ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Z pamětí na přeskáčku

BACCARDI

Následující text je napůl vojenská, napůl smrekovská kapitola z mých rozepsaných "pamětí poněkud napřeskáčku", jak zní podtitul knihy, kterou připravuji pod názvem VSADIL JSEM NA SLOVENSKOU LITERATURU.

"Píšou mi psaní vojanští pání..." stojí ve známé básni Fráni Šrámka a mě se ta slova bytostně týkala na podzim 1952, kdy jsem týden po promoci narukoval - na dva roky (1952-1954), jak tehdy určoval zákon. Bylo mi čtyřiadvacet, tedy o pět let víc než většině ostatních nováčků, a mohu mluvit o štěstí, že jsem se dostal k miniaturnímu útvaru automobilního vojska v klenotu českých měst - Kutné Hoře. Posádka sídlila v monumentální jezuitské koleji nad městem a z naší ubikace v jejím druhém patře byl za barevně hýřivého podzimu nádherný výhled na špalír barokních sousoší na terase před kolejí i na konturu tváře básníka Vrchlického vytesanou naproti skále nad Vrchlicí, takže jsem sobě i kamarádům ve zbrani recitoval mistrovu známou báseň Přišla jeseň se zvukomalebným refrénem "Zvadlé zas listí šustí a svistí".

Samo prostředí mě formovalo v lyrického vojáka: velechrám svaté Barbory v sousedství koleje jsem za své čtyři kutnohorské měsíce poznal v nejrůznější denní i noční době i povětrnostních situacích. Uhrančivě krásná byla svatá Barbora za mrazivých zimních úplňků, pod příkrovem sněhu, když měsíc prosvěcoval kružby jejích obrovských oken a silueta chrámu s fiálami a lomenými oblouky zářila v celé nádheře v absolutním tichu hluboké noci. A na druhé straně vojenského areálu se černal ponurý zamřížovaný blok ženské věznice s vybetonovaným příkopem, v němž pobíhali hlídací vlčáci. Monstrózní protiklad: katedrála otvírající nebesa, pár desítek metrů od ní peklo kriminálu pro ženy a někde uprostřed mezi tím "žasnoucí voják" v roli strážného na noční "stojce" v obrovském ovčím kožichu a "sibiřských" válenkách...

I kutnohorská posádka se v něčem sice velmi subtilním, ale přece pozoruhodném, co stojí za pozornost, ocitala na opačném pólu, než přikazoval tuhý oficiální ateismus. Nezapomeňte prosím, že jsme v době, kdy lidově demokratickou armádu ovládal železnou pěstí ministr národní obrany generál JUDr. Alexej Čepička, proslulý drakonickým trestáním provinění proti řádům při svých překvapivých inspekcích v posádkách, oficíry trestal strháváním nárameníků hned na místě činu. Velitel naší čety podporučík základní služby Karol Bucha, dolnozemský Slovák, si mě získal tím, že hned první sobotu a neděli nás bažanty provedl s inteligentním výkladem po všech kutnohorských pamětihodnostech, putovali jsme v útvaru od kostela ke kostelu, od památky k památce. Spřátelili jsme se. Karol byl vzdělaný, sečtělý, k tomu věřící katolík, takže organizované návštěvy bohoslužeb pod jeho vedením oživovaly naše nedělní dopoledne. Kutnohorští starousedlíci byli jistě nemálo překvapeni, když o Štědrém večeru roku 1952 připochodovala na půlnoční ke svatému Jakubu četa vojáků v čele s usměvavým podsaditým podporučíkem.

Na Štěpána mučedníka jsem šel na dopolední mši, tuším v jedenáct, sám. Kostel byl o druhém vánočním svátku poloprázdný, usedl jsem vzadu a po chvíli upoutali mou pozornost dva povědomí pánové, sedící každý v jiné půli kostela, oba v civilu. V jednom jsem poznal velitele našeho útvaru štábního kapitána M., v druhém náčelníka štábu kapitána C. Ovšemže se tvářili, že jeden o druhém nevědí. Když pak odcházeli - chvíli po sobě a každý zvlášť - náznakem jsem se jednomu i druhému uklonil, což oba s náznakem úsměvu opětovali, a já jsem si pomyslel: Panebože, děkuju ti, poslal jsi mě do správné posádky! A hned potom: Soudruh ministr by měl radost!

