Paměti

NA STARÉM DOBRÉM GYMNÁZIU

S předmětem své profesionální specializace se lidé setkávají různě. K mým prvním kontaktům se světem slovenské literatury došlo zcela přirozeně v době, kdy jsem studoval na Vančurově gymnáziu na Smíchově. V septimě a v oktávě (v letech 1945-1947) patřily k mým základním učebnicím Stručné dějiny československé literatury pro vyšší třídy škol středních. Napsali je profesoři Josef Kotrč a Josef Kotalík, vyšly v roce 1934 a na 220 stranách podávaly ucelený, přehledný, čtivý a precizní výklad vývoje české literatury se samostatnými kapitolami o vývoji literatury slovenské, na konci byl úhrnný přehled světové literatury a pro zájemce o hlubší poznání obsáhlé doporučení odborných knih a časopisů ke studiu. Byla to ve své době skvělá učebnice, dodnes ji mám na čestném místě ve své knihovně spolu s teorií literatury pro vyšší třídy středních škol od Karla Olivy (1945), která své výklady ilustrovala ukázkami z obou literatur, české i slovenské.

Nechci se chlubit, ale má generace čerpala vědomosti z vynikajících gymnazijních učebnic. Když jsem prišel na filozofickou fakultu studovat historii (1947), tradovalo se, že kdo perfektně ovládá látku třídílného Všeobecného dějepisu pro vyšší třídy škol středních autorů Bidlo-Dobiáš-Šusta a k tomu Pekařovy Dějiny československé pro nejvyšší třídy škol středních, bez potíží udělá první státní zkoušku z dějepisu. Sám jsem měl na sebe mnohem vyšší požadavky, ale jako úhrnné repetitorium zmíněné učebnice, z nichž jsem studoval už na gymnáziu, posloužily i mně.

Ale abych se vrátil k slovenské literatuře: Kdo aspiroval na vyšším gymnáziu na výbornou z češtiny, což byl můj případ, musel o slovenských autorech vědět to, co bylo psáno v Kotrči-Kotalíkovi. Myslím, že to byl docela slušný základ.

Číst slovenskou beletrii jsem začal až později, když jsem se rozhodl studovat bohemistiku a historii, což bylo o dlouhých prázdninách po maturitě v horkém létě roku 1947. Musím poznamenat, že ačkoli žiji odmalička v Praze (klukovská i studentská léta mám neodmyslitelně spojena s Cibulkami, kde jsme bydleli), mým rodištěm je Horní Bečva, ležící přímo na moravsko-slovenském pomezí; za hodinku cesty lesy dojdete k slovenské Bumbálce a krásné slovenské "Vitaj!", které vás tam přivítá, je právě tak vlastní dialektu valašskému; od dětství mi tohle bečvanské přivítání bylo velmi milé. Na svém rodišti, odkud pocházela také moje maminka (tatínek byl rodem Hanák z Nových Hvězdlic) si zakládám. Jednak pro jeho přírodní krásu souměřitelnou s krajinnou nádherou sousedních Kysuc (jde vlastně o nejkrásnější celek), jednak proto, že se zde mluví podle mého soudu nejkrásnější češtinou moravské provenience (spisovně, "zdlúha", se zachováním rozdílu mezi i a y a l a ľ ve výslovnosti).

K tomu bude na místě přičinit profesionální aktualizaci:

Když jsem v roce 1988 překládal sugestivní (a patrně nejlepší) román Jána Johanidesa Najsmutnejšia oravská balada (česky vyšel pod názvem Nejsmutnější oravská balada v Čs. spisovateli roku 1989 ve Slovenské knihovně), transponoval jsem dialogy originálu, které zaznívaly v současné hovorové mluvě na Oravě, do valašského dialektu, jakým se mluví na Horní Bečvě. Analogii obou horalských nářečí jsem viděl v tom, že obě mají srovnatelně blízko spisovné formě svých jazyků. Lexikální, tvaroslovnou i fonetickou autenticitu překladu jsem si slovo od slova ověřoval "na tváři místa" u své bečvanské sestřenice Zdenky Vaňkové-Friedlové, jíž tímto znovu děkuji. Substituce jednoho dialektu druhým se může zdát příliš přímočará (o složitějších řešeních bude řeč později), ani dnes bych však nevolil jinou možnost.

