S českým slovakistom Emilom Charousom

Neviem, či poznám niekoho, kto s väčším nadšením rozpráva o slovenskej literatúre. A zďalela nie len rozpráva. Emil Charous (76) je už neuveriteľných päťdesiat rokov neprehliadnuteľnou postavou českej literárnej slovakistiky. Znalcom a propagátorom slovenskej literatúry, redaktorom českých vydaní jej významných diel, autorom antológií, zrejme najvýznamnejším prekladateľom. Vzhľadom na rozsah by vôbec nebolo možné vymenúvať dlhý zoznam kníh, štúdií či rozhlasových relácií, pod ktorými je tento absolvent češtiny, dejepisu a slovanskej filológie na Univerzite Karlovej v Prahe podpísaný. Na tomto mieste treba asi dodať aspoň to, že meno Emila Charousa môžu už niekoľko rokov čitatelia nachádzať pod zasvätenými článkami v Slovenských dotykoch, ako autora ho Slovensko-český klub získal aj pre svoju knižnú produkciu...

Vaše zamýšľané pamäti sa majú volať príznačne "Vsadil jsem na slovenskou literaturu". Prečo ste si vybrali práve ju?

- Začalo to tím, že jsem si na filosofické fakultě jako bohemista oblíbil přednášky a semináře profesora Alberta Pražáka, svého času našeho nejlepšího znalce slovenské literatury. Pak jsem se jako nakladatelský redaktor zamiloval do krásné Slovenky. Svět je malý. Má tehdejší vyvolená, Dr. Viera Gašparíková, tenkrát nadějná, dnes vynikající slovenská folkloristka, je neteř nebožky Dr. Želmíry Gašparíkové, oblíbené, ba všemi bohemisty milované lektorky slovenštiny na pražské filozofické fakultě. Do slovenské literatury jsem se tedy vlastně přiženil. Tehdy, na konci padesátých let a v šedesátých letech byla v jedinečném rozmachu a rozkvětu, nastupovala v ní nová silná generace, všechno bylo v pohybu, vitální a plné naděje, bylo mi potěšením účastnit se toho jako nakladatelský redaktor Našeho vojska, které dávalo slovenské literatuře jednoznačně zelenou, a zároveň jako externista literárního měsíčníku Plamen s výrazně československou orientací. K tomu jsem v Bratislavě dělal vědeckou aspiranturu, psal kandidátskou disertaci o česko-slovenských vztazích, přispíval literární publicistikou do časopisů a překládal. Dnes ani nevím, jak jsem to všechno stačil. A hrálo to dohromady docela harmonicky. I když jsem se později rozvedl, slovenská literatura zůstala mým vnitřním domovem. Vsadil jsem si na ni a myslím, že mi ta sázka vyšla: i tím, že jsem se přes celou totalitu uživil slovenskou literaturou na volné noze, což určitě není málo!

Aký význam má podľa vás česká literatúra pre slovenskú a slovenská pre českú?

- Heslovitě: jsou si tak blízké - jazykově i územním sousedstvím, přitom tak odlišné svým duchem, dostředivé i odstředivé, a hlavně natolik příbuzné, že koloběh hodnot mezi nimi trvá staletí, někdy se projeví s intenzitou až eruptivní, jindy je skrytý pod povrchem až k neznatelnosti, potom znovu ožije, podle potřeb a okolností. Úhrnně bych řekl, že v této dvojici jedna literatura potřebuje druhou a pramálo záleží na tom, jestli se k sobě na čas otočí zády. Těch otoček už bylo… a vždycky se pak znovu našly.

Pri práci redaktora a prekladateľa ste sa stretli s elitou slovenskej literatúry. Vzniklo tak nepochybne i mnoho osobných priateľstiev. Ktorí slovenskí autori vás najviac oslovili?

