ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Muzikál: V kině. V tramvaji. V sedle.

KAM V BRATISLAVĚ

Děkuji divadlu Nová scéna, které pro mne bylo zřídlem inspirace, a divadlu Stoka za výpravnou a nákladnou realizaci mého muzikálu.

Pan z Langenau se pohne v sedle a ozve se: "Pane markýzi..." Jeho soused, malý, jemný Francouz, se nejprve tři dny smál a pořád povídal. Teď ale oněměl. Je jako dítě, které už nechce spát. Prach padá na jeho bílý krajkový límec. Nic nepozoruje. Zvolna upadá v sametu svého sedla. (R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka)

Je mi pětatřicet a jsem provazochodec. Kdybyste ve městě, v kterém žiji, přímo natáhli sedm dlouhých provazů, vyznačily by vám všechny mé cesty a pohltily každou mou stopu.

Stačila by obyčejná lana, protože já vždycky kráčím na úzko, takže moje mapy jsou pouze přímkami, tedy vlastně dvojrozměrnými úsečkami. Na rozdíl od toho šachisty, jenž se v jistém momentu svého života rozhodl zakreslit do mapy jako plochy své roky se měnící trasy, po kterých se po městě pohyboval,a pak ty prostory - pohyby bral jako tahy po šachovnici a svůj život jako šachovou partii... Špatně skončil, tento šachista... Vůbec se mi zdá, jako by naše doba nepřála Chodcům...

Pamatuji si, jak jednou přijel do města na návštěvu papež. Měla jsem tehdy přítelkyni, která den před jeho příjezdem navštívila úplně prázdný kostel, v němž druhý den papež sloužil mši, neboť věděla, že potom se tam pro množství lidí už neprotlačí. Půl dne systematicky a poctivě krokovala prázdným kostelem, přičemž krokovat znamená klást jedno chodidlo těsně za druhým, aby se mohla ujistit, že se její a papežovy stopy střetnou, že se dotknou chodidly jako protinožci a možná i jejich nohy do sebe zapadnou.

Chodit v cizích stopách je ovšem velmi vyčerpávající. Papež v kostele dokonce upadl do mdlob a mše zůstala nedokončená.

Velice si hlídám, aby lana, po kterých se pohybuji, byla jenom moje. Můžete se pak pohybovat velmi rychle, což znamená, že vám v zimě není chladno, neboť vás pohyb zahřívá.

Když jsem ještě chodila do školy a milovala pan profesora, tenkrát jsem se pohybovala po městě jenom jeho trasami, protože jsem v sobě neustále živila naději, že se naše cesty protnou. Bylo to velmi vyčerpávající, chůze najednou neměla sama o sobě smysl a město se mi naprosto ztrácelo.

Když jsme se s profesorem začali milovat, skutečně se naše lana často protínala, ale ne a ne udělat rybářský nebo námořnický uzel... jen takový ten dočasný - kouzelnický - jenž sice vypadá pevně, ale když lano zlehka potáhnete, bez zvuku a výstrahy se rozpadá a děti se tomuto triku ještě dlouze smějí poté, co vyjdou z cirkusu.

Po našem rozchodu jsem si své provazy z jeho cest stáhla a smotala, a tak jsem navždy přišla i o některé oblíbené ulice mého města, na nichž by se mě zmocňoval pocit, že kdyby mne na nich náhodou potkal, myslel by si, že po nich ještě pořád chodím kvůli němu. Od té doby si dávám pozor, abych ulice města už nikdy nespojovala s muži, kteří se na nich pohybují, a s byty, ve kterých se s nimi miluji.

Týká se to i muže, který má místo vlasů nitky - takové, jaké potřebujete, když chcete přišít knoflík na zimní plášť. Ty jeho nitky jsou relativně dlouhé, bílé a na konci každé z nich je uzlík, aby se nevyvlekly, ale ani nedaly navléct.