Na krásnou Horní Bečvu k strýčkovi a tetě Vaňkovým jsme jezdili o prázdninách s mou mladší sestrou Irenou jako děti a studenti neobyčejně rádi. Strýc František Vaněk, řídící učitel školy na Pasekách a později u kostela, horlivý Sokol, průkopník automobilismu (jeho červenou "hadimršku" znali široko daleko), prvorepublikový vlastenec a iniciátor kulturního života v kraji (Jarmile Glazarové dal řadu cenných sugescí, když psala román Advent), kterého pak komunisté vyhodili ze školských služeb, takže na stará kolena jezdil jako šofér se sanitkou, měl ve své pozoruhodně bohaté knihovně řadu slovenských beletristických knih v originálu, vydaných za první republiky Mazáčem a v Družstevní práci, a tak mě na Bečvě okouzlil Urbanův Živý bič a Gašparovi Námorníci. Urbanův oravský přírodní lyrismus mi souzněl s kouzlem bečvanských kotárů, Gašpar mě upoutával vitálním exotismem, na jaký jsem z české literatury nebyl zvyklý. Znalostí těchto knih jsem se mohl brzy poté blýsknout v literárním prosemináři profesora Alberta Pražáka, když se nás, právě inmatrikulovaných vysokoškoláků, vyptával, co jsme ze slovenské literatury sami četli.

V souvislosti s knihovnou mého bečvanského strýce Vaňka, jehož rozhled, vtip a všestrannost mi imponovaly, si nemohu odpustit krátký exkurz: Že se v soukromých učitelských knihovnách z dob první republiky dala najít až v překvapujícím množství slovenská beletristika vydaná Mazáčem a DP, o tom mě přesvědčila knihovna paní učitelky Anděly Hlaváčkové, tetičky mé druhé ženy Jarmily Karenové. Za první republiky i později učila paní Hlaváčková v tišnově a předtím na venkovských školách v okolí, kde vyvíjela kulturní aktivity, jak už tehdy bylo mezi učitelstvem dobrým zvykem. Kromě jiného po sobě zanechala velké množství slovenských beletristických titulů v krásných dobových vazbách s pouzdry (Urban, Jilemnický, Fr. Kráľ, T. Gašpar, M. Rázus, J. C. Hronský, E. B. Lukáč, J. Smrek). Lze tedy říci, že slovenská literatura se u nás ve dvacátých a třicátých letech nejen vydávala, ale také kupovala do soukromých knihoven a četla. Že právě učiteli na venkově je příznačné a stojí za připomenutí i úctu.

Měl bych říci pár slov o sobě: Pánůh mi přál - vybral mi skvělé rodiče a mně i mé o pět let mladší sestře Ireně dal vyrůst v harmonické rodině, jejíž duch vyplýval z laskavého, nikoli však matného katolicismu, který jsem si od dětských let osvojil. Maminka byla srdcem rodiny a já jsem ji miloval, tatínek hlavou rodiny a já jsem ho ctil. Jako kluka mě fascinovaly jeho zlaté hvězdy na ramenou - byl podplukovníkem armády první republiky -, později mi imponoval intelektuální všestranností - jako balistik s nejvyšším možným odborným vzděláním získaným ve Francii (na pařížské L´école supérieur d´artillerie) uměl matematicky myslet, perfektně mluvil několika evropskými jazyky a na stará kolena se jako absolvent klasického gymnázia ještě z dob monarchie vracel k staročeským i latinským klasikům, četl je i Písmo svaté v latině i v řečtině. Měl dar vyjadřovat výchovné imperativy lapidárními zkratkami. Mám v živé paměti, jak mi v roce 1946, tehdy septimánovi, řekl: "Nikdy se nedávej do spolku s komunisty, to by tě šeredně poznamenalo na celý život. Říkám ti to ze zkušeností důstojníka našich legií v Rusku. Co dokáže bolševismus, viděl jsem čtyři roky na vlastní oči." Brzy mi dal osobní příklad: v roce 1947 našel na svém psacím stole ve vojenském technickém a leteckém ústavu třikrát po sobě přihlášku do KSČ. Když nezareagoval, dostal od ministra generála Svobody urgentní písemnou výzvu, aby požádal o penzionování, že mu bude vyhověno. Bez váhání tak učinil. Bylo to správné rozhodnutí - tím, že včas svlékl důstojnickou blůzu, předešel při svém svobodomyslném přesvědčení možným osudovým malérům.