- Jako redaktor jsem naopak já oslovoval autory, patřilo to do náplně mé práce. Mohl jsem jim nabídnout možnost knižního publikování v benevolentním Našem vojsku, účast v jeho almanachu začínajících autorů, a pokud šlo o Plamen, tam jsem získával renomované a perspektivní prozaiky, básníky a kritiky. Z kontaktů vznikaly známosti, ze známostí přátelství. Z mladých si mě získal hned při prvním osobním setkání Vlado Bednár, usměvavý ironik nesmírně citlivého srdce. Když byl v Praze na vojně u letců, byl u mě v Našem vojsku pečený-vařený a "toho veselého modrookého blonďáka", který hýřil vtipy, si oblíbila celá redakce. Po letech, když jsem se dověděl, že tragicky zemřel, obrečel jsem to. Velice mi chybí nejmuzikálnější slovenský spisovatel Vincent Šikula. Po přečtení dvou-tří jeho próz jsem si na něj vsadil a vydal mu prvotinu Na koncertoch sa netlieska. Sázka vyšla jedinečně. A hlavně: postupně se stal jedním z mých nejlepších přátel; věděl jsem o něm skoro všechno. Rád jsem ho poslouchal, byl mistr mluveného slova; vyprávěl mi novely a romány, které nosil v hlavě. Z koše jsem mu vytahoval odhozené papíry - byly na nich perfektní povídky, jen se mu chvilkově znelíbily. Rád je pak znovu přijal a zařadil do svých novelistických knih. Skvěle hrál na lesní roh, byla radost ho poslouchat. Velký dojem na mě udělal korektní a rezervovaný Milo Urban. Kdysi jsem přeložil jeho Živý bič a poslal mu kopii překladu ještě v rukopisné podobě. Pozval mě k sobě do Chorvatského Grobu a všechny své poznámky k překladu se mnou probral stránku od stránky. Byla to nejlepší a nejhezčí lekce praktické stylistiky, jaké se mi kdy dostalo. Třikrát jsem překládal Jána Johanidesa, mistra nejdelších souvětí, jaké má slovenská literatura. Vždycky pak z toho byla noc jiskřivých debat v Šale u Johanidesových, v bytě plném obrazů, grafik, knih a krásných kuriozit. Podle básníka Josefa Hory literatura je říše porozumění. Mě slovenská literatura sbližuje s těmi, kdo ji píší a psali, s jejími autory. Spřáteluje mě s nimi. Když z nich někdo odejde na věčnost, bolestně mi chybí.

Čeština a slovenčina sú si jazyky veľmi blízke - zdalo by sa teda, že preklad medzi nimi je jednoduchou záležitosťou. V čom spočívajú úskalia?

- Úskalí spočívají v tom, že se přehlížejí a nedoceňují rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Jazyková blízkost, příbuznost vyvolává optický klam, že co nevíme, to si snadno domyslíme. Není to pravda. Pouhý zkusmý odhad významu, dokonce odstřelení ekvivalentu od boku může být velice ošidné. V řadě odvětví se názvosloví rozcházejí - markatní je to například u kytiček nebo u ptáků. Ale nejde jen o jednotlivosti. Při přeladu je důležité správně transponovat tón výpovědi se všemi zvláštnostmi, například nářečními nebo slangovými. Záležitostí svého druhu je rýmované poezie. Tam, má-li jít o umělecky plnohodnotný překlad, a nikoli chabý kalk, se projeví rozdíly mezi slovenštinou a češtinou tak markantně, že se méně znalý čtenář nestačí divit. Někdy může údiv vyvolat jen jazykově pikantní kalambůr. Zkuste si třeba přeložit do češtiny ono příslovečné: Slováci, držte sa zaryte, nedajte si podryť morálku! - ale tak, aby fungoval dvojsmysl!

Vydali ste aj niekoľko antológií a teoretických diel. Pre Slovensko-český klub, vydavateľa SD, ste pripravili antológiu Pražské inšpirácie slovenských spisovateľov (Praha v zrcadle slovenské literatury). Budúci rok vám má v rovnakom klube vyjsť akýsi pendant-náprotivok tejto knihy...

- Antologie by se měla nejspíše jmenovat Inspirováno Slovenskem. Podtitul by měl znít: Antologie literárních textů. Cílem připravované knihy je ukázat, jak a čím bylo a je Slovensko přitažlivé pro českou literaturu. Souvislosti jsou věkovité, začínají v Kosmově Kronice české a vydají na celou knihovnu, o tom píšu v úvodu. Výběr textů všech beletristických žánrů, od básní a povídek po memoáry a esej, začíná v obrození, u Chmelenského, a končí Egonem Bondym. Jde většinou o velká literární jména: Němcová, Zeyer, Hašek, Čapek, Mahen, Vančura, Halas, Kainar, Vaculík. Materiál se mi vrtsvil po jednotlivostech mnoho let. Tohle je pokus výběrově ho sumarizovat. Nakolik se povedlo, posoudí čtenáři.

VLADIMÍR SKALSKÝ

---

Zpět na obsah