Čeští spisovatelé o Slovensku

BLÍZKOST PŘITAHUJE, ODLIŠNOST INSPIRUJE

I

Kdybychom shromáždili na jedno místo všechno, co bylo v naší literaře napsáno o Slovensku, vydalo by to na celou knihovnu a leckdo by byl překvapen, co v ní může najít. Jsme totiž zvyklí na opačný pohled, na to, čím tradičně silná česká kultura obohacovala Slovensko, jemuž historie přisoudila mnohem obtížnější historický vývoj.

Když jsem si před časem toto téma zúžil na otázku, má-li slovenská literatura ve vztahu k české kultuře markantního společného jmenovatele, vyšlo mi, že slovenské vzdělance, a zejména spisovatele a umělce, nejvíc přitahovalo centrum české kultury a její brána do světa - Praha. Vývojový nástin této přitažlivosti jsem podal jednak v literárněhistorické práci Druhý domov (1998), jednak v antologii Pražské inšpirácie slovenských spisovateľov (2001). Už při koncipování antologie se ukazovalo, že by měla mít zrcadlový protějšek zaměřený z Čech na Slovensko. A právě o to se pokouší nynější výbor; vyžadoval ovšem jiné pojetí. Pramenem vody živé, jak hezky napsal profesor Jaroslav Vlček, bylo totiž českým spisovatelům, ale také malířům a hudebním skladatelům, celé Slovensko, kde jednotlivé generace hledaly to, co jim doma chybělo, počínaje krajinným a přírodním svérázem, lidovou kulturou, zejména slovesnou, a konče tím, co lze označit za elementární, zemitou sílu života.

Primát v naší antologii nemůžeme patřit nikomu jinému než zmíněnému Jaroslavu Vlčkovi, který ve své osobě spojoval obě národnosti, do detailu znal obě literatury, o nichž napsal souhrnná díla zásadního významu, a perem vládl lépe než leckterý spisovatel. Právě proto postihl ve své brilantní zkratce Slovensko Čechám meritum věci tak, že platí i po téměř stu letech.

O Slovensku psalo mnoho našich básníků a spisovatelů. Přední místa mezi nimi patří těm, kdo konkrétním literárním obrazem osvětlili určitý rys slovenské specifiky. Že tím podstatně přispěli k českému poznání Slovenska a posílili porozumění se Slováky, není nutno rozvádět. Právě tak samozřejmá je nejen láskyplná, ale také kritická motivace literárních prací tohoto okruhu. Důležitou roli sehrává autorská intuice a prozíravost: nejeden český básník vytušil dosah nových společenských jevů a skutečností už ve chvíli, kdy vznikaly, a dal svým vystoupením impuls publicistům, politikům i veřejnosti. Například lyrické sbírce Adolfa Heyduka Cymbál a husle (1876) se podařilo prolomit ledy české lhostejnosti vůči Slovensku, nakupené po jazykové emancipaci štúrovců: básnická obrana ujařmeného Slovenska podnítila publicistickou aktivitu, kterou lze úhrnně vyjádřit výzvou Josefa Holečka Podejme ruku Slovákům!, jak nadepsal svou programovou brožuru z roku 1880. Poezii patřilo první slovo také v celonárodní české reakci na krvavé násilí maďarského četnictva proti Slovákům v Černové při vysvěcení tamního kostela (1907). Mladý Jiří Mahen, tehdy suplent na reálce v Hodoníně, tedy na moravskoslovenském pomezí, protestoval přes noc napsanou básnickou skladbou Černovská massakra, která vyšla vzápětí v brněnských Lidových novinách. Následovala lavina veřejných protestů a manifestací českých sympatií Slovensku, umocněných osobní přítomností a emotivními vystoupeními zástupce Slováků Andreje Hlinky. A do třetice: když se pod nátlakem hitlerovského Německa v březnu 1939 rozpadlo Česko-Slovensko, byli to dva jeho přední básníci, Ladislav Novomeský a Josef Hora, kdo bezprostředně reagovali publicistickým ujištěním Nelúčenie - Neloučíme se!, zdůrazňujícím sounáležitost slovenské a české kultury.

A nejde jen o citlivost básníků, u nichž tušení či předvídání budoucího patří k profesionální cti, ale o bystrozrak literatury jako takové. V padesátých letech 19. století, kdy u nás převládalo rozčarování ze slovenské "odluky", samojediná Božena Němcová dokázala svou neúnavnou tvorbou, vrcholící Slovenskými pohádkami a pověstmi (1857 - 1858), vykonat pro slovensko-české sblížení víc, než by svedl štáb popularizátorů. A příklad z intelektuální sféry: od posledních let monarchie si u nás získal vůdčí postavení v literární kritice a pak i v širších kulturněpolitických otázkách F. X. Šalda. Za první republiky se stal obecně uznávanou autoritou i na Slovensku také proto, že několikrát vyhraněně formuloval vlastní názor na roli Slovenska ve společném státě, na jeho literaturu a na česko-slovenské kulturní vztahy, jejichž základ viděl nikoli v unifikaci, ale ve vzájemném soutěžení.

Už tyto příklady vybízejí k otázce, proč je Slovensko v různých podobách a intenzitě, tu eruptivně a jindy bezmála skrytě, ale víceméně trvale přítomno v koloběhu české kultury. Nejspíš proto, že je nám ze všech sousedů nejbližší a nejpříbuznější, a zároveń od nás markantně odlišné svým vývojem i celkovým ustrojením. Právě vývojovou a charakterovou odlišnost bychom měli mít neustále na zřeteli jako protiváhu evidentní a často příliš zdůrazňované blízké příbuznosti. Blízká příbuznost je jistě výhodou, zároveň je to však pojem neurčitě široký a manipulovatelný, z nějž v minulosti vyplynuly potíže a komplikace, kdykoli se začal z nejrůznějších důvodů, nejednou dobře myšlených, ale špatně pochopených, příliš zdůrazňovat nebo dokonce zaměňovat s totožností.

Úhrnně lze říci, že od národního obrození se v česko-slovenských vztazích střetávaly dvě navzájem protichůdné tendence: sbližovací (dostředivá) a odlišovací (odstředivá), přičemž střídavě nabývaly vrch. Konvergence tradičně odpovídala českým zájmům - ve společenství se Slováky jsme se cítili silnější a jistější. Na Slovensku byla situace složitější - vyznačovala se střídavým úspěchem obou tendencí, odlišovací však v konečném důsledku převážila. Základní vzorec zůstával týž, měnila se jen situace, okolnosti, rétorika.

Zrekapitulujme si: ve společném národním obrození dozrála po předchozích nábězích (Bajza, Bernolák) jazyková a národní emancipace štúrovců a vyčlenila se jako samostatný proud. Následující politický vývoj v monarchii a maďarský asimilační tlak přiměly Slováky hledat podporu na české straně. Získali ji a z této konvergence se postupně rodila sílící československá vzájemnost, teze o jednotném československém národě a nakonec za příznivé mezinárodní konstelace ustavení společné Československé republiky (1918). Její základní axiom - jeden národ o dvou větvích - vyvolával odpor v nacionálně uvědomělé části slovenské společnosti a stále důraznější snahy o autonomii, které byly u nás na škodu věci odmítány. Tyto divergenční tendence dovršil vznik Slovenského státu (1939).

Naopak k obnově Československa se přihlásilo Slovenské národní povstání. Nový společný stát sice vyhlásil rovnoprávnost obou národů, ale už jeho asymetrické uspořádání tomu odporovalo a Slováci se cítili majorizováni. To měla napravit federalizace, vyhlášená za nešťastných okolností (po sovětské invazi) v říjnu 1968. Totalitní režim federaci spíš obratně aranžoval než skutečně prováděl. Vítězství demokracie (1989) vyhrocovalo diskuse o uspořádání společného státu do podob, v nichž se dal sotva najít kompromis. Rozdělení ve dvě samostatné republiky Českou a Slovenskou (1993) představuje zatím poslední divergenci v našich vztazích; týká se záležitostí státních, politických a hospodářských. V oblasti kultury konvergence při všech proměnách času i společnosti trvá, což odpovídá staletým souvislostem českých zemí se Slovenskem.

II

Máme-li začít na české straně ab initio, autorem prvních písemných zpráv o Slovensku je kronikář Kosmas. Jeho Chronica Bohemorum, ukončená roku 1125, dosvědčuje, že na Slovensku byl a své záznamy o lokalitách a událostech založil na přímém pozorování. Na začátku své kroniky se pouze letmo zmiňuje o prvním státním celku na slovenském i českém území, o velké Moravě. Naše antologie tuto pradávnou sounáležitost připomíná prózou Vladislava Vančury o velkomoravské pevnosti Děvínu. V konfliktu mezi velkomoravským knížetem a německým králem sehrává vůdčí roli vysoko strmící, nedobytný skalní hrad, jehož pozůstatky se od národního obrození staly symbolem slovenského vlastenectví.

Středověk prohloubil česko-slovenské vztahy jednak tím, že na nově založené Karlově univerzitě studovala řada vzdělanců ze Slovenska, kteří později zasáhli do veřejného života v Čechách, jednak důsledky husitských válečných výprav na Slovensko, později správou téměř celé celé Horní země českým šlechticem Janem Jiskrou z Brandýsa a působením polních bratrstev bývalých husitských bojovníků, vedených Petrem Aksamitem. Robustní románový obraz doby, lidí a událostí podal Alois Jirásek. Novum jeho trilogie Bratrstvo (1899-1908) spočívá v samozřejmosti, s níž líčí tehdejší slovensko-české vztahy, a v důrazu na slovenskou sílu a chrabrost. Opačný pól, slovenskou pasivitu, zpodobil těsně předtím Julius Zeyer, nejemotivněji v slovenské legendě Samko Pták (1896), andělsky čisté oslavě bezbřehé dobroty prosťáčka na klopotné pozemské cestě do ráje.

Dlouhá desetiletí předtím představoval českému publiku Slovensko chudý poctivý dráteník putující světem s krosnou na zádech, aby si vydělal na chleba. V idealizované podobě vlastenecky cítícího mládence se stal hrdinou první české zpěvohry Dráteník (1826), jejíž libreto s hojným využitím slovenštiny napsal Josef Krasoslav Chmelenský, hudbu složil František Škroup. O málo později využil drotárského motivu Josef Kajetán Tyl v novele Pomněnky z Roztěže (1838), kde příběh o nešťastné lásce slovenského dráteníka zaznívá dobrou slovenštinou lidového tónu. Do třetice: u Boženy Němcové v Pohorské vesnici (1856) dvojice slovenských dráteníků vystupuje v roli záchranců šlechetného hraběte. Řadu příběhů o osudech dráteníků bychom našli u Karla Kálala. Jejich svérázné postavy a tváře zaujaly řadu českých malířů, např. Josefa Navrátila, Antonína Chittussiho, Hanuše Schwaigera a další.

Že u nás představa Slovenska trpícího bídou, útlakem a chudobou ustoupila a pozornost upoutal nebojácný mladý rebel, hájící práva chudých, o to se zasloužil Jiří Mahen, jehož drama Janošík (1910) zaznamenalo takový úspěch, že se zařadilo a dlouho patřilo mezi kmenová díla našeho divadelního repertoáru. Nemenší úspěch mělo filmové zpracování Jánošíka podle Mahenovy a Hašlerovy předlohy (1936); vzhledem k silnému slovenskému hereckému obsazení (s Palem Bielikem v hlavní roli) se stalo příkladem česko-slovenské spolupráce v kinematografii. Jiří Mahen tíhl k Slovensku celým svým životem a dílem. Lapidární zkratkou to vyjádřil v eseji příznačně nazvaném Hrdinská země (1924), v níž se vyznal z lásky k Slovensku jako své druhé vlasti.

Skutečnou druhou vlast našla na Slovensku dávno předtím, za třicetileté války, řada českých náboženských exulantů. Dva z nich, Jakub Jakobeus a Jiří Třanovský, vynikli literárně. Těšínský rodák Třanovský, který studoval a pak i působil v českých zemích (jeho pražské učitelské působení připomíná pamětní deska na dnešní Matematicko-fyzikální fakultě na Malostranském náměstí) se natrvalo zapsal do slovenské historie , kultury i srdcí věřících svým kancionálem Cithara sanctorum. Písně duchovní staré i nové (1636). Dílo nazvané podle něho Tranoscius je nejvydávanější knihou na Slovensku, milovanou generacemi slovenských evangelíků. Dokládá, že bohoslužebným jazykem evangelické církve na Slovensku byla čeština, která sloužila už dlouho předtím (rozumí se: v místně adaptované podobě) vedle latiny jako literární jazyk Slováků.

Za těchto okolností daných jazykovou jednotou a při identitě vlasteneckých snah nepřekvapuje, že národní obrození bylo dlouho společné, to jest československé, a mělo svá ohniska jak v Praze, tak v Bratislavě, tehdejším Prešporku. Na proslulém prešporském lyceu získal skvělé vzdělání klasik české historiografie, "otec národa" František Palacký, který pak zůstal na Slovensku ještě několik let jako vychovatel. V Prešporku se spřátelil s podobně smýšlejícími druhy Šafaříkem, Benediktim a Kollárem, začal psát, rozhodl se pro vědeckou dráhu a také ji zahájil. Zásluhou Palackého později (1833) Šafařík přesídlil do Prahy, usadil se zde a zejména svým vrcholným dílem, Slovanskými starožitnostmi, získal evropskou autoritu ve slavistice.

Málo se ví o tom, že slovenština měla v české obrozenecké literatuře vysoký kurs a těšila se oblibě: dávno předtím, než byla uznána národním jazykem, ji najdeme u nejednoho českého básníka - nejen v Chmelenského verších v Dráteníkovi, ale také u Františka Ladislava Čelakovského, později u Josefa Václava Friče. I po stránce překladatelské česká obrozenecká literatura předběhla svou dobu - básník Karel Vinařický byl tak nadšen hrdinskými eposy Jána Hollého, že ukázky z jeho Svatopluka přeložil pečlivou časomírou a uveřejnil časopisecky (1833 a 1835).

Národní obrození na české straně vyvrcholilo v oblasti česko-slovenských vztahů literárním dílem Boženy Němcové. Podle Bohumila Haluzického, autora knižní monografie Božena němcová a Slovensko (1953), znamená její tvorba tohoto zaměření epochu ve vývoji slovensko-českého poměru. Poslední léta spisovatelčiny tvorby označuje za její éru slovenskou a připomíná, že měla v úmyslu připravit obsáhlou kolektivní slovenskou encyklopedii; ze záměru však sešlo. Po zavedení spisovné slovenštiny převládala v české veřejnosti až do sedmdesátých let 19. století výčitka: Proč jste se odtrhli? Literatura tuto situaci reflektovala obavami o další osud osamoceného Slovenska. Sem patří úzkostné memento Jana Nerudy Na peštské Kalvarii, později i reflexní báseň Svatopluka Čecha Na Váhu. Zazněl však i epizující tón - romantický příběh o překonání běsnícího vodního živlu vytěžil z poznání tatranské přírody Vítězslav Hálek v lyrickoepické básnické skladbě Děvče z Tater (1871); paralelně napsal řadu živých cestopisných fejetonů.

Jak již bylo zmíněno, generační druh Nerudův a Hálkův, "pootavský slavík" Adolf Heyduk dal svou lyriku do služeb Slovensku ve sbírce Cymbál a husle. Lásku k milované zemi a hněv proti jejím utlačovatelům doslova vyzpíval ve snaze co nejvíc se přiblížit duchu, poetice a intonaci slovenské lidové písně. Věrného pokračovatele našel v Rudolfu Pokorném. Jako básník byl Pokorný snaživý, ale průměrný; zato vynikal iniciativou nakladatelskou - ve své průkopnické, ale záhy zaniklé edici Knihovna československá vydal jako první svazek Jaroslavu Vlčkovi jeho první velkou práci Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj a úspěchy (1881); vděčíme mu za materiálově bohatý a cenný kulturní cestopis Z potulek po Slovensku (dva díly, 1883, 1885).

Na konci 19. století nabývá literární obraz českých sympatií k Slovensku svou snad nejsubtilnější podobu: novoromantik Julius Zeyer promítá podstatu slovenského údělu nejen do osudu prosťáčka se svatozáří světce (legenda Samko Pták), ale také do složité osobnosti samotářského slovenského intelektuála Rojka, vyhnance v Paříži (román Dům U tonoucí hvězdy), a v symbolistním duchu přetváří slovenskou pohádku (Radúz a Mahulena) v mýtus o síle lásky, což zvýrazňuje hudební doprovod Josefa Suka, který dal básníkovu textu podobu melodramatu.

Novou kapitolu začali psát na prahu 20. století mladí spisovatelé a malíři, kteří jezdili na Slovensko zbavit se všeho, co je svazovalo doma, stykem s nedotčenou přírodou a prostými lidmi načerpat pocit volnosti a životní energie. Prázdninové studentské putování vedlo na slovenský venkov a do malých měst Jaroslava Haška, který odtud vytěžil řadu humorně laděných povídek a satirických příběhů o výstřelcích maďarónství.

Na Myjavsko a pak hlavně na Detvu jezdil v létě několik let malovat Miloš Jiránek. Jeho výtvarnou i literární láskou se stali zbojníci. Tradici o nich našel na místě živou, spojil si je se zádumčivou Detvou a líčil jako zamlklé a hrdé samotáře statečných srdcí. Od nich vede inspirační linie k Mahenovu Janošíkovi.Téma oba umělce sblížilo, o čemž svědčí kromě jiného i Jiránkova obálka a výtvarná výzdoba prvního vydání Mahenova dramatu. Autorské věnování díla "těm Janošíkovým regimentům, jež za volnost národa se bijí, za svobodu jeho a pravdu v něm" vlastně už metaforicky předznamenává boj za vznik společného československého státu.

Pro české poznání palčivých problémů Slovenska před první světovou válkou vykonal průkopnickou práci Herbenův deník Čas svou pravidelnou pondělní rubriku Slovenské věci; založil ji za svých pražských univerzitních studií Milan Rastislav Štefánik, intenzivně v ní pokračoval novinář a pozdější diplomat Bohdan Pavlů a po něm žurnalista a literární kritik František Votruba. V týdeníku Besedy Času vycházely v letech 1903, 1904, 1907 a 1911 autentické literární črty, odlehčující jadrným lidovým humorem bídu kysuckých kopaničářů. Psal je lékař lidumil MUDr. Ivan Hálek, syn básníka Vítězslava Hálka. Na Slovensku působil dlouhá léta, byl tam dobře znám a milován. Jeho Zápisky lékaře vyšly knižně slovensky i česky až mnohem později.

S neúnavným zápalem, ušlechtilým a nezištným, ale poznamenaným často sentimentalismem a stereotypy, propagoval česko-slovenské sblížení nesčetnými články, přednáškami i organizační činností a také beletristikou v lidovém tónu pedagog Karel Kálal, který si svého času právem získal pověst apoštola česko-slovenské vzájemnosti.

Slovensko zalehlé mrakem první světové války zobrazila ve svých cestopisných črtách a povídkách Marie Majerová; knižně vyšly pod názvem Ze Slovenska (1920). Zemi před úsvitem svobody personifikovala v črtě Kriváň:

"Kdo je Kriváň? Kriváň je ležící Slovák.

Leží s očima zavřenýma. Šlape se po něm. Kope se do něho. Kdyby nebyl tak veliký, už by ho byli pochovali.

Leží s očima zavřenýma, ale nezemřel. Na jeho čele hnízdí orlové.

Neříkám, že je tam veselo. Veliké a vznešené věci nebudí veselí, ale bázeň a úctu. Přece však není po nich v srdci smutno, jen slavnostně a svatě jest."

III

Hned od svého začlenění do nového státu, Československé republiky (v říjnu 1918), prožívalo Slovensko převratné změny. Především musela být odražena maďarská vojenská agrese; paralelně s tím se někdejší správní, vojenské a školské struktury nahrazovaly novými, československými. Při tehdejším stavu slovenské společnosti, decimované dlouhá desetiletí maďarizací, se to neobešlo bez vydatné české pomoci. Že měla vedle pozitivních výsledků také stinné stránky, je nabíledni.

Pro českou literaturu bylo Slovensko jako nová země v novém státě od samého začátku mimořádně přitažlivé. Vojenskou stránku obsazování a hájení Slovenska sledoval narychlo napsaný román Tisíc nesmrtelných (1920) Zdeňka Matěje Kuděje, svého času známého bohéma a světoběžníka. Hlubší pohled a mnohem kultivovanější podání umožnil časový odstup publicistovi Aloisovi Ladislavovi Kaiserovi v jeho memoárovém románu Od Piavy ke Komárnu (1931). V závěrečné části svého protiválečného románu Rozchod! (1934) přivádí Karel Konrád své studenty v uniformách po skončení světové války na Slovensko, aby se zde utvrdili v poznání o nesmyslnosti války.

O románové zobrazení českého živlu na Slovensku po převratu 1918 se pokusili J. V. Rosůlek a L. N. Zvěřina. Jan Václav Rosůlek (později psal pod pseudonymem Vladimír Drnák) zakončil svůj románový seriál ze světové války (Klec, Černožlutý mumraj) Novou zemí (1927), v níž sleduje slabošského poštovního úředníka, dohnaného zdemoralizovaným prostředím a zkorumpovaným novým panstvem k sebevraždě. - Básník a spisovatel Ladislav Narcis Zvěřina, který působil za první republiky v Bratislavě a vyvíjel tam intenzivní literární činnost, líčí v románu Levoča (1926) práci Čechů při konsolidaci Slovenska. Za hrdinu si zvolil slovakofilského nadšence a altruistu, který v novém působišti řeší své citové vztahy. Zvěřinův rozsáhlý životopisný román M. R. Štefánik (1928-1934) je zatížen memoárovým detailismem.

Do žánrového okruhu venkovské prózy patří román Josefa Knapa Muži a hory (1928) ze života liptovských salašníků a sedláčků, v Bratislavě žijícího Josefa Sekery román Vinaři (1930) o zápase starých a nových myšlenek v západoslovenské vinařské vesnici a román Karla Nového Třetí větev (1939), později přepracovaný pod názvem Před okupací (1948), jehož těžištěm je tragický dopad okleštění republiky po Mnichově na jihoslovenské pohraničí. Jestliže všechny tři tyto knihy představují slušný průměr, pak problémově, exponováním postav i způsobem podání je předčí Útěk do Budína Vladislava Vančury (1932) s citlivým obrazem vztahu houževnaté pražské dívky k slabošskému synkovi slovenské šlechtické rodiny, který jako odumírající haluz hyne, kdežto jeho otec, pevný kmen rodu, se přibližuje mladé snaše.

Napůl mezi literaturu faktu a fejetonistku patří kniha Mahenova generačního druha a přítele Rudolfa Těsnohlídka Demänová (1926), líčící básnivými prózami, jakých máme málo, sugestivní podzemní svět právě tehdy objevovaných Demänovských jeskyní. Mistr moderního cestopisného fejetonu Karel Čapek napsal sice jen jakoby mimoděk několik slovenských obrázků, každý z nich však má pečeť jak jeho autorské individuality, tak osobitosti pohledu na zvolenou lokalitu. Půvab Oravy spočívá v souhře autorského slova a obrazu a závěr fejetonu je příkladně dalekozraký.

Pouze epizodicky, ale svérázně zasáhl do samých začátků popřevratového literárního kontextu se Slovenskem Jakub Deml, který se měl stát, ale nestal se kustodem památek na zámku v Topoľčiankách. Své zážitky z různých míst na Slovensku vylíčil sršatě upřímný autor v řadě deníkových záznamů, v korespondenci s různými slovenskými činiteli a v několika volně komponovaných prózách. Když se snaží charakterizovat slovenský národ a společnost in statu nascendi, není ani nepřátelský, ani povýšenecký, jenom upřímný, až naskakuje husí kůže. Ale takový byl, i když mířil do vlastních řad.

Česká poezie mezi dvěma světovými válkami má ve vztahu ke Slovensku dva vrcholy a zároveň protipóly: meditativního Josefa Horu a vznětlivého Jiřího Mahena. Hora naznačuje už názvem svého básnického cyklu Nebe nad Slovenskem (1936) touhu po vyrovnaném nadhledu, který zbavuje člověka tíhy pozemského plahočení, patrnou na každém kroku básníkovy slovenské pouti; v důvěrných rozhovorech s panenskou přírodou chce porozumět hlasu její vnitřní harmonie. Na rozdíl od této subtilní lyriky se básnická skladba Jiřího Mahena Požár Tater (1934) blíží mýtu: Tatry jsou pojaty jako symbol, jádro československého společenství i státní existence, nad níž básník viděl stahovat se hrozivá mračna dřív než jiní. Tatranský masiv s bohatou tradicí v literatuře slovenské i polské zde nabyl novou platnost: odehrává se tu osudový zápas přírodních sil, z něhož vzejde nová hodnota, nové lidství. Někdejší Mahenova zbojnická revolta (v Janošíkovi) jako by se rozrostla v očistnou velehorskou bouři.

K původní české umělecké tvorbě na slovenské téma je nutno připočíst rozsáhlou, záslužnou a často objevnou práci českých vědců, kteří se zabývali slovenskou problematikou, ať to byl literární historik Albert Pražák, historik Václav Chaloupecký, lingvista Václav Vážný a řada dalších. Že jejich díla ideově vycházejí z čechoslovakismu, který pak byl vývojem překonán, je všeobecně známo, není to však důvodem, abychom jim upírali zásluhy, které ve svých oborech nepochybně mají. Nezapomeňme, že vycházeli nejen ze svého osobního přesvědčení, ale také z tehdy obecně přijatého a v ústavě zakotveného úzu.

Za jedinečný lze označit fakt, že rozsáhlé dílo profesora Karlovy univerzity Jiřího Polívky Súpis slovenských rozprávok ( Martin, 5 svazků, 1923-1931) se stalo základním kamenem slovenské folkloristiky jako vědní disciplíny, o jejíž další rozkvět se podstatnou měrou přičinil profesor Jiří Horák.

O popularizaci slovenských literárních děl mezi českými čtenáři se zasloužily tři přední pražské nakladatelské domy: Mazáč, Družstevní práce a Melantrich. Plně se na slovenskou beletrii zaměřilo nakladatelství Leopolda Mazáče s řadou zavedených edic, s knihkupectvím, přednáškovým sálem, výstavní síní a literárním měsíčníkem Elán, na jehož stránkách dostávali slovo nejen autoři slovenští, jimž patřil především, ale také osobnosti české literatury, jak dosvědčují rozhovory na slovenké téma s Karlem Čapkem a Jiřím Karáskem ze Lvovic.

Vůdčím duchem tohoto neoficiálního slovenského kulturního konzulátu ve středu Prahy (ve Spálené ulici, kde je dnes prodejna Mladé fronty), byl básník, publicista a redaktor Ján Smrek. U Mazáče vyšly ve dvacátých a třicátých letech 20. století stovky beletristických knih slovenských básníků a spisovatelů, soudobých i klasiků, rozumí se v originálu; do češtiny byli překládáni jen výjimečně.

Za prestižní záležitost považovala získávání rukopisných novinek slovenských autorů pražská Družstevní práce. Vydávala nejen romanopisce (Jégého, Urbana, Jilemnického, Zgurišku), ale ve výborech i básníky. Jestliže se Mazáč svým odbytem zaměřoval na Slovensko, DP zdomácňovala slovenskou beletristiku mezi českými čtenáři, a to i svým časopisem vysoké úrovně Panorama. Největší úspěch zaznamenala Družstevní práce vydáním románu Mila Urbana Živý bič, který vyšel v letech 1929-1933 v DP čtyřikrát a vyvolal ohlas, jaký zde předtím žádná slovenská kniha neměla. Milo Urban se stal kmenovým autorem nakladatelství - vydal zde volné pokračování Živého biče nazvané Hmly na úsvite (1930) a podnětnou sumarizující úvahu Česká literatúra a Slováci (1934). Jestliže v ní zdůraznil při zachování národní specifiky společnou kulturu a společnou tradici "bez ohľadu na to, ako si ju budeme tvoriť, či po česky, alebo po slovensky", pak za diametrálně změněné situace o pět let později, v prosinci 1938, v úvaze Na dobrej ceste požadoval "... my vo svojej slovenskej literatúre musíme vyjadrovať to, čo nás od Čechov delí, v čom sa odlišujeme, v čom sme iní".

IV

Na citovaném výroku Mila Urbana nám může vadit dobově příznačná apodiktičnost, podstata jeho soudu však platí: právě na odlišnosti, lze říci zásadní odlišnosti od české literární tradice je založena prestiž poválečné slovenské literatury, která v obnovené Československé republice navzdory omezením totalitního režimu zažila po dočasném výkyvu schematismu období nebývalého rozkvětu, za něhož došlo k výměně žánrového prvenství v jejím kontextu: dosud tradičně všemocnou poezii vystřídala ambiciózní próza umělecky silné povstalecké generace, reprezentované jmény: Alfonz Bednár, Vladimír Mináč, Ladislav Mňačko, Peter Karvaš, Rudolf Jašík. Tito autoři spolu se starším Františkem Hečkem, Františkem Švantnerem a mladším Ladislavem Ťažkým tíhli k velké románové epice, která tehdy na české straně neměla obdobu, a připočteme-li k tomu fakt, že literárně vyjádřená kritika kultu osobnosti a bezpráví páchaného ve jménu komunistických idejí na nevinných a bezbranných lidech nabývala v knihách Ladislava Mňačka a Dominika Tatarky na stále větší rasanci, vyjde nám, že se v česko-slovenských souvislostech slovenská próza stala nejen rovnocenným, ale nejednou dokonce silnějším partnerem prózy domácí; týká se to tématu války a povstání (od Alfonze Bednára po Ladislava Ťažkého) i společenskokritických novel (Mňačko, Tatarka, Karvaš). Stačí připomenout masová česká vydání Mňačkových Opožděných reportáží a novely Jak chutná moc nebo ohlas Tatarkova Démona souhlasu. Dobrou pověst slovenské prózy u nás posílila početná generace mladých, debutujících začátkem šedesátých let. Odmítli ideologizovat literaturu, vraceli ji do života a jí vraceli život. Přičinili se o to zejména Jaroslava Blažková, Anton Hykisch, Peter Jaroš, Ján Johanides, Vincent Šikula, Rudolf Sloboda, Ladislav Ballek a další. V důsledku toho se v ohnisku českého zájmu ocitla sama slovenská literatura a největší pražská nakladatelství jí začala od poloviny padesátých let věnovat soustavnou pozornost; především dvě ústřední, Odeon a Československý spisovatel, ale také další - Mladá fronta, Naše vojsko, Melantrich, Vyšehrad, Práce. Rozumí se formou překladů do češtiny. Tento úzus se stal samozřejmostí.

Školou, dílnou i vizitkou české slovakistiky byla Slovenská knihovna nakladatelství Odeon, řízená Karolem Rosenbaumem a redigovaná Vladimírem Reisem. Třicet svazků této edice obsáhlo v letech 1956-1968 celý zlatý fond slovenské literatury. Její pokračování, desetisvazková Nová řada ji doplnila reprezentativními díly novějšího data. Edičního partnera měl Odeon v Československém spisovateli, jehož zásluhou u nás zdomácněly desítky knih moderních a současných slovenských spisovatelů. Od roku 1982 patřila mezi nejvýznamnější edice nakladatelství Slovenská knihovna, řízená Hanou Müllerovou; za deset let v ní vyšlo pětatřicet svazků předních slovenských spisovatelů a básníků.

Vzestupnou vývojovou křivku zaznamenal po stránce hodnotové český překlad slovenské prózy i poezie - od převodů vedených láskou a dobrou vůlí k tvůrčím překladům vysoce náročných textů současných i klasických. Prestiž české slovakistiky posílilo, když se překladů slovenské poezie ujali přední čeští básníci - Vladimír Holan přebásnil Janka Krále, František Hrubín Štefana Žáryho, Vilém Závada Jána Kostru. Laťku při pžekládání klasických skladeb slovenské poezie (Hviezdoslava, Sládkoviče) zvedla do úctyhodné výšky Jiřina Kintnerová, nevšední invenci při překladech soudobých prozaiků (např. L. Ťažkého) osvedčil její manžel Vladimír Reis. Jejich společný překlad slovesně mimořádně náročných povídek Milky Zimkové Pásla koně na betoně (1989) lze považovat za kulminační bod českého překladu ze slovenštiny celého minulého století. Tento fakt zůstal bohužel ve víru převratných celospolečenských událostí nepovšimnut.

K úspěchům české literárněvědně orientované slovakistiky patří dvě knižní monografie: Kultivovaný kritik a znalec slovenské literatury Jaroslav Janů podrobil v knize František Hečko (1967) hloubkovým sondám celé spisovatelovo dílo. Docent Ludvík Patera shromáždil v rozsáhlé knize Alexander Matuška (1985) všechno, co se týká života, díla a odkazu tohoto nejpřísnějšího slovenského kritika šaldovského typu. Tyto práce nemají slovenské protějšky, takže fungují jako výchozí i v slovenských souvislostech.

Celkově lze říci, že během čtyř desetiletí (do konce osmdesátých let) se české publikum sžilo se slovenskou literaturou - zejména prostřednictvím překladů - jako nikdy předtím. Jistěže stát československou sounáležitost potřeboval a podporoval, dokonce velmi štědře, ale věc se mu jaksi vymkla z ruky tím, že se z literatury stal v různé míře a s různým zaměřením společenskokritický fenomen, suplující to, co nebyla schopna za totality dělat publicistika politická, která prakticky neexistovala. Tedy z obojího důvodu, pro své estetické kvality i politické a morální ostří, měla slovenská literatura u nás vysoký kurs, cítila se jako naše společná.

V české literatuře neustaly ani přímé slovenské inspirace, i když jejich intenzita proti předchozím obdobím podstatně zeslábla a množství prořídlo. Česká poezie věrná své tradiční lásce k slovenskému folklóru se k němu nadále upřímně hlásila citacemi, parafrázemi, i přebíráním intonace, především v baladickém žánru. Virtuozitu v tomto ohledu prokázal Josef Kainar, žensky jemnou citlivost pro lidské tragédie za povstání Jarmila Urbánková.

Došlo i k sarkastické metamorfóze tradice: nejsvéráznější slovenská folklórní látka, jánošíkovská, lákající svou baladičností české spisovatele několika generací (Pokorného, Jiráska, Jiránka, Mahena) byla v naší próze šedesátých let minulého století pojata s opačnými významovými akcenty než dosud. Prozaik pronikavě satirického založení Karel Michal jí dal podobu drastické tragifrašky, v níž se důvěřivý mládenec stává obětí zbabělé proradnosti místních autorit.

Michalova povídka Rapsodie se sugestivním koloritem slovenských dialogů vyšla v červnu roku 1968 v měsíčníku Plamen, knižně po autorově odchodu do emigrace v cyklu originálních povídkových grotesek Rodný kraj (1977 v Kolíně nad Rýnem), u nás v posmrtném Souboru díla Karla Michala (2001).

Svým způsobem zajímavá je básnická antologie Spoločným hlasom, kterou na téma vzájemných inspirací připravil a vydal roku 1958 Karol Rosenbaum; obsahuje verše moderních a tehdejších českých básníků o Slovensku a slovenských na česká témata. Vedle obecně známých a uznaných hodnot obsahuje mnoho dobově zveršovaného ideologického balastu, který dnes vyvolá nejspíš úsměv. Bohudík zde nechybí ani svědectví, že i tehdy básník všemu navzdory dovedl vidět, myslet a cítit po svém. To je případ Šiktancovy Písničky o Dunaji, z níž vnímáte náladu lyrického subjektu, slyšíte šplouchat vlny řeky a cítíte vůni její vody.

Mohl by následovat výčet českých prozaických děl se slovenskou tematikou druhé poloviny minulého století, sotva by však do celku obrazu, který sledujeme, vnesl něco kvalitativně nového. Úctyhodné kvantum zajímavé faktografie ze soužití Slováků a Čechů v Bratislavě i na širší slovenské scéně v polovině třicátých let 20. století shromáždil pamětník a znalec Slovenska Josef Sekera ve svém rozsáhlém románovém díle Červený dolomán (1962), fabulačně příliš košatém a přelidněném. Naopak do mikrosvěta bezelstného dítěte přírody promítá pohromy i naděje poválečného období v zapadlém koutě Slovenska Ladislav Fuks ve svém románu Pasáček z doliny (1977). Ladislav Fuks, mistr analytických portrétů komplikovaných hrdinů, procházejících nejsložitějšími životními labyrinty, se zde vydal opačným směrem, k baladičnosti, tradičně přitažlivé pro české vypravěče slovenských příběhů. Sotva však jde o víc než o extempore autora, který těžistěm svého díla směřoval úplně jinam.

V

Poslední dějství vývojové řady, kterou sledujeme, má dvojí začátek: vítězství demokracie nad totalitou v listopadu 1989 a rozdělení společného státu (1. ledna 1993). Dějství probíhá, a protože chybí potřebný časový odstup i poznání v plné šíři, omezíme se na několik glos. Mezidobí mezi oběma začátky a zejména otázky proč a za jakých okolností politikové uskutečnili rozdělení, jsou jistě zajímavé, ale patří politologii a vlastně už i historii. Protože naše antologie chce zůstat důsledně na půdě literatury, dává v otázce komplikujících se vzájemných vztahů slovo renomovanému spisovateli Ludvíku Vaculíkovi, jehož kontroverzní úvaha Naše slovenská otázka (1990) hnula myslí všech, kdo tehdy česko-slovenské téma bytostně prožívali.

Literatura vítězstvím demokracie získala: nabyla ničím neomezovanou svobodu a zbavila se role morálněpolitické opozice totalitního režimu - v právním státě roli opozice plní parlament a nezávislá publicistika. Na druhé straně tím, že literatura přestala suplovat něco, co jí tak docela nepatřilo, ale bylo nesmírně důležité, přestala být pro mnohé směrodatným činitelem, autoritou, a z okřídleného pojmu, že je "svědomím národa", se stal mýtus patřící minulosti. Jistě k tomu přispěla okolnost, že literatura neuznává žádné zábrany a že se zkomercionalizovala. Za nových okolností hledá svou totožnost tváří v tvář všemocnému trhu, vševládné televizi, za poklesu obecného vkusu, s vědomím vlastní křehké výlučnosti, ale také nezastupitelnosti. To vše se promítá i do relací mezi slovenskou a českou literaturou.

S rozpadem společného státu, který podporoval vše, co přispívalo k vědomí a posílení československé sounáležitosti, vyschl i pramen, z něhož byla dotována. Dnes z toho zbyla jen opatrně formulovaná vyjádření politických reprezentací obou republik o nadstandardnosti vzájemných vztahů, o konkréta se musejí postarat nižší složky. A ty se skutečně starají.

Popularizaci slovenské literatury, umění a kultury u nás se soustavně věnuje Slovenský institut v Praze, což je oficiální orgán Slovenské republiky, dále zdejší občanská sdružení slovenské menšiny a iniciativní jednotlivci - v literární sféře především spisovatelé, publicisté a nakladatelé.

Z občanských sdružení má nejdelší a nejbohatší tradici Klub slovenské kultury, který působil už za federace, tehdy v rámci Pražského kulturního střediska, léta sídlil ve svého času famozním Domě slovenské kultury v Purkyňově ulici a zejména pod vedením dr. Vojtecha Čelka vykonal svou všestrannou činností (společenskými večery, představováním předních osobností slovenského uměleckého světa, výstavami atd.) pro zdomácňování slovenské kultury u nás obrovský kus práce; představu o tom umožňuje sborník V bratskej dôvere s podtitulem Dvadsaťpäť rokov vzájomnosti českej a slovenskej kultúry v Prahe v rokoch 1969-1993 (1994).

V měsíčníku Slovenské listy (později jen Listy), vydávaném pod patronací Klubu slovenské kultury v Praze, vycházela od roku 1995 pět let samostatná literární příloha Elán, řízená Ludvíkem Paterou, navazující názvem i duchem na to, oč se v Praze třicátých let snažil stejnojmenný časopis Jána Smreka. Tento Elán redivivus reagoval v náznakové zkratce na dění v dnešní slovenské literatuře i na její živé tradice. S odchodem onemocnělého L. Patery příloha zanikla a prakticky tutéž funkci plní v posledných letech cílevědomě Literárne dotyky - příloha měsíčníku Slovenské dotyky, jejž vydává Slovensko-český klub. Právě toto nejmladší z občanských sdružení slovenské menšiny u nás (založené roku 1996), vykonává z nich nejširší a nejintenzivnější činnost zaměřenou na popularizaci slovenské kultury a slovensko-českých vztahů, a to nejen na stránkách časopisu a v širokém spektru různých kulturněspolečenských akcí, ale také v internetovém magazínu a zejména v bohatém programu edičním, v němž výrazně převažují práce literární. A jsou mezi nimi i tituly tak významné jako Čítanka moderní slovenské literatury pro střední školy (2003).

S pražským Slovensko-českým klubem úzce souvisí Slovenský literární klub v České republice, z jehož iniciativy vychází od podzimu 2004 čtvrtletník Zrkadlenie - Zrcadlení, řízený redakčním kruhem slovenských i českých spisovatelů. Smyslem periodika je podpořit dialog mezi slovenskou a českou literaturou. Podvojný název avizuje nejen příspěvky v obou jazycích, ale především snahu porozumět v tomto dialogu sami sobě. Žánrovou pestrost vyvažuje vždy problémově celistvé těžiště, například sumarizace prvního decenia činnosti Kabinetu slovakistiky na Karlově univerzitě (č. 1, 2005). Bude-li mít tato revue dost sil vytvořit kontinuitu a tradici, může kontext mezi oběma literaturami oživit a časem i posílit. Že je něco takového možné, ukázal před půl stoletím za společného státu v českém prostředí měsíčník Plamen. Nový čtvrtletník má v nových podmínkách ambice širší: zrcadlit v jednom obraze podobu obou partnerů.

Dominující složkou předchozího období recepce slovenské literatury u nás, překladem beletristických titulů, otřásla změna režimů tak, že překládání na nějakou dobu ztratilo dech. V roce 1990 tři přední pražské nakladatelské domy vypustily ne z plánu, ale přímo z výrobního procesu excelentní slovenské tituly - přeložené, vysazené, vykorigované a v jednom případě titul imprimovaný: Odeon tak zabil román J. C. Hronského Písař Gráč, který by byl dělal čest Světové četbě, Melantrich smetl ze stolu výbor povídek Rudolfa Slobody, Československý spisovatel odstřelil novelistický triptych Andreje Chudoby a pak novelistický cyklus Ladislava Ťažkého. Protesty ani argumenty nic nezmohly - kamenné nakladatelské domy zkameněly ve snaze ušetřit stůj co stůj, ve skutečnosti však těmito odpisy prodělaly, finančně a hlavně morálně. Rozumně se zachovala jen Mladá fronta vydáním Johanidesových Slonů v Mauthausenu a Naše vojsko Ballekovým Lesním divadlem. Pak se zdálo, že se zájem čtenářského publika přesouvá do oblasti literatury odborné. Potvrzovalo to české vydání úhrnných a fundovaných Dějin Slovenska historika Dušana Kováče (1998) v renomované edici Dějiny států v Nakladatelství Lidových novin. Nakladatel Ivo Železný vydal v rámci svých sympatií k slovenské vědě a literatuře dvě významné knihy o teoretických i praktických otázkách: vtipem jiskřící eseje Blahoslava Hečka Dobrodružství překladu (2000) a přepracovanou verzi problémové, analyticky zaměřené knihy Jána Vilikovského Překlad jako tvorba (2002).

Literárněvědnou sféru obohatily ještě předtím dvě důležité práce kolektivní: studijní antologie Kontext české a slovenské literatury (1997), sestavená Ludvíkem Paterou a Rudolfem Chmelem, a Příspěvky k dějinám slovakistiky na FFUK (1998, autoři: L. Patera, M. Tomčík, R. Chmel, O. Schulzová, J. Mlynárik). Jde o publikace Kabinetu slovakistiky, založeného spolu se studijním oborem slovakistika na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (1994), čímž se plně emancipovala slovenská literatura, přednášená do té doby v rámci bohemistiky.

I překlad slovenské beletrie se vzpamatoval, a to nejen v podobě čtenářsky vděčných titulů, např. fejetonů Júlia Satinského Moji milí Slováci (1992) nebo románové grotesky Antona Baláže Tábor padlých žen (1998) o socialistické převýchově bratislavských prostitutek; nejnověji ožívají snahy představovat v přeložené podobě novinky slovenské prózy: po knize experimentujících postmoderních povídek předního prozaika nejmladší vlny Michala Hvoreckého Lovci & sběrači (2003) vychází (dokonce v nezvykle vysokém nákladu) lyrický román básníka a esejisty Juraje Kuniaka Nadmořská výška 23 let (2004) o citové a intelektuální sebevýchově, jejíž významnou komponentu představuje pražské prostředí.

Zatím poslední, ostře profilovaný titul přeložené slovenské beletristiky představuje antologie 14 ostrých (s vazbou, která na první pohled upoutá), zařazená jako Slovenská čítanka do řady Gutenbergových čítanek ze současných světových literatur (Praha 2005). Už její ediční zařazení je výmluvné. Z mladší vlny slovenské postmoderny, u nás velmi málo známé, prezentuje spisovatele oponující tradicionalismu vším, od krajního novátorství po krajní excesy. I to je neodmyslitelná součást literárního dneška a stojí za pozornost. Průvodní texty editora, bratislavského literárního kritika Kornela Földváriho, jiskří vtipem, naproti tomu česká podoba povídek a novel zařazených autorů působí dojmem šedivých převodů.

České překládání slovenské poezie se dosud zaměřovalo hlavně na výbory z tvorby jednotlivých básníků. Z této linie programově vybočuje a o syntézu sui generis se snaží "subjektivní antologie moderní slovenské poezie", jak zní podtitul knihy Blýskání nad Tatrou, kterou sestavil, přeložil, úvodem a medailonky zařazených autorů opatřil historik Martin Kučera a vydalo nakladatelství Arista v Praze (2002). Pro poznání moderního slovenského básnictví u nás vykoná jistě mnoho užitečného, navíc je to svým vzhledem sličná kniha, k čemuž podstatně přispívají použité grafické listy Oresta Dubaye, zároveň však jako každý široce založený výbor vyvolá řadu polemických námitek, počínaje tradicionalistickým názvem, který odporuje modernosti, přes rozbíhavou koncepci, nadsazené akcenty a naopak citelné mezery ve výběru i výkladu, a konče způsobem překladu. Snaha obsáhnout panoráma úhrnným pohledem si zaslouží uznání, úroveň překladu však ve srovnání s tím, čeho bylo v tomto ohledu dosaženo již dřív, citelně poklesla. Něco podobného platí o Kučerově "antologii slovenské protiválečné poezie k 60. výročí SNP", jak zní podtitul knihy "Mor ho!" (Arista Praha 2004), uspořádané s úctyhodným rozhledem i pílí (včetně doslovu a medailonů čítá téměř 450 stran). Kdyby toto úhrnné básnické svědectví slovenského odhodlání a heroismu, pořízené českým editorem, vyšlo v jazyce originálu, mohl to být ediční čin programově česko-slovenský, eminentně důležitý zejména pro slovenskou stranu. Padla-li volba na překlad, měl být svěřen renomovaným českým překladatelům slovenské poezie, aby pokračovala tradice tvůrčího překladu, zdomácnělá u nás před půl stoletím Jiřinou Kintnerovou.

I sama slovenská životní realita zůstává pro českého spisovatele inspirativní, jak vyplývá ze slovensky napsané novely Egona Bondyho Epizóda ´96, evokující v působivých sekvencích fantaskní svět starého Prešporka i realitu současné Bratislavy. Bondyho trvalé zakotvení v Bratislavě je zatím posledním personálním přechodem mezi oběma literaturami i zdomácněním českého intelektuála v slovenském prostředí; obojí má v česko-slovenských relacích starou tradici.

A pak je tu ještě množství různě propojených vztahů a souvislostí, přátelství a známostí, rozmanitých kulturních, literárních a společenských akcí, které v úhrnu vytvářejí dobové klima; mnohé z toho registrují noviny a časopisy, ale ty jak známo stárnou a zapadají prachem, mnohé se postupem času vytrácí z paměti jednotlivců i společnosti. Aby to jemné a pomíjivé předivo zůstalo zachováno, píší se paměti a vzpomínky; mnohdy řeknou o zvolené době, lidech a událostech víc a zajímavějším způsobem než učená pojednání. V naší antologii to platí o úryvku z hereckých memoárů Jana Pivce, který svými jevištními rolemi patřil k tvůrcům družné československé spolupráce na první profesionální slovenské scéně v Bratislavě; jeho vzpomínky je radost číst, jsou příkladně optimistické. Ambiciózní levicové křídlo slovenské literární společnosti dvacátých a začátku třicátých let našlo po dlouhém časovém odstupu svého fundovaného pamětníka v publicistovi Josefu Rybákovi. K jeho přednostem patří schopnost nadhledu, kterou v knize Kouzelný proutek osvědčuje jako vypravěč i jako autor temperamentních průvodních črt.

Pro epilog naší antologie by se stěží našel vhodnější autor než Vladimír Justl, teoretik a praktik širokého zájmového i profesionálního spektra, schopný integrovat spoustu vlastních myšlenek, zkušeností, poznatků a zážitků posledních desetiletí v jednolitý vypravěčsko-úvahový proud, nesený dynamikou autorské osobnosti. Prostou výzvu závěru Justlova textu "dělat pro věc něco všednodenního, a tedy samozřejmého" bychom si měli zapamatovat a řídit se jí.

VI

Slovenské inspirace zanechaly výraznou stopu také v českém výtvarném umění, a pokud v tomto ohledu sledovalo podobný směr a cíl jako literatura, zaslouží si naši pozornost, počínaje klasikem českého malířství Josefem Mánesem, který se v tvůrčím obdivu k slovenskému lidovému svérázu shoduje s Boženou Němcovou. Je příznačné, že Mánes, autor obálky k spisovatelčiným Slovenským pohádkám a pověstem, promítl do výjevu vyprávění pohádek podobné lyrické kouzlo, jaké cítíme z textů Boženy Němcové.

Za malířský protějšek Heydukovy oslavy i obrany Slovenska můžeme považovat žánrové výjevy ze slovenského lidového života od romantizujícího tradicionalisty Jaroslava Věšína, který se svého času těšil podobné oblibě národně uvědomělých Slováků jako Heyduk. Když roku 1887 uspořádal v Martině soukromou výstavu svých obrazů na slovenské téma, byl prohlášen čestným Slovákem a oslavován básněmi. O dvacet let později vystoupil se zdrcujícím odsudkem českých malířů slovenského národopisného lyrismu básník, výtvarník a kritik Moderní revue Karel Hlaváček v článku, týkajícím se souborné výstavy Vítězslava Maška: "Od jistých dob se dělá u nás se Slovačí humbug, zcela sprostý a vyložený humbug. A malíři, kteří nám nosí z taterských stolic své barevné mazanice, jsou nestoudní lháři. Poněvadž jejich mazaniny sugerují lživý dojem, že je-li dnes ještě nějaká Arkadie, musí býti na Slovensku..."

K ryzím hodnotám slovenského písňového folkloru tíhla tradičně jak česká literatura, tak výtvarné umění. S texty i melodikou slovenských písní se doslova sžil mistr kreslířského umění Mikoláš Aleš.

Na Detvu jezdilo malovat na samém začátku 20. století několik českých malířů (Ludvík Strimpl, Otakar Vaňáč, Emil Pacovský, Miloš Jiránek), takže se hovoří o české malířské kolonii na Detvě. Pacovský a Jiránek také psali. Pacovský je kromě jiného autorem pozoruhodné úvahy o příčinách přitažlivosti Slovenska pro mladé české intelektuály. Jiránek se s řadou námětů, které ho zaujaly, vyrovnával obojím způsobem, jako malíř i esejista. Týká se to jak Zbojníků, tak naší prózy Morálka z kovárny, která má výtvarný protějšek v lavírované kresbě Detvanská kovárna. V Mahenově Janošíkovi spatřoval Jiránek dovršení svých vlastních zbojnických námětů, a tak byl pro něho výtvarný doprovod knižního vydání Mahenova Janošíka samozřejmostí.

Řada románů Aloise Jiráska, mezi nimi i Bratrstvo, našla optimálního ilustrátora v Adolfu Kašparovi, jemuž dokonale vyhovovala epická šíře, dramatický náboj i historizující ornamentika autorova vypravěčského umění.

Z českých grafiků osobitost slovenské krajiny a venkovského lidu trvale upoutávala Ferdiše Dušu. "Fanatik černého a bílého řemesla" vycházel z kontrastu černého Ostravska a bílého Slovenska, které zpodobil v rozsáhlých cyklech dřevorytů (Tatry, Bílé Slovensko, Dolu Váhom). Proti výbušně expresivnímu Dušovi spojuje se v dřevorytech slovenských hradů a měst Karla Vika realistický ráz obrazu se zřetelným romantickým fluidem lokality. K srovnání se nabízí týž námět, Strečno, v dvojím podání: baladickém u Duši, realisticko-romantickém u Vika.

V Martině učil za první republiky kreslení na gymnáziu Jaroslav Vodrážka, umělec mnohostranných zájmů. Jako ilustrátor časopisu pro děti Slniečko spolupracoval s jeho redaktorem, spisovatelem J. C. Hronským. Vodrážkovým životním tématem bylo slovenské zbojnictví.

K poznání dobového ovzduší a měnících se lokalit přispívají energicky konturované črty, doprovázející vzpomínky kritika, publicisty a karikaturisty Josefa Rybáka. Svůj půvab mají i autorské ilustrace textu, stylizované do naivistického projevu, jímž ve svých cestopisech proslul Karel Čapek. V našich souvislostech to připomíná autorův fejeton Orava.

Slovenské téma v českém malířství, kresbě, grafice i sochařství, téma frekventované a mnohostranné, patří dějinám umění. Naše poznámky a obrazová příloha chtějí pouze naznačit, jak může literaturu podpořit výtvarný doprovod nebo protějšek.

EMIL CHAROUS