věděla, že teď musí přijít nějaká změna, protože už není kam jít, dneska mu odpustí a potom se to stane, něco dobrého se stane, cítila to, ale co to bude? Třeba na hřbitově, někoho tam potká a ten jí pomůže, vždyť se to stává, a co zlého by se mohlo stát? Zasmála se. Nic, už nic.

Když se vítr, stále s palčivou bolestí rozbouřeného srdce, probudil po dlouhém spánku, proháněl se jen tak bezcílně po hřbitově, při každém pohledu na čerstvé květiny vzpomínal, ale už neměl na koho, zůstal tu sám, na místě, kde se mění jen náhrobní kameny a nápisy. A hle, právě na tom, který znal, se něco změnilo. Slétl níž a pohupoval se před náhrobkem, vyjma jména muže se tu objevilo jméno ženy. Nejdřív nechtěl porozumět, ale ta bolest v něm se utišila, otupila a harmonicky se v něm rozlila, jako by ho naplnila žena sama. Jako by se sama stala větrem a tiše vstoupila do prázdna, jež pro ni hlídal. Pomalu proplul hřbitovem a naposledy zasypal její hrob květinami, přestože věděl, že v něm není.

ANNA GAJDOŠOVÁ, přeložila IVA DVOŘÁKOVÁ