Tento muž se v našem městě výrazně objevuje v prosinci, vlastně již koncem listopadu, a pak celý měsíc stojí se svařeným vínem v ruce na vánočních trzích. Obdivuji ho, neboť neustále a bez pohybu dokáže stát na jednom místě náměstí, zatímco mne celý život bez přestání něco žene městem. Někdy k němu i přistoupím, rozepnu mu plášť a pokládám mu ruce dlaněmi přímo na prsa, ramena, anebo někam k ohryzku. Chci mu tak odevzdat zprávu.

Jejda, děláš mi elektriku - zatřese se poté muž a vylije trošku svařeného vína na mé boty. Zpozoruji tak všechny cesty uvnitř jeho těla, mozku i srdce, jež jsou tak nemilosrdně vodivé a pro něž se mu zdá, že život, to je milion důležitých věcí, že láska, to je milion lidí a že vánoční trhy, to je milion příležitostí. Já mám v nohách pohyb, na kotnících křídla, v ruce hůlku, ale co se týče mozku a srdce, jsem stacionárním cyklistou.

Moje lana procházejí někdy i vnitřkem obchodů - podle zboží v nich vždy určuji, v které části roku se přibližně nacházíme. Obchody v našem městě jsou tak barevné, že je v duchu nazývám galeriemi, a tak přesné, že mi nahrazují nejenom diář, ale také stolní a nástěnný kalendář. Dnes je kupříkladu určitě březen nebo duben, neboť obchod je plný velikonočních vajec a čokoládoví zajíci jsou v městě rok od roku větší a větší. Vidím je, jak se v pyramidách hrozivě tyčí půlmetroví až metroví čokoládoví degeneráti až po strop prodejny. Ustrnu. Dívám se do jejich obrovských očí a černých zřítelniček. Přikrčím se. Čekám, kdy zaútočí. Všichni najednou seskočí z pultů regálů a lidé, kteří nevezmou do zaječích, budou korunováni do hlavy - zaječími řezáky.

Za zajíci prodávají knihy. Slyším prodavačku, jak se rozčiluje nad tím, že lidé dnes nekupují poezii, ale všichni by chtěli Mein Kampf od pana spisovatele Hitlera. prodavačka říká, že to nechápe, že ona tu knížku měla i v rukou, i ji prolistovala, ale že nic zajímavého tam nebylo, dokonce ani žádný sex tam nenašla.

Četla jsem studii o tom, že prodavačky jsou v době svátků pod velkým tlakem, dva měsíce před Vánocemi musí den co den poslouchat dokola ty samé koledy, které se rozléhají po obchodě, a jen co to konečně skončí, už zase musí denně procházet kolem perverzně mrkajících zajíců a nadrozměrných vajec. A s přicházejícím jarem začínají rafinovaní obchodníci lákat zákazníky do obchodů dokořán otevřenými dveřmi i okny, takže jsou prodavačky chronicky nastydlé, někdy až do léta:

- Bóže, my ženské abychom si pořád dávaly pozor. Já i spím v ponožkách. A v přírodě si nemůžu sednou na zem ani v létě.

- Poslyš, já jsem letos měla zánět močového měchýře už třikrát.

- Já jsem na tom stejně. Už i židle v hospodě mi připadají příliš studené.

- Fakt. My jsme takové chudery. Ne jak muži, ti si sednou, kam se jim zlíbí.

- No, jo, nemusí se bát.

- Vždyť víš, když nemají močový měchýř.

- No jo, ti se maj.

Chvíli jenom tiše seděly, přepočítaly nějaké peníze, cosi namarkovaly.

- Hele, ale když nemají močový měchýř, tak co tedy mají?

- No přece prostatu.

- Jéééžiši, fakt. Tak na tu bych byla úplně zapomněla.

Na tom úseku, kde moje lano přechází obchodem, pokaždé zjišťuji, že mě život ještě pořád má čím překvapovat. A to i navzdory tomu, že je mi přece jen už pětatřicet.

Pětatřicet - to má člověk už nárok i na krizi středního věku. Proto jedno z mých lan vede přes kina ve městě a každé z nich zavadí také o hrad, kde se v poslední době zdržuji nejčastěji, dívám se z hradního kopce na město, jak mi leží u nohou, a cítím se jak mocnář... Cítím se na tom hradním kopci jak v oku hurikánu - vdechuji pokoj vyvýšeniny, kolem níž se pětatřicet roků točí vír mého života.

Muž mé sestry Klarisy se mi nedávno svěřil, že prožívá krizi starého věku - prý se projevuje stejně jako krize středního věku - touhou po kinosálech - nejradši byste celý den proseděli v kině - nezávisle na tom, co se odehrává na filmovém plátně - sedíte ve tmě, nemusíte nikoho poslouchat, nikomu nic říkat, nikdo se na vás nedívá a nemůžete ani o ničem tajně přemítat, neboť vás pohlcujue velkorozměrné promítání na plátně. Někdy však mám pocit, že kino již také není co bývalo.

Například kdysi lidé v kině pořád nežrali a nezvonily jim mobilní telefony jako děvčeti, co sedí hned vedle mne. Již podvacáté jí zvoní telefon a ona ho již podvacáté zvedne a podvacáré řekne: V kině.

Tuhle jsem jela v tramvaji a vedle mne seděl kluk, který měl podobné problémy jako to děvče, pořád mu zvonil mobil a on ho pokaždé zvedl a řekl: V tramvaji.

Ježíši... řekne děvče v kině, když jí zazvoní telefon potřinácté - tak si ho vypni... poví jí kluk, co sedí z druhý strany a drží ji za volnou ruku. Ale já si ho nechci vypnout! Rozkřičí se na něj děvče. Slyšíš? Nechci si ho vypnout!

A věru zdá se mi, že je to ten kluk z tramvaje. Když půjdou z kina, budou si povídat:

- V kině.

- V tramvaji.

- V kině.

- V tramvaji.

- V kině.

- V tramvaji.

Klarisa mi řekla, že vypozorovala, že emancipované ženy neříkají svému telefonu mobil, ale mobilka. Některé ženy nás pořád mohou ještě něčím překvapit. Například i samotná Klarisa, kyž ji vidím jak cvaká nocí naším městem na hřbetu svého zlatého chrta, v jedné ruce láhev růžového vína, v druhé Bulgakovova kniha a zpívá bratislavským střechám: já nejsem srnká, já nejsem srnká, ale já jsem zakletá pánenka. Dívám se na její rytířsky úzké boky a neumím se zbavit té básně:

V sedle, v sedle, v sedle, noc a den, den a noc, noc a den.

V sedle, v sedle, v sedle.

Cválám tak celé noci, když sedíme dva na jedné židli. Já a muž s nitkami místo vlasů. S brněním v rychlosti spuštěným ke kolenům. S přilbami na zakloněných hlavách.

Kdyby mi tehdy zazvonil mobil - zvedla bych a řekla: V sedle.

Čas v našem městě je pro chodce velmi důležitý. Zvlášť, když prochází v rozličném čase stejnými místy. celý dnešní den se mé cesty v centru města protínaly s veselým prodavačem - chodcem, který prodává kam v Bratislavě - putuje po městě s náručí plnou malých časopisů a vykřikuje: kam v Bra-ti-sla-vě, Wohin in Bra-ti-sla-va, Where to go in Bra-ti-sla-va... Putuje městem a vyzpěvuje: nové kam, březnové kamko, kamkó, kamkóóó.

Když po půlnoci vyjdu z kina a procházím se starým městem, vidím žebráka, jenž sedává při zdi Staré radnice, jak vstává a tím končí svoji pracovní dobu, oprašuje si pracovní oděv a svižně vykračuje přes prázdné Primaciální náměstí. Najednou začne berlemi vyklepávat rytmus samby a něco si zpívá, chvíli mi trvá, než porozumím textu radostné písně, a tak se opět dostanu do obrazu a kontextu dnešního bratislavského muzikálu: Máme nové kamko, máme jarní kamko, kamkóóó.

Primaciální palác je jedna z mých nejoblíbenějších budov. Když jsem se poprvé v životě opila, vykřikovala jsem, že se provdám pouze za toho muže, který mi donese kardinálský klobouk ze střechy Primaciálního paláce. Myslím, že vycházky v rámci akce Poznej svoje město mě svého času poznačily na celý život.

Mám si useknout ruce, abys tomu uvěřila? - ptá se v jednom filmu muž, kterému utekla žena, protože ji uhodil.

Už tě nikdy neuhodím, přísahám. To si mám useknout ruce, abys mi uvěřila?

Dnes v noci jsem měla pocit, jako by měl muž s nitkami místo vlasů při milování po celou dobu ruce v kapsách. V kapsách kalhot zmuchlaných na zemi. Anebo kde... Ani se mě nedotkl, natož pohladil. Proto se dnes již od rána procházím. Jedno přísloví z Indie říká, že věci se vyřeší chůzí. Když jsem byla dítě, koupila jsem si ho zapečené v koláči. Tak kráčím a doufám, že někde narazím na ty jeho ruce.

Já ti dám krajíček chleba, ty mi dáš koláč, směje se muž s nitkami.

Ovšem kde je nebezpečí, tam je i to, co zachraňuje - koupila si v dětství zapečené v koláči moje sestra Klarisa.

Ptáte se, jak dlouho mi to tedy trvalo, než mi svitlo, má-li muž místo vlasů nitky, je jeho hlava klubkem? myslíte si, že se to dá lehko vyčíst z touhy, která se při pohledu na něj zablýskne v kočičích očích?

A já se ptám vás, barmanky, co mi tak velkodušně ředíte gin, spravedlivé krčmářky, co si mě pletete s vlastním dítětem, číšníci, co se nade mnou skláníte a snažíte se mi podívat do očí - co mám dělat se vším tím časem - dokud se mi jeho vlasy znovu nerozprostřou po těle. co mám dělat s volným časem? Hm?

Jdi do nemocnice. Zeptej se doktorů... lehni si do postele... skloň hlavu na polštář... tam ti dají léky... nejlepší jsou bílé... bílé pilulky pomáhají nejvíc.

A už otevírám prosklené dveře nemocnice a srážím se se setřičkou Rilke, jež právě nese na rukou malého chlapce zabaleného v pyžamovém kabátku pro dospělého muže.

Chlapec je jediným dítětem na mužském oddělení. Pravděpodobně si při hře vypíchl oko. Třese se jak omámený po operaci a opakuje: Taťko, mám strach. Taťko, já se strašně bojím.

Za pár hodin stojí s taťkou v řadě dospělých mužů čekajících na kapky.

Nechci kapky! kapky mi rozpraskají oko. nechci kapky. Chci vidět.

Muži se nad jeho křikem usmívají, ale v podstatě se s jeho názorem ztotožňují.

Je Mluvčím. Archandělem Gabrielem s planoucím obličejem a mečem.

Jděte všichni do prdele! křičí plavovlasý Gabriel na doktorku.

No ale toto! řekla doktorka. Jak to myslíš, všichni? Nestydíš se? Vždyť tady máš i tatínka!

I tatínek! I tatínek ať jde do prdele taky! Vyrve se chalpec doktorce a rozběhne se po chodbě.

Po pár vteřinách omdlí. Vypadá jak anděl, ale když promluví...

No nevím, nevím, jestli to s ním zvládneme, pane Laramazove, řekla lékařka nazlobeně mlčícímu otci, který chlapce opatrně zvedal z chladného linolea do své náruče. Každý anděl je strašný - řekla sestřička Rilke.

Odkdy jedno z mých lan vede nemocnicí, přiznám se, sleduji život doktorky Hohenlohe s velikým zájmem.

Klarisa říká, že je v ní cosi tragického. Myslím, že to bude tím, že má za muže zpěváka populárních písní...

Víš toho, co neustále zpívá o sousedovi - vysvětluje Klarisa.

O sousedovi?

No stále se tam dokola zpívá, že láska, život a vůbec všechno je so sad, so sad, so sad, no prostě soused... Klarisa se směje a já se chytám její ruky. Někdy mám pocit, že jsem její starší bratr.

Teda aspoň cítím srovnatelnou bezmocnost.

"Ničeho se nebát a mnohé si nechat líbit, o to jde." Napsal Hölderlin v dopisu své matce. Ničoho sa nebáť a mnohé si nechať ľúbiť, o to ide. Napsala jsem v dopisu muži s nitkami.

Mám prázdnou hlavu, prázdné břicho, prázdnou postel - zpívá v jedné své písni manžel doktorky Hohenlohe: Musím si niečo dať, som taký hladný celý čas, ale neviem, ako sa potom zastaviť, musím si dať niečo sladké, som v noci taký nervózny, ale neviem, ako sa potom zastaviť, mal by som zdvihnúť telefón a vytočiť hocijaké číslo, na hocikoho sa obrátiť, ale neviem, ako sa potom zastavím... V klipu účinkuje jeden slovenský herec, který v sedmdesátém roce emigroval do Austrálie, řekl, že emigroval proto, že miluje hudbu a chtěl mít vlastní desky, kazety a cédéčka a kvalitní aparaturu - silné reproduktory, kvalitní zesilovač, zkrátka dobrou sestavu, dobrý zvuk. Teď je mu sedmdesát let a má všechna cédéčka, po nichž tak toužil, i kvalitní sestavu, pro niž emigroval. Sedí tam v pokoji plném dobrého zvuku a řve bezmocností.

Když po čtyřiceti letech navštívil Australan Bratislavu, ptá se: Tak kde tady v Bratislavě máte nějakou opravdu dobrou restauraci?

Nikde - odpovídáme mu s Klarisou sborově.

A co tedy děláte?

Vaříme si sami.

Někdy mám pocit, že muž s nitkami je moje milenka. To, jak si zapomíná stříhat nehty na rukou a pak mi jimi brázdí ramena, paže a záda. To, jak se někdy nechce milovat, ale raději by si jen tak povídal a smál se. Někdy mám takový pocit, že muž s nitkami je moje milenka. Ale jenom dotud, dokud si to najednou všechno nesečtu: například jen rychlost jeho boků. Cválat, cválat, cválat, noc a den, den a noc, noc a den.

Cválat, cválat, cválat.

A zatím jen sedím v této blbé hospodě a jednou rukou objímám židli. Piji gin a zajídám ho čínskými koláčky, které vám v restauraci donesou jako kuvert a jsou v nich zapečené papírky s nějakým poselstvím. Sedím s lidmi, jen tak ledabyle žertuji, ale všechno mi vychází, nakonec jako vždycky, když dělám něco ledabyle. Bavím celý stůl - tucet důležitých mužů. Klarisa je také ze mne úplně vedle. Líbám ji na obličej a nazvu Bezelstnou. Směji se a směji, nemohu přestat - takto jednou umřu. Po vnitřní straně tváří mi přitom po celou dobu tečou slzy. Už vím, jak je odvádět - rovnou za uši - přes ramena a boky dolů do nohou. Teď mi hladina sahá asi tak po kotníky. Hazard začíná až tehdy, když se hladina slz v nohou zvedne ke kolenům. Potom už při odchodu na záchod a příchodu ze záchodu nemůžu zamezit slabému šplíchání, které je ihned ledakomu podezřelé. Hele, co ti to tam šplíchá - nejsou to náhodou slzy v nohou?

Je mi pětatřicet a jsem provazochodec. Kdybyste ve městě, kde žiji, natáhli přímo sedm dlouhých provazů, vyznačily by vám všechny moje cesty a pohltily každou moji stopu. Sedmý provaz vede jezerem a leží jen pár centimetrů pod jeho tmavou noční hladinou. V noci je jezero v jedné chvíli úplně jak olej. Je kluzký a pod nohama se mi zažíhají elektrické ráje. Někdo volá a nabízí pomoc:

Cválat, cválat, cválat, noc a den, den a noc, noc a den.

Cválat, cválat, cválat.

Cválat. Muž s nitkami je už dávno doma. Na hladině se odráží světlo jeho okna. Vnikám do něj hladce a o samotě. Bez doprovodu rozbíjejícího se skla.

JANA BEŇOVÁ


Zpět na obsah