Náčelník oddělení PHM (pohonných hmot), štábní kapitán před penzí, v mládí legionář, který z mých papírů věděl, že jsem syn podplukovníka v.v., mi po vánocích sliboval: "Nic si z toho nedělej, že tě nevzali do ešdézetky (tj. do školy pro důstojníky v záloze). Aspirantské prymky mít nebudeš, tátu tím moc nepotěšíš, ale písařit u péháem není k zahození, aspoň naštuduješ dějiny Kutné Hory."

Jenže kutnohorská rajská idyla vzala brzy za své. Jara jsem se nad Vrchlicí nedočkal, útvar byl zrušen. U autopraporu v Českých Budějovicích se mi vojna zdramatizovala: po výstupu s instruktorem v autoškole, když jsem prohásil, že se dám radši zfleku zavřít, než bych se stal "frontovým" šoférem stojedenáctky Tatry, mě odveleli do poddůstojnické školy chemické v Jaroměři, měl jsem nahradit onemocnělého frekventanta z budějovického praporu. Náčelník štábu mi k tomu mezi čtyřma očima řekl: "Vzhledem k tomu, že jsem za první republiky sloužil pod tvým tátou, když velel protiletadlové baterii na Pohořelci, jsem tvé silácké řeči přeslechl. Nechtěl jsi u nás šoférovat, tak si u chemiků zabrečíš! Na podzim se k nám vrátíš jako chemický instruktor!"

Měl pravdu, u chemického vojska byly tehdy hrátky se slzotvornými doutnáčky CN na denním pořádku, ale jinak bylo v Jaroměři veselo. Na rozdíl od ŠDZ, kam se vybíralo podle třídního původu a politického klíče, výběr do PŠ chemické se řídil vzděláním. V naší školní četě byli vesměs vysokoškoláci (většinou inženýři chemie), průmyslováci a gymnazisté, až na jednoho bezpartijní. Bylo mi mezi nimi náramně. V maličkostech, které nás těšily, jsme dokázali čelit roťácké buzeraci domluvenou legrací. Při odchodu čety z kasáren na cvičiště na Brdcích například drobnými kalambúrovými úpravami pochodové písně. Byly to takové známé klukovské hrátky jako v písničce o kobylce malé a kováři, kterému nechce stát. V rámci vojácké recese jsme ten dvojsmysl, nebo chcete-li lepomluv, zpřesňovali na lapidární "kovář je impotent". Odezva byla blesková. Velitel čety popuzeně reagoval povelem: Dozpívat! Pozor!, což znamenalo "kufrovat" zvučným přehlídkovým krokem. Jenže my jsme přidupávali jen na levou, kroky pravou zůstávaly neznělé. Vyznívalo to komicky: dup - nic, dup - nic. Samozřejmě přišla odezva typická pro chemické vojsko, povel: "Plyn!" V chůzi jsme si nasazovali masky, chřestili, čím se dalo, útvar se rozdrobil, z kasáren jsme vycházeli jako houf skautů za chechotu dozorčích u brány. My v maskách (s povolenými filtry, aby se líp dýchalo) jsme se smáli taky, pokud to šlo. Švejkovali jsme jedna radost.

"Když jsme táhli k Jaroměři..." zpívá se v jedné vojenské písni. My jsme táhli opačným směrem, z Jaroměře na cvičák na Brdce s bednami, truhlíky, vědry a kotly na vyvařování (odmořování) věcí zasažených BCHL (bojovými chemickými látkami), takže to vypadalo, jako by se do přírody stěhovala úklidová velkofirma Osvobozená domácnost. Inu, veselá vojna. I ta lidově demokratická.