Jako jeden z legionářských budovatelů armády první republiky byl můj otec demokratického smýšlení. Stát tehdy chtěl od důstojníků z povolání apolitičnost tak zásadní, že neměli ani volební právo. Nejspíš tato krajnost způsobila, že otec byl jako důstojník ve vysoké funkci (působil jako přednosta protiletadlového oddělení Vojenského technického a leteckého ústavu) programově apolitický a ostře nabroušený proti politikaření. Mohu říci, že jablko nepadlo daleko od stromu: od studentských let jsem bezpartijní a vyhovuje mi to i nyní, kdy politika přestala být panoptikální karikaturou a stala se - aspoň pro mne - jevištěm docela zajímavého, někdy zábavného, někdy nechutného divadla, nejčastěji tragifrašky. Pro své dospívání a studie jsem si sotva mohl přát hezčí rámec, než jaký poskytovaly košířské Cibulky, tehdy idylické maloměsto na prahu velké Prahy, s voňavými zahradami a rozlehlým lesoparkem, jako stvořeným pro klukovské hry a později pro toulky s kreslířským skicákem. Jako školák jsem ještě chodil na vyučování do dřevěných pavilonů, které kdysi stávaly na místě nynějšího kostela sv. Jana Nepomuckého. Dodnes, když jedu přes Košířské náměstí, se mi vybaví zážitek desetiletého kluka: za mobilizace v září 1938 zde na chvíli zastavila dlouhá kolona nákladních vojenských aut. Vystoupili vojáci v plné zbroji a v helmách, byli na cestě na hranice bránit republiku. Lidé se sbíhali a přinášeli jim občerstvení, objímali je, bylo to myslím o svatém Václavu a vojáci začali zpívat Svatováclavský chorál, všichni se přidávali, to vzývání vévody české země tváří v tvář válce bylo tak spontánní a mohutné, že se na to nedá zapomenout.

Ovzduší i události osudného léta a podzimu osmatřicátého roku mám vůbec pevně zafixovány v paměti. Osmadvacátého října, při chystaných oslavách dvacátého výročí republiky, měl být otec povýšen na plukovníka a jmenován členem generálního štábu. Armáda byla tenkrát vysoko v kursu a já jsem byl na tu tatínkovu očekávanou čtvrtou hvězdu a genštáblerské lampasy dlouho dopředu patřičně hrdý. Jenže místo toho byla na spadnutí válka, lidé kopali na zahradách a v parcích zákopy, aby se měli kam schovat při očekávaných náletech, zkoušely se protiplynové masky, dělaly se zákopy, ale všechno s klidem a odhodláním. Těsně před mobilizací se s námi rozloučil otec; řekl jen, že jde do toho. Tak jsem ho ještě neviděl: s revolverem na dohodě, v rajtkách a vysokých botách, v koženém plášti, s šavlí po boku a maskou přes rameno. Ordonanc s kufrem za ním. Naší ulicí Nad zámečkem projíždělo právě osobní auto. Neznámý šofér zastavil a s úsměvem otevřel dveře, že mu bude potěšením odvést pana podplukovníka, kam potřebuje. Vrátil se, až když bylo po všem - nemluvný, popuzený, s temným mrakem na čele - jen vybuchnout. Šli jsme mu z cesty. Bezmocnost a vztek se snažil utopit v červeném víně, které si oblíbil od studií ve Francii, ale snad ani nevěděl, co pije, mlčky a sám. Vytušil jsem, že najednou je všechno úplně jinak. A bylo. (K tomu poznamenávám, že otec byl po dvojím penzionování dlouhá léta zaměstnán jako technický úředník a překladatel, ale do penze se mu započítávala jen vojenská léta, takže jako podplukovník v. v. měl žebrácký důchod.)

Na smíchovském Vančurově gymnáziu nás učila řada profesorů, kteří mohli okamžitě přednášet na vysoké škole. Náš češtinář dr. J. Š. Kvapil skutečně přešel po válce na filozofickou fakultu do Olomouce a podobně se mohl uplatnit například náš profesor dějepisu dr. Josef Klik, renomovaný historik, žák profesora Pekaře, nebo náš latinář dr. Rudolf Kuthan, překladatel Marka Aurelia, římských satiriků a Ezopových bajek. tito a skoro všichni další profesoři mně i celé třídě imponovali (a stále ex post imponují), a protože jsem měl ve stále větší oblibě češtinu (literaturu) a dějepis, lákala mě představa, že bych mohl následovat jejich příkladu a stát se gymnazijním kantorem.