Když nás jednou velitel čety protáhl za březnové plískanice (roku 1953) blátivou oranicí, dostal jsem horečku a vrátil se mi zánět středního ucha, s nímž jsem předtím marodil v Budějovicích, zrovna když umřel Stalin. Teď pro změnu umřel Gottwald a mě čekaly dva týdny na marodce praporní ošetřovny v Jaroměři. Když jsem tam vstoupil, "hnilo" na jejích bílých postelích v sladkém nicnedělání několik mazáků, mezi nimi instruktor první školní roty četař Sadílek, lesní inženýr, který si dával záležet, aby svůj banskobystrický původ prezentoval zvučnou středoslovenštinou s jevištní výslovností. Hned se o mě začal zajímat, a když se dověděl, co jsem zač, ožil v něm literární zájem.

"Počujte, ako bohemista iste poznáte poéziu Jána Smreka."

"Jakpak ne, velice dobře znám jeho sbírky z dvacátých a třicátých let, skladba Básnik a žena mě okouzlila."

"Poznáte jeho Baccardi?"

Přiznal jsem se, že ne. Své ustrnutí nad tím dal najevo obligátní vojenskou otázkou: "Ako je to možné? Pán doktor, chcem povedať súdruh vojak, túto fatálnu medzeru si musíte na mieste doplniť! Počúvajte!"

Jak byl, v kostkované noční košili dlouhé až po paty vylezl na svou postel, rozkročil se a s náležitou gestikulací pažemi začal s vervou přednášet:

"Kedysi dúškom píjali sme vás,
nápoje slávne,
korunované vinetami,
na ktorých všetky reči sveta
svietili ako drahokamy..."

Byl to přednes patetický po samu mez přijatelnosti, ale v té chvíli a situaci to bylo krásné! Jaroměřská ošetřovna byla v přízemí, otevřená okna vedla na nádvoří a v nich zvenčí hlava na hlavě - vojáci první školní roty čekali na oběd. Hlasitě povzbuzovali svého instruktora (když je řeč o pití, vojsku se to líbí) a protiválečný závěr básně odměnili nadšeným povykem.

Mne Smrekova báseň tak zaujala, že mi ji Ing. Sadílek musel hned odpoledne nadiktovat, a než mě propustili z ošetřovny, uměl jsem ji zpaměti také. Sadílek mi byl přísným korektorem ortoepické výslovnosti, jeho pedanterie mě poněkud dráždila, ale spolkl jsem to, vždyť šlo o báseň, která přednesena v pravou chvíli a na pravém místě působí jako elixír i na ty, kdo se s poezií setkávají jen výjimečně. Mnohokrát jsem se později přesvědčil, že je to mýtus opojného kouzla, trpkého zmoudření a inspirativního protiválečného patosu - na to všechno může být slovenská literatura právem hrdá.

Se Smrekovou básní jsem měl úspěchy už druhým rokem na vojně, v Českých Budějovicích, kde jsem dělal chemického instruktora a knihovníka autopraporu a taky jsem učil v přípravce důstojníky, kteří se chystali k přijímacím zkouškám na nově zakládanou Vojenskou akademii v Brně. Přednášející pro tento kurs vybírali ze záklaďáků s příslušným vzděláním. Mne tenkrát kádrový plukovník ohodnotil: "Soudruhu četaři, ty jako syn podplukovníka buržoazní armády nemáš vyhovující třídní původ a nejsi ani ve straně, ty dějepis ani literaturu rozhodně učit nemůžeš, to zastane náš politruk. Ty s nimi promrskáš gramatiku a budeš jim dávat diktáty, aby aspoň nedělali hrubky. Zkrátka je jazykově zkultivuj. Na hodiny si piš podrobné konspekty a předkládej mi je, abych tě měl pod dohledem." Na výuku jsme chodili v sobotu a v neděli dopoledne do budějovického Posádkového domu armády (byl kousek za divadlem), za hodinu nám platili pětikorunu (psal se rok 1954, bylo po měnové reformě), a když jsem svým důstojnickým žákům na Smrekově básni demonstroval rozdíly mezi slovenštinou a češtinou po jazykové stránce, zaznamenal jsem oživení v sále. Nejdéle jsme se zastavili u veršů

cez kvapák vašich zväčšujúce sklá
dívali sme sa ponad oceány.