Neméně mě přitahovalo výtvarné umění. Slušně a rád jsem kreslil, maloval v plenéru a hlavně modeloval (sklep jsme měli plný mých kreací z modelářské hlíny), cítil jsem však, že tohle jsou vedlejší sklony, inspirované jednak naším profesorem kreslení akademických malířem Janem Hudcem a jeho poutavými výklady z dějin výtvarných umění, zejména však četbou románu Karla Schulze Kámen a bolest o Michelangelovi a renesanční Itálii, který právě tehdy (1942) vyšel a okouzlil skoro celou naši gymnazijní třídu; protože to byl bestseler, k ceně jsem musel přidat několik tabačenkových kuponů (cigarety byly na lístky) - vyžebronil jsem je od otce. Schulzova kniha mě doslova uhranula, otevřela mi cestu k hlubšímu poznávání malířství a sochařství, k sledování výstav, k přímému poznávání výtvarných památek. Zároveň jsem tehdy hodně četl krásnou lietaruru - vedle obligátních klasiků zásluhou mého staršího, nesmírně kultivovaného a sčetlého přítele Václava Habarta, který bohužel velmi mladý umřel, moderní českou poezii. V díle Jaroslava Durycha jsem se zhlédl natolik, že se mé vlastní kvintánské a sextánské literární pokusy prózou a veršem nesly v duchu jeho poetiky, což ovšem náš češtinář Dr. Kvapil, jemuž jsem je dával číst, okamžitě poznal a dal mi na to téma jednu z mnoha soukromých šaldovsky kritických lekcí, které jsem si bral k srdci; přesedlal jsem na jiné vzory, poetismus a surrealismus, až nakonec mé pokusy vyšuměly do ztracena..

Samozřejmě - byla válka, protektorát se všemi absurdními excesy a nehoráznostmi, s germanizací až do směšných nesmyslů, se systémem potravinových lístků, s nedostatkem všeho, jídlem počínaje a uhlím konče, jenže naštěstí existovala i pevná hradba proti vnějším brutalitám doby - rodiče, domov, nejbližší okolí, škola, spolužáci, profesoři, a to všechno dohromady dokázalo obrousit a změkčit vnější tvrdosti a hrany do přijatelných podob. Nebyl to život v bavlnce, ale v klukovských letech, máte-li dobré domácí zázemí (a já ho měl dík rodičům a sestřičce přímo skvělé), překonáte všechno a ani vám to nepřijde.

Na vlastní kůži jsem válku poznal, až když už končila, od března do května roku 1945. Pracák tehdy v lednu a únoru naháněl kluky mého věku, převážně studenty, na zákopové práce do Sudet a já, nemaje osvobozující lékařské vysvědčení, jsem do toho spadl. Spolu s mým spolužákem Václavem Havlínem jsme se dostali do asi osmdesátičlenné skupiny přidělené do vsi Klötten (dnešní Kletné) u Suchdola. Tam jsme od 21. března 1945 ničili pole a louky vykopáváním zákopových systémů, jak to nařizovali důstojníci wehrmachtu a prováděli dozorem nad námi uniformovaní dědkové z pracovní organizace Todt. Jídla bylo málo, ubytování a hygienické podmínky katastrofální, pomalu začínalo jaro, ve směru od Fulneku bylo slyšet hřímání fronty, a tak jsme si dělali naděje, že nás brzy odsunou do protektorátu. Báli jsme se jen ruských stíhaček - přilétaly vpodvečer a pálily z kulometů po všem, co se kde hnulo, nebylo radno ukazovat se na silnici nebo volném prostranství. Náš partafýrer byl docela sympatický drobný hubeňour, myslelo mu to normálně, a protože jsem mluvil plynně německy, dobře jsme s ním vycházeli. Říkali jsme mu Kapička, protože ji měl pořád u nosu.

Na Velký pátek jsme na kraji vsi stavěli pancéřový zátaras a k naší skupince přibyla další. V ní byl sympatický mládenec, taky gymnazista, z klasičáku, slovo dalo slovo a ukázalo se, že se oba intenzivně zajímáme o literaturu, máme učteny stejné knihy a podobné názory na ně. V zápalu debaty o Durychovi a Schulzovi jsme zapomínali dělat, a tak nás Kapička ustavičně napomínal. Ten mládenec se jmenoval Vladimír Justl (dnes docent, PhDr., CSc., vynikající literární historik, teatrolog a znalec uměleckého přednesu) a my, tenkrát sextáni na zákopech, jsme uzavřeli přátelství, jakému se říká životní - trvá nám v nejhezčí podobě dodnes!

Justla jeho otec vyreklamoval, nás ostatní v dubnu přesunuli do Malhotic u Hranic, ale tam už jsme vlastně zákopy ani moc nekopali, německá organizace té paradoxní stupidnosti se rozpadala, skupinky studentů se rozutíkávaly dřív, než dorazily na místo, kde se mělo kopat. V nedalekých Hranicích jsem měl sestřenici, a tak jsme se spolužákem Vaškem chodili k ní. Na prvního května se nás parta asi dvaceti kluků rozhodla, že utečeme do Prahy. Pochodovali jsme v útvaru, zpívali, jeden si navlékl na rukáv kuratornickou pásku, předstíral, že nám velí, a zdravil oficíry, které jsme potkávali, a tak jsme bez nesnází dorazili do Hranic. Tam se nám zázrakem podařilo dostat na schůdky a pak na venkovní plošinu jednoho vagónu vlaku, který byl tak nacpaný, že jsem to jakživ předtím ani potom neviděl. Byli to Němci, civilisté, kteří utíkali před frontou a nevěděli kam, ženské, děti, dědkové, s kufry a ranci, ale taky zběhlí vojáci. Tak jsme dojeli do Přerova. Tam přijel vlak do Prahy, prý poslední, který vůbec pojede, a byl naražený ještě víc, měl jen rychlíkové vozy. Mezi lokomotivu a soupravu vozů zařadili dva nákladní vagóny, prý proti "kotlářům", tj. letcům útočícím na lokomotivy, aby se uchránil vlak za nimi. Přednosta stanice nám řekl: kluci, jestli chcete, vlezte si tam, ale na vlastní nebezpečí. Když na vlak začnou střílet kotláři, je po vás.

Nepřiletěli a my jsme jeli. Půl třetího dne. Vlak zastavoval každou chvíli, dovnitř lezli němečtí vojáci, čím dál tím neurvalejší a vzteklejší. Byl to rybí mrazící vagón, od vchodu, který se musel přidržovat pootevřený, nás zatlačili do kouta, rybí smrad byl děsný, ale ten z kouřících vojáků ještě děsnější, no hrůza! nakonec jsme se přece jen dostrkali do Prahy. Když jsme vyšli z Wilsoňáku, lidé v ulicích strhávali německé nápisy a firemní štíty, začínala pražská revoluční euforie. My dva, já a můj spolužák Vašek, jsme byli tím hrozným cestováním tak zmlácení, že jsme sotva koukali a pletli nohama. Devítka do Košíř ještě jela, a tak jsem se kolem poledne dostal domů. Maminka a sestra plakaly radostí. Tatínka zrovna přivezli z motolské nemocnice, byl po operaci žlučníku, a tak jsme se zase všichni sešli. "nechceš se podívat na kamarády?" zeptala se mě maminka po obědě. "Ani ne. Já mám asi horečku. A chce se mi strašně spát." Spal jsem s pauzami na jídlo dva dny, a ještě pořád jsem nebyl dospaný. Takže na začátky pražského povstání se pamatuji jen tak z polosna a z maminčina podání.

Když pak byla svoboda a já jsem se s maminkou chystal do města vítat prezidenta Beneše při jeho slavnostním příjezdu do Prahy, tatínek - pořád ještě ležel, zotavoval se po operaci - k tomu řekl: "Pan prezident ať si radši ani nerozbaluje kufry, když se vrátil přes Moskvu. brzy je bude znovu potřebovat, až bude před komunisty utíkat na Západ." Měl pravdu, i když všechno dopadlo nakonec jinak.

Do školy jsme začali chodit někdy v červnu. Měl jsem radost, že se ředitelem Vančurova gymnázia znovu stal po dočasném penzionování Augustin Wolf, klasický filolog imponujícího zjevu, vždycky bezvadně oblečený, v létě s růží v klopě saka. Byl mi nesmírně sympatický, obdivoval jsem se mu. V tercii nás měl na latinu a jeho způsob výuky se od ostatních profesorů nebetyčně lišil: vyžadoval od žáků po celou hodinu absolutní soustředění, při zkoušení jen ukazoval - označený musel vyskočit a bleskově reagovat. Když někdo klopil oči nebo dělal, že nevidí, bylo zle. "Dostanete consilium abeundi," prohlásil pan ředitel (doporučení opustit školu) a myslel to naprosto vážně. Neměl notes, nepsal si známky, prospěch každého si pamatoval. Mně ten způsob vyhovoval, švihal jsem latinská slůvka, tvary i věty a pak překlad Caesara jedna radost, patřil jsem mezi premianty. Kdyby nás ředitel Wolf byl měl na latinu až od oktávy, zřejmě bych šel studovat klasickou filologii.

Od gymnaziálních let latinu miluji, je to základ nejen k studiu evropských jazyků, ale všeobecného vzdělání vůbec. Jsem rád, že mě ji učili pět let den co den skvělí profesoři - klasičtí filologové byli elitou profesorského sboru našeho gymnázia, ve sborovně mezi sebou mluvili latinsky. Doktor Jiránek, podsaditý, s ohněm v tváři a s cvikrem, s nímž dokázal předvádět hotová herecká představení, byl typem antického rétora; však také měl přezdívku Cicero. Kladl nám na srdce, abychom se učili latinské básně zpaměti a přihlížel k tomu při klasifikaci. Díky jemu umím spoustu latinských básní (Ovidia, Vergilia, Catulla) dodnes a rád si je recituji pro potěšění. - Osobností mezi osobnostmi byl doktor Rudolf Kuthan, vysoký, hubený, ostře řezaných rysů obličeje, typ stoického filozofa, jehož vytříbenou dikci, suchý humor a rezolutní gesta jsme přebírali, s úsmeškem i doopravdy. Za první republiky měl pověst nejpřísnějšího pražského latináře. Po válce, když byl reaktivován z penze, už byl mírnější, ale ostrý jako břitva. Budil respekt i sympatie. Za komunistického režimu ho stihl hrozný osud: protiprávně byl léta z politických důvodů těžce vězněn jeho syn Radim a nakonec na stará kolena i pan profesor sám. Podrobně to vylíčila jeho dcera PhDr. Milena Bubeníčková-Kuthanová v knize Vybledlá fotografie (Vyšehrad 1991).

Musím se zmínit ještě o dvou profesorech, kteří na náš ústav prišli po rozbití československa z Bratislavy. Latinář Huslar nezapřel svým jménem a svou řečí slovácký původ. Malý, hodně bříškatý starý mládenec s brejličkami o mnoha dioptriích, si vysloužil přezdívku Bublina. Okřídlená byla jeho lakonická výzva k sborové recitaci: "Fšeci, hlupaci!" Když jsem se s ním setkal po letech už jako posluchač filozofie na vysokoškolské plovárně na Císařské louce, nevěřil jsem svým očím: do bronzova opálený, bez bříška, štíhlý, vytrénovaný plaváním, teď už penzista, bavil krásné vysokoškolačky historkami z antické mytologie - krajový akcent a latinské citace dodávaly jeho výkladům zvláštní půvab. Když se dověděl, že chodím na semináře k Albertu Pražákovi, spustil o Bratislavě a nebyl k zadržení; chtěl se tam habilitovat, ale okulisté mu to kvůli slabému zraku rozmluvili, a tak se věnoval poznávání bratislavských viech. Znal je dokonale. Byl nevyčerpatelnou studnicí drbů z bratislavských intelektuálních kruhů. škoda že jsem si to nezapisoval.

Profesor Křížek byl filozofující matematik. Usměvavý dobrák přemýšlející o souvislostech těchto disciplín. Při výkladu slyšitelně pofrkával nosem, čímž si vysloužil přezdívku - s prominutím - Prcíř. Prý se mu tak říkalo už i v Bratislavě. Byl jsem v matematice slabingr a on, aby mi nezkazil vyznamenání, mi dával per misericordiam trojku. Nikdy nezapomenu na jeho krásnou moudrost: "Pamatujte si, chlapci, že do církevního nebe se dostane ten, kdo věří, ale do matematického jedině ten, kdo nevěří!" S úsměvem se obrátil na mě: "Ty chceš do toho církevního, viď?" Přisvědčil jsem.

V oktávě jsem byl pevně rozhodnutý, že po maturitě půjdu studovat dějiny umění jako hlavní obor a k tomu historii a literaturu. Tatínek v tom kupodivu - na rozdíl od mnoha jiných - neviděl nic výstředního a slíbil mi, že pokud budu studovat s úspěchem a v termínech, že se o mě s maminkou postarají. O svém úmyslu jsem mluvil s naším profesorem dějepisu doktorem Klikem; otec bez mého vědomí také. Maturoval jsem v květnu 1946 a pan profesor mi moudře poradil, ať hned chodím na fakultu do Břehové ulice na přednášky a semináře z oboru, abych si udělal naprosto konkrétní představu, do čeho chci jít. Poslechl jsem, chodil tam celé dny a absolvoval řadu nanejvýš odborných, vesměs velmi detailních přednášek všech tehdejších uměleckohistorických celebrit, profesory Matějčkem a Květem počínaje a Okuněvem a Cibulkou konče. V mladistvé naivitě jsem ustrnul, že do takových hloubek a podrobností dějiny světového výtvarného umění nikdy poznat nemohu, ani kdybych se rozkrájel, že je to oblast bezbřehá až k utopení. Byl jsem z toho vedle jak ta jedle. Se svým rozčarováním jsem se šel svěřit panu profesorovi Klikovi, očekávaje od něho záchranu. Moudře se usmál, dostal mě zřejmě tam, kde mě chtěl mít.

"No vidíš. nic si z toho nedělej, hlavně žes na to přišel už teď, ještě než jsi začal. zapíšeš si na státnice češtinu a dějepis, to tě přece baví, na kunsthistorii budeš chodit ex privata industria a pak jako gymnazijní kantor na ni budeš mít času habaděj!" Vyplnila se první vůle jaho rady: na podzim po nádherném horkém létě, jako stvořeném pro krásnou lásku, jsem si na Filozofické fakultě Karlovy univerzity zapsal jako státnicové obory češtinu a dějepis. Přijímací zkoušky na vysoké školy tenkrát neexistovaly, k zápisu opravňovala maturita, která tehdy ještě něco znamenala, měla svou váhu i vážnost. Zvolené obory, bohemistika a historie, byly tak široké, obsažné a časově náročné, že jsem měl v začátečnické poctivosti co dělat, abych je zvládl; s představou přibrat si k nim ještě další jsem se tedy velmi brzy rozloučil.

Gymnazijním kantorem jsem se nikdy nestal, ale ani za mák toho nelituji. Minulost vždycky nějak souvisí s dneškem. Naše třída staroslavného Vančurova gymnázia vyniká od primy po abiturientská setkání posledních let přátelskou soudržností: z dvaatřiceti nás zbyla méně než polovina, ale scházíme se pravidelně (a stále raději) rok co rok. Na tom by koneckonců nebylo nic tak zvláštního. Naší chloubou je originál třídní knihy ze sexty, tedy ještě z protektorátu, tudíž dvojjazyčný, v češtině a němčině. Kdysi ho kdosi z jakýchsi důvodů "stopil", zkrátka se ztratil, ale po nějaké době znovu vyplaval, našel se a pro nás je už skoro šedesát let pojítkem, dokumentem a relikvií s desítkami prezenčních zápisů a podpisů nás žáků i pozdravů našich profesorů, například našeho dlouholetého třídního dr. J. Š. Kvapila, básníka Josefa Kostohryza, který nás měl na češtinu v sekundě, a dr. Oldřicha Novotného, ruštináře (původně germanisty), který odchoval řadu generací smíchovských gymnazistů a svou výmluvností na našich setkáních dominoval.

A nejlepší na konec: o to, jak každý z nás žije, se stále zajímá naše nyní dvaadevadesátiletá třídní profesorka, která nás dovedla v roce 1947 k maturitě, paní Drahomíra Černohorská, duševně záviděníhodně svěží, čilá a rozhleděná. Říká nám krásně: "Vy jste moji kluci!" Ví o nás všechno, je živou pamětí naší třídy. Zůstaňte jí aspoň do sta let, paní profesorko!

EMIL CHAROUS