Kamenem úrazu pro mé důstojnické posluchače byl výraz kvapák. Musel jsem jim vysvětlit, že je to dubletní tvar genitivu plurálu substantiva kvapka: kvapiek nebo kvapák. Pak jsme úpravou slovosledu dospěli k doslovnému překladu:

zvětšovacími skly vašich kvapek
dívali jsme se přes oceány,

jenže to nám připadalo dost prozaické. Vadila zvětšovací skla. Nakonec jsme se shodli na řešení:

dalekohledy vašich kvapek
přes oceány nás přenášely

a znělo nám to věcně lépe a docela melodicky. Upozornil jsem ovšem, že jde jen o dva verše, v rytmickém kontextu celku by možná nezůstaly v této podobě. Tímto detailem chci jen naznačit, že múzy se nemusí odmlčet ani "inter arma" - stačí jim při vhodné příležitosti pootevřít dveře a jsou tu. Pokud jste byli na vojně, jistě se vám zapsala do paměti desítkami nejrůznějších epizod. Mezi nezapomenutelnými převládají podle mě ty, které jsou svou podstatou groteskami. Josef Škvorecký na nich kdysi založil svůj Tankový prapor. Já bych byl možná schopen dát dohromady v novelistické podobě Chemický prapor, ale nelekejte se, zde se omezím na dvě miniatury ilustrující v detailu vojnu začátkem padesátých let minulého století.

Do kutnohorské posádky jsem narukoval krátce po promoci, a tak mi na mou vojenskou adresu chodila spousta gratulací a na obálkách: Vojín PhDr. ... Po rozdělení pošty si mě velitel roty, hodností poručík (jak se tradovalo, velmi lidového původu), zavolal a sdělil mi, že dopisy na mé jméno s označením akademického titulu mi nebudou doručovány, protože tady a teď jsem jenom vojín a s tím nemá titul co dělat. Oponoval jsem, že sám se titulem nepodepisuji, a kromě toho, že ministrovi národní obrany, který je taky voják, i když armádní generál (JUDr. Alexej Čepička), nikdo titul neupírá, takže nechápu, proč by se mělo měřit dvojím metrem. To bylo na mého přestaveného příliš: prohlásil, že uvádění titulu na dopisech mně adresovaných zakazuje a nechá je vracet odesilatelům... To zas bylo moc na mě a prohlásil jsem, že si půjdu stěžovat na politické oddělení. A šel jsem. Politruk byl mladý poručík, zřejmě se smyslem pro humor, protože když jsem mu líčil svou kauzu, měl co dělat, aby zachoval vážnou tvář. Odcházel jsem s ujištěním, že adresy s titulem nejsou na závadu a samozřejmě je budu dostávat. Čímž jsem nad velitelem roty zabodoval.

Když už jsem byl mazák a učil v Budějovicích v přípravných kurzech pro důstojníky, fascinovaly mě formy služební komunikace při začátku a na konci vyučovacích hodin. Sotva jsem vstoupil do učebny, důstojníci (poslušni předepsané vojenské zdvořilosti) povstali a hodnostně nejvyšší - téměř pravidelně to byl major Nekut - po úkroku do uličky hlásil: "Soudruhu četaři, četa důstojníků připravena k výuce českého jazyka. Počet přítomných XY. Major Nekut."

"Děkuji, soudruhu majore," odpověděl jsem blahoskolnně a pak s náznakem rozhodnosti: "Velte pohov, sednout!"

Stalo se a vyučování začalo. Pár minut před koncem mi byla ohlášena "příprava na přestávku". Ukončil jsem větu a vynasnažil se, aby obligátní koncovka vyzněla co nejsonorněji: "Nazdar, soudruzi!"

Sborová odpověď byla vesele zvučná nebo zvučně veselá, jak chcete: "Zdar, soudruhu četaři!"

Inu, život vojenský v sobě vždycky měl, má a bude mít ve všech armádách světa větší či menší kus šaškárny. A v našem případě i švejkovství, o tom jsem při české nátuře přesvědčený. Švejk i švejkové jsou věční...

Ještě v Budějovicích jsem vyšťoural v antikvariátě (na náměstí pod podloubím, měl sem tam protekční přístup do skladu nákupů) Smrekovu Hostinu (1949) a Studňu (1945), takže jsem byl a jour s jeho poezií. Smreka redaktora, novináře, esejistu a kulturně-politickou osobnost jedinečného rozhledu, umu a originality, průkopníka slovensko-českého porozumění a vzájemného poznávání v literatuře a umění jsem si objevil až později, na začátku šedesátých let, když jsem se jako externí aspirant-slovakista probíral jednotlivými ročníky Elánu a žasl nad tím, co všechno stihl v třicátých letech udělat v pražském Mazáčově nakladatelství při vydávání knih a řízení časopisu ne štáb vzdělanců, jak bylo zvykem za mých časů, ale jeden jediný výkonný redaktor - Ján Smrek! O tom všem panovalo v šedesátých letech hluboké mlčení, jako by se přes to přelily vlny totálního zapomnění. V polovině šedesátých let se všechno točilo kolem rehabilitovaného a reeditovaného DAVu, a Elán jako by vůbec neexistoval. Popouzelo mě to, a tak jsem z titulu externího redaktora literárního měsíčníku Plamen napsal Jánu Smrekovi, jak mě nadchlo poznání, co před třiceti lety dělal, a požádal jsem ho o vzpomínkový článek pro náš časopis. Vyhověl mi a jeho obsáhlý, živě napsaný příspěvek Slovenský "kulturní konzulát" v Praze s podtitulem In memoriam L. Mazáče - i kus historie vyšel v 9. čísle Plamene ročníku 1966; v úvodním autorském předznamenání citoval Ján Smrek několik vět z mého dopisu. V průvodním dopise z 15. května 1966 na margo příspěvku poznamenal: "Myslel som si, že to písanie o Mazáčovi pôjde ľahko, ale urobil som chybu, že som to nediktoval rovno do stroja. Písal som to perom v kaviarni a zrazu som videl, že na ploche 15 strán sa ťažko dá povedať to, na čo je treba aj 100 strán." Autorský strojopis příspěvku mám dodnes, na řadě jeho míst lze najít ve zkratce to, co se později objevilo v Smrekově esejistické vzpomínkové knize Poézia moja láska (Bratislava 1968). Trochu mě mrzí, že její druhé - dvojdílné - stejnojmenné vydání (1989) se v obsáhlém edičním komentáři Vladimíra Petríka o Smrekově článku v Plameni vůbec nezmiňuje. V době, o níž vyprávím, jsem často jezdil do Bratislavy, a tak jsem si považoval za čest, že mě Ján Smrek pozval na osobní setkání do kavárny Luxor. Byl o něco menší a drobnější, než jsem si podle portrétů představoval, příjemný, ale znatelně rezervovaný. Mezi řečí jsem se zmínil o tom, za jakých okolností jsem prvně slyšel jeho báseň Baccardi a že ji umím zpaměti. Zajímalo ho, jestli mám ve zvyku učit se básním zpaměti, a tak jsem vysvětlil, že nás k tomu vedli na gymnáziu nejen češtináři, ale taky latináři, němčináři a francouzštinářky. Něco bylo povinné, jako Kollárův předzpěv k Slávy dceři nebo Čechův úvod k básnickým povídkám Ve stínu lípy, ale mnoho hezkých básní jsem se naučil tehdy i později jen tak, protože se mi líbily. Mohu se pochlubit, že za svůj civilní přednes zmíněné básně mě její autor pozval na číšku baccardi, na což jsem dodnes hrdý; na znamení toho jsem také nazval tuto kapitolu.

Ještě jedním odstavcem zůstanu v roce 1966. Tehdy vyšel v češtině (v Československém spisovateli) útlý výbor ze Smrekovy poezie pod názvem jedné autorovy básně Krásná hra. Pořídila jej a přeložila zkušená slovakistka, redaktorka a překladatelka dr. Anna Křemenáková. To se rozumí, mé oblíbené Baccardi tam v české podobě nechybělo. Jenže já jsem v každém druhém verši o něco zakopával. Ne že bych měl něco proti překládání ze slovenštiny, sám jsem překládal také, důvod byl jiný: se slovesnou podobou básně v originálu jsem se sžil natolik, že chtě nechtě vězím v jejím zajetí. Kromě toho se mi zdálo, že překladatelka se příliš často spokojuje s pasivním převodem a kalkem. Mně se naopak zamlouvá metoda dodnes nepřekonané překladatelky dr. Jiřiny Kintnerové, která odmítala klišé, slovní vatu a drobné vycpávky umožňující laciný rým, a aby se jim vyhnula, neváhala od základu přestavět celou strofu. To se ovšem musí umět a mé tehdejší - zdůrazňuji zcela privátní, rukopisné - pokusy byly chabé a ztroskotávaly v samých začátcích.

Příležitost změřit si síly na Smrekově verši se mi naskytla začátkem osmdesátých let, když jsem s přítelem Vladimírem Justlem připravoval pro nakladatelství Albatros antologii ze světové lidové i umělé balady Krůpěje noci (vyšla v roce 1982 v edici ESA). Pro pořádek poznamenávám, že jsme se na přípravě podíleli oba rovným dílem, nikoli já "za odborné spolupráce Vladimíra Justla", jak si vynutilo v tiráži vedení nakladatelství, pro něž byl Justl jako editor politicky nepřijatelný.

Slovensko má silnou, starou a bohatou baladickou tradici, a tak je v antologii zastoupeno čtyřmi lidovými a šesti umělými baladami z celkového počtu 86 zařazených básnických textů. Protože jsme mezi ukázky vkládali výroky významných teoretiků i básníků o baladách, požádal jsem o takový několikařádkový text dva zařazené slovenské autory, Jána Smreka a Emila Boleslava Lukáče, s nímž jsem se rovněž osobně znal, dokonce ještě blíž než se Smrekem. Lukáč mi odpověděl, že baladičnost chápe zcela volně a po svém a na tradici vědomě nenavazuje, proto jsme jeho výrok odložili. Naproti tomu Smrek objasnil okolnosti vzniku Balady polské, kterou jsem vybral, desetiřádkovým komentářem, v knize je publikován před touto básní. Zaujala mě natolik, že jsem ji přeložil sám, stejně jako krátkou baladickou báseň Lukáče a Novomeského. Strojopisnou kopii překladu Balady polské jsem poslal Jánu Smrekovi a požádal ho o vyjádření. Odepsal mi, že na první přečtení přijal překlad bez výhrad, při srovnání s originálem však dospěl k závěru, že na rozdíl od jeho tíhnutí k improvizaci jsem příliš konsekventní v rýmech a konkrétně uvedl několik obrazů a obratů, na jejichž řešení měl odlišný názor, rozhodnutí však nechal na mně. Bylo to prospěšné a instruktivní - k překladu jsem se mohl vrátit ještě v rukopisné podobě. Výsledek posuďte sami srovnáním dvou strof originálu a překladu. Na scéně se objevuje obživlý nebožtík, mužský hrdina balady:

Pozrite v noc tú hustú, temnú,
aký dej núka, koľko hrúz!
Hľaďte, dvere sa v pántoch nehnú
a nimi vkročí mŕtvy muž.

Hlavu, čo strely odtrhli mu,
pod pazuchou si prináša,
a v pitvore si nasádza ju,
až na živých sa ponáša.

Noc temná, hustší nežli smůla
tká příběh, který budí strach.
Klika se sice nepohnula,
mrtvý muž překročil však práh.

Pod paží hlavu přináší si,
co uťaly mu střepiny.
Nasadil si ji. Jako kdysi
krokem živých jde předsíní.

Vylíčenou epizodou bych rád dokumentoval básníkův cit pro barvu a váhu slova i pro intonaci verše nejen v jeho vlastní tvorbě, ale také v nejbližším příbuzném jazyce. Ostatně Ján Smrek sám byl plodným překladatelem klasiků evropské poezie.

V devadesátých letech, kdy Ján Smrek oslovoval slovenskou i naši kulturní veřejnost už jen odkazem svého díla (zemřel roku 1982), oživil tradici Elánu v nové podobě a náplni přední český slovakista docent Ludvík Patera, když dal stejný název samostatné literární příloze měsíčníku Slovenské listy a pět let (1995-1999) ji redigoval. Tento Elán redivivus se v náznakové zkratce osmi stran snažil reagovat na soudobou slovenskou literaturu i na její tradice a představoval to nejlepší, co se o ní tou dobou na české straně napsalo. Do této přílohy jsem rád přispíval, nejsoustavněji v roce 1998, kdy Elán na své osmé stránce otiskoval sumarizace vybraných kapitol mé literárněhistorické práce Druhý domov, která pak vyšla (s podtitulem Deset kapitol na téma Praha a slovenská literatura) knižně. Jako celé dvanácté číslo 4. ročníku Paterova Elánu i můj článek byl věnován odkazu Jána Smreka, od jehož narození uplynulo právě v prosinci 1998 sto let.

K témuž jubileu pořádaly dvě čelné slovenské literárněvědné instituce (katedra slovenské literatury filozofické fakulty v Bratislavě a Ústav slovenské literatury SAV) spolu s Asociací organizací spisovatelů Slovenska na zámku v Budmericích v únoru 1999 medzinárodní vědeckou konferenci se stručným názvem Ján Smrek. Za českou Obec spisovatelů jsem na ní z pověření jejího předsedy docenta Antonína Jelínka vystoupil já s referátem Ján Smrek v českých souvislostech; měl podtitul marginálie osobní i neosobní a jeho text jsem spolu s úvodní souhrnnou informací o konferenci uveřejnil v bulletinu Obce spisovatelů Dokořán (č.9, 1999, str. 10-14).

Ve své knize Druhý domov (1998) jsem kapitolu věnovanou působení Jána Smreka ve třicátých letech v Praze nazval "Elán" plný elánu ve snaze zdůraznit obrazným vyjádřením jeho dominantu. Lokalitou, kde se Smrekova redakční, publicistická a nakladatelská aktivita rozvíjela, je dům č. 53 ve Spálené ulici, kde v době svého největšího rozmachu sídlilo nakladatelství Leopolda Mazáče, jeho knihkupectví i výstavní síň. Tam by si byl Ján Smrek zasloužil pamětní desku, jenže dispozice budovy (dnes s knihkupectvím Mladé fronty) to nedovolují. A tak je básníkovo sepětí s Prahou výtvarně zpodobeno v atriu barokního paláce v Purkyňově ulici, tam, kde za první republiky sídlilo nakladatelství Aventinum, v nedávné době pak řadu let Dům slovenské kultury a po něm Slovenský institut, takže tato citlivě restaurovaná lokalita se svého času v obecné představě vžila jako hostinný dům i domov slovenského umění v centru Prahy. Busta od Tibora Bártfaye připomíná básníkovu podobu, na desce je odlit do bronzu citát ze Smrekovy poémy Praha 1942:

Stá veží porúcali aviony,
no tvoje veže, Praha, pevne stoja.

Je to krásný a charakteristický citát. Připadá nám jaksi naprosto samozřejmý. Jenže vybrat jej z rozsáhlého díla básníkova zdaleka nebylo tak samozřejmé, jak na první pohled vypadá. Tohoto úkolu se zhostil slovenský básník Ľubomír Feldek. Při odhalení pamětní tabule 16. prosince 1988 k Smrekovým nedožitým devadesátinám promluvil literární vědec Rudolf Chmel. Jeho věcnou, s šarmem napsanou i přednesenou Poctu básníkovi si můžete přečíst, je publikována ve sborníku V bratskej dôvere (1994).

Dnes, kdy dům změnil pána, ztrácí pamětní deska v jeho nádvoříčku smysl. Pokud bylo ještě přístupné, skoro celou ji zakrýval rozrůstající se keř. Nyní je dům trvale zamčený. Výtvarné připomenutí Jána Smreka patří jinam - nikoli do nepřístupného ústraní, ale na výsluní, lidem na oči.

EMIL CHAROUS


Zpět na